Mozaika života

Život je možné si představit jako mozaiku. Tvoří ji zčásti kameny, které jsou dané. Obrazce kolem nich si však vytváříme sami. Záleží na nás, na jakou podobu mozaiky se budeme denně dívat.

Táta zemřel dva dny před loňskými Vánoci. V ten den brzy ráno, krátce po probuzení, jsem měla telefonát z nemocnice. Věděla jsem, proč volají. Předchozí večer jsem ho viděla naposledy a věděla jsem, že jeho stav není dobrý. Jsem vděčná za to, že jsem se s ním stihla rozloučit. Když hovor skončil, cítila jsem podivné nic. Nikdy předtím jsem takový pocit nezažila. Byl to naprostý klid, pokoj a mír, prostupující celé tělo i duši. Šla jsem to říct mámě, která byla u táty v dílně. Její reakce byla obdobná.

Nějaký čas jsme tam seděly a dívaly se na jeho židli, která byla najednou prázdná úplně jiným způsobem, než když byl právě na zahradě nebo doma. Ta prázdnota bila do očí a stále více se zhmotňovala. Dokud byla tma a byly jsme s mámou spolu samy, zvláštní klid trval. Světlo, které nabíralo na síle s blížícím se rozbřeskem, začínalo pomalu odhalovat příšernou realitu a její syrovost.

Se světlem přicházely první kondolence. Spustily se první slzy. Klid se najednou začal měnit v naprosté odpojení. Všechno vám přijde neskutečné, nereálné a doléhající z velké dálky. Možná je to imaginárním plexisklem, které si kolem sebe nevědomě postavíte, protože kdybyste to na sebe nechali všechno působit v plné síle, položilo by vás to.

V této fázi je „dobré“ to, že vás zařizování okolo úmrtí drží neustále v pohybu. Musíte fungovat a rozhodovat věci, což je v tomhle rozpoložení extrémně náročné. Jaká rakev, výběr písní na pohřeb, co bude mít táta na sobě. Oblek, který měl mít na mé svatbě, nakonec oblékl do rakve. Tam jsem dala i vánoční dárky, které jsem mu kupovala den před tím, než zemřel.

Pár hodin po návštěvě pohřební služby si vyzvednete parte, kde vše stojí černé na bílém. Co je psáno, to je dáno. Stále nevěříte, popíráte, ale někde vzadu si začínáte pomaličku uvědomovat, že se to opravdu děje a že tohle je teď váš nový svět – přestože se mu zuby nehty bráníte, kopete kolem sebe, chcete ho odehnat, ale je vám to naprosto k ničemu.

Zastavený svět

Čekání na pohřeb se protáhlo kvůli vánočním svátkům. Ty si pamatuji matně, mám je celé rozmazané. Pomáhalo, že kolem nás s mámou byla spousta lidí. Rodina a přátelé, kteří tátu velice dobře znali a se kterými jsme hodně vzpomínali. Samota pro nás v této fázi nebyla vůbec dobrá, přestože ji v těžkých chvílích vyhledávám. Ale tohle bylo jiné. Jak už to bývá, pohřeb byl náročný, ale svým způsobem úlevný. Něco se s ním uzavřelo.

Dny po pohřbu byly velmi temné. Přišel hluboký depresivní propad. Zavládlo podivné bezčasí a prázdno. Dostavila se ohromující únava, spoustu času jsem prospala nebo jen polehávala. Nešlo se soustředit na nic. Přála jsem si, aby už bylo za rok! Na téměř celý leden jsem si „naordinovala“ volno pro rekonvalescenci. Nepřicházelo v úvahu usednout do terapeutického křesla a být pro klienty přítomná a nápomocná.

Těžké a náročné období přišlo, když se svět dal do běžného chodu po Novém roce. Měla jsem pocit, že ho nestíhám a už nikdy stíhat nebudu. Že je všechno úplně jinak a nikdy nenaskočím zpět. Nová realita bez táty mě nebavila a vlastně ani nezajímala.

Velkým léčitelem se pro mě stala voda. Trávila jsem hodiny ve vířivce. Teplo a bublání příjemně uvolňovalo tělo, celé mi to připadalo kolébající a konejšivé. Pomáhalo zlomenou duši opečovávat přes tělo. Zároveň to byla aktivita, která mě dokázala zvednout z gauče nebo z postele. Odpočinek byl enormně důležitý, ale dlouhé setrvávání pod dekou a zírání do prázdna se ukazovalo jako cesta do pekel.

Jak šel čas, po malých krůčcích jsem se snažila opět vracet do života. Chodila jsem na procházky se psem, potkávala jsem se s blízkými přáteli, poslouchala podcasty, sledovala filmy. Svět venku mě začal postupně stále více zajímat, přestože jsem se do něho zpočátku zapojovala pouze jako pozorovatel. Musela jsem si osahávat, co zvládnu a co už by bylo moc. Do ničeho jsem se netlačila, zároveň jsem se snažila nezůstávat příliš pasivní.

Pomalu se mi vracela také fyzická síla, což mi umožnilo opět navštěvovat lekce různých typů cvičení. Pohyb se ukázal jako blahodárný. Truchlení postupně přestalo prostupovat celý můj svět, začal se v něm opět objevovat prostor pro žití. Ze života a truchlení se staly dvě paralelně běžící linky. Truchlím, velmi, ale zároveň funguji. Není hodina, abych si na tátu nevzpomněla.

Vysypaná mozaika

Mozaiku našich životů tvoří kameny a kamínky, pod kterými si symbolicky můžeme představit lidi a vztahy s nimi, způsob, jakým žijeme a vztahujeme se ke světu a k životu, činnosti, které vykonáváme, naše vnitřní přesvědčení a schémata. Jednoduše vše, co tvoří náš život. Odchod jednoho z nejbližších lidí s mou mozaikou hluboce zatřásl.

Nic s ní nehnulo tolik jako přímá konfrontace se smrtí. S tím, jak je ledová, nekompromisní a definitivní. Při setkání s ní nemáte kam uhnout, je to jednoduše dané. Není žádné „kdyby“. Po smrti táty se má mozaika vysypala. Byla prázdná a bezbarvá. Tvary, které ji tvořily, ležely na zemi. V omítce po nich zbyly různě hluboké jamky a prohlubně. Najednou bylo vše obnažené a dezorganizované, ztratilo to směr a zvláštním způsobem i význam.

V těchto dnech, kdy se můj život zastavil, jsem však mohla od mozaiky poodstoupit a v klidu si ji prohlédnout. Respektive se podívat na prohlubně, které zůstaly, když se jejich výplně vysypaly. Některé z nich byly hladké a neporušené, jiné zdeformované a poničené. Jejich deformace byla přímo úměrná tomu, nakolik jsem se do nich snažila zcela nepadnoucí tvar vsadit. Na sílu jsem se snažila ho tam vtlačit, přestože evidentně nepasoval. Ničily se tak prohlubně i kamínky samotné.

Prohlížela jsem si také tvary ležící na zemi. Jeden po druhém jsem vzala do ruky. Zahlédla jsem je v ryzí podstatě, což náročné fáze života snadno umožní, jelikož vám zbystří vnímání. Viděla jsem, že některé už nechci vracet zpátky, jsou pro mou mozaiku nezdravé a jedovaté. Z některých jejích částí vytvářely paskvil, který ji pak deformoval celou. Nechala jsem je ležet. Překvapilo mě, jak jednoduché to bylo.

Stejně přirozeně začaly krystalizovat základní kameny mozaiky, které jsou určující a zásadní pro celou její podobu. Tvoří jádro, kolem něhož je možné skládat navazující obrazce. Ty jsem vrátila na své místo s naprostou samozřejmostí a bez přemýšlení. Některé takové kameny se objevily právě v tento náročný čas, aniž bych o nich předtím tušila.

A tak jsem si postupně začala svou mozaiku skládat znovu. Hezky pomalu, s velkou rozvahou, jaký význam v mé mozaice ten který kamínek má. Jestli tam patří, jestli ho tam chci a na které místo ho dám. Nebyla to cílená činnost, vše se dělo samo od sebe. Dnes už je mozaika dokončená a funkční. Zároveň je otevřená novým tvarům, kamínkům a nátěrům. Starám se o ni a nezanedbávám ji. Vím, že čas od času potřebuje větší pozornost, aby se opět nezačala plíživě deformovat.

Nejhorší jsou všechna poprvé, která zažíváte s plynoucím časem, kdy tu váš milovaný není. Vzpomínáte, přemýšlíte, co by asi říkal. Ve všech těch situacích něco strašně chybí, vše je jiné. Prohlubeň po tátovi v mozaice zůstává prázdná. Nelze do ní vsadit jiný kámen ani ji zasádrovat. Je to vlastně hluboká temná propast. V mozaice ale má významné místo a já o ně pečuji s láskou. Vyplňuji ho vzpomínkami, které jsou velmi hojivé, přestože bolí.

Výsledkem práce na sobě je totiž také vybudování určité míry sebejistoty a důvěry v sebe sama, že náročné a těžké chvíle zvládnu, přestože to nebude vůbec jednoduché. Vědomí toho, že má emoční regulace funguje, mám mechanismy, které jsou funkční, a mohu se na ně spolehnout.