Můj prostor

A znám i lidi, kteří hodně mluví, jsou hlasití, chtějí hodně vydělávat, aby měli velké domy a mohli si dopřát cokoliv, co si myslí, že potřebují oni nebo jejich rodina. Zaberou si tolik prostoru, kolik chtějí: v diskuzi, na sítích, v práci, kolektivu, zkrátka na světě. Že někdy zasahují do prostoru těch druhých, si vůbec nevšimnou.

Dnes mě zajímají tyto dva extrémy. Věřím, že je také znáte. Pozoruji je kolem sebe neustále a neustále mě také nutí ptát se, jaká je střední cesta, jak ji vlastně hledáme a určujeme, kolik si zrovna teď sami „zasloužíme“, kolik prostoru zaplníme, kdy uplatníme právo na sebe‑naplnění a kdy je čas na pokoru a uskromnění se. Připadá mi také zajímavé pozorovat, co s námi dělá, když vidíme, jak někdo uplatňuje jednu z extrémních forem nakládání s životním prostorem, který všichni sdílíme.

Jak moc jsem důležitý

Mě osobně lidé, kteří se nechávají využívat, rozčilují. Matematika a fyzika přece nepustí, říkám si: když vydám stejnou energii, kterou potřebuje někdo jiný, zákon zachování energie káže, že se jen přesunula, ale žádná nová nevznikla. Druhému přibyla, ale mně ubyla (energie je jen zástupný pojem – můžeme mluvit o čemkoliv).

Abych byla konkrétnější: Jeden známý v době, kdy nebylo skoro nic k sehnání, koupil stejnou soustavu skříněk pro svou rodinu a pro rodinu svého švagra. Tomu nedodali kompletní sestavu, a tak se tento dobrodinec – autor celého nápadu – jal rozmontovat své ženě její skříň a vzít z ní pant, který chyběl švagrovi.

Manželka nevěřila vlastním očím a mně ta historka pomohla připomenout si, že jsme všichni stejně důležití a je krásné mít navíc a rozdávat, ale ne za každou cenu a ne vždy na úkor sebe či zahrávání si s tím, že my soustavně klesáme do minusu, zatímco druhý díky tomu stoupá do plusových hodnot. Někdy může být hezké nechat se unést voláním pomoci na úkor sebe, samozřejmě, ale nebezpečných rozměrů to nabere tehdy, když je to opakující se vzorec.

Můžeme se zkusit podívat, co je v tom „mého“: proč mě rozčiluje, když se někdo celý život rozdává a na sebe vůbec nemyslí? Nejspíš to, že ve skutečnosti je taková pomoc neefektivní a že si v naprosté většině případů sám tento vykonavatel dobra zaslouží něco lepšího.

V případě lidí, kteří chtějí všeho hodně, vždy mluví první, potřebují spoustu věcí, peněz, prostoru a pozornosti, je to podobné. Tam mě zaráží, s jakou samozřejmostí se to někdy děje. Říkám si: jako by byli na světě sami, a zlobím se na nerovnoměrnost a nespravedlivost světa. Možná je ale dobře, že máme na tom světě i extrémy. Třeba se mají tyto dva motivy vzájemně doplňovat a něčemu nás naučit.

V čem je moudrost rozdávání?

Bez ohledu na to, z jakých motivů naše chování, pokud se neustále upozaďujeme, vychází, zkusme si představit, v čem by mohla být výhoda, respektive proč nás může podobný přístup chránit, co nám může dávat.

Možná nám připomíná jiný druh zisků v životě: třeba nám opravdu dělá radost pouze a jedině to, když ji způsobíme druhým. Nabízí se tady otázka, zda skutečně existuje něco jako čistý altruismus bez vedlejších záměrů.

Také můžeme trénovat toleranci ke svobodnému rozhodnutí každého z nás. Přesvědčování kamarádky‑lékařky v osmém měsíci těhotenství, aby si aspoň během pandemie odpustila noční služby v nemocnici, bylo a bude vždy zbytečné. Musím akceptovat její rozhodnutí, jakkoliv se na ně nedívá lehce.

Lidé, kteří mají tento přístup k životu, mi zároveň často ukazují, jak málo toho ve skutečnosti potřebujeme.

Co druhá skupina lidí, kteří vždy „jedou na maximum“?

Moudrost či klad tohoto přístupu vidím ve velké odvaze věci kolem sebe rozhýbat. Tito lidé často bývají hybateli nových směrů, projektů, myšlenek. Pokud nejsou destruktivně nastaveni, můžeme předpokládat, že je zde dobrá šance na rozvoj vlastního i cizího potenciálu a schopností, vznik inovací, podporu změny.

Někdy také obdivuji, když někdo dokáže rozvířit vody, ve vteřině uskutečnit nápad, přemalovat pokoj a další týden to udělat zas, sbalit se a odjet na pár měsíců na cesty, zapsat se na kurz, začít podnikat, zkrátka následovat své impulzy. Pustit sebekontrolu a „jet na vlně dění“. Ta vlna potom spouští další vlny (samozřejmě někdy i vlnobití, ale teď hledáme pozitiva).

Čemu se dá ještě přiučit, je nejen tato energičnost a neváhání, ale i způsob, jak nepochybovat o tom, že si něco zasloužíme. Není nutné se vždy předem obávat, zda někomu neubereme, když si sami vezmeme. Ani další obavy, že něco nedokážeme (kvůli studu, zranitelnosti či strachu z neúspěchu), nejsou vždy namístě.

Zkrátka nechat se nakazit jistou dávkou sebevědomí a pocitu, že je dobré si někdy troufnout na něco, co nás aktuálně přesahuje.

Třeba i vás občas napadají podobné úvahy. Jak se svět zvětšuje, byty zmenšují, produkce roste, téma prostoru mi připadá zásadní, a to nejen v této doslovné rovině. Mou odpovědí je prozatím citlivé balancování. Extrémy nemusím, ale vždy mě pobaví, jak dokážou vyvolat emoce a jak se zase z nich dá učit (když mi někdo spíná ten správný knoflík, bývá užitečné u toho chvíli zůstat a podívat se do sebe).

Někdy se ocitám na cestě k jednomu z extrémů a to vždy zpozorním, zda jsem ho dobře vyvážila nebo budu mít možnost to udělat. V tom mi pomáhá i moje tělo: pokud jsem se přecenila a vydávala příliš mnoho, většinou mě zabrzdí a řekne si o obrácení pozornosti opět ke mně a mým potřebám.