Moudrý člověk v našem nitru

Vzpomenete si, jaké knihy jste v mládí četli? Jakou jste poslouchali hudbu? Jaké se vám líbilo umění? Je nám nejspíš jasné, že všechny tyto věci nás do velké míry formují. Rád bych zde nastínil svůj pohled na to, proč se tak děje a proč je důležité mít ve svém životě dobré průvodce.

Můj nejdůležitější průvodce byl jistě Holden Caulfield z knížky Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera. Průvodcem ale vlastně nemusí být určitá postava – i v mém případě byl průvodcem spíš svět z této knížky, její atmosféra, která se mě dotýkala.

Oslovovala mě nekonformita tohoto světa, snaha o porozumění, uznání zranitelnosti a tápavého hledání místa ve světě jako něčeho, co je bytostně v pořádku. Jistě bych dospíváním prošel i bez této knížky, ale v té době (a možná to tak dělá pořád) mi poskytla jistou validizaci mých pocitů: uznání toho, kdo a kde jsem.

Znám mnoho lidí, pro které byl stejně důležitou částí jejich života například svět Pána prstenů J. R. R. Tolkiena. Třeba tím, že jim poskytl určitý morální kompas, který na rozdíl od pohádek z mládí není černobílý a je bližší žité zkušenosti mladého člověka. Tolkienův svět poskytuje ideály, na které se můžeme snažit dosáhnout. Dává nám pevnou půdu, po níž můžeme kráčet.

Podobné světy se stávají našimi průvodci. V určitém období našeho života nás provázejí a pomáhají nám nacházet směr ve světě, který je velmi nejistý. Pomáhají nám v něm nacházet smysl, dávají mu jistou čitelnost. Pomáhají nám rozumět životu, smrti, lásce, dobru, zlu… Jsou s námi v našich pochybách, selháních i vítězstvích.

A nemusí to vůbec být průvodci z literatury. Často je naším průvodcem hudba, výtvarné umění, náboženství… Punkový koncert a náboženská mše mají společného mnohem více, než bychom si na první pohled mysleli.

Vzpomenete si na nějakého svého průvodce? Proč vás oslovil zrovna on? A proč oslovil zrovna vás? Ne všem změní Tolkien v deseti letech život. A ne všem ho změní Tolkien.

Dialog mezi průvodcem a provázeným

Tím důvodem, proč si tyto průvodce vybíráme a proč je vpouštíme do svého světa, je podle mě to, že nás oslovují něčím, co je bytostně naše. Není to tak, že by přišli, vzali nás za ruku a táhli svým směrem. Mnohem spíše nějak poznáme, že jim můžeme důvěřovat, že jsou nám v něčem podobní. A že jim dovolíme s námi jít, chvílemi nás i vést, ale nějak niterně víme, že to bude „náš“ směr.

Dobrý průvodce nám pomáhá cítit se méně nejistě tam, kde jsme jistotu ještě neobjevili (nebo kde vůbec není). Drží pochodeň, když sestupujeme dolů do našich temnot a bolestí. Validizuje a legitimizuje naše pocity jako něco, co je přirozené, co je v pořádku. Tím validizuje i nás, že jsme, a kdo jsme.

Tím nám umožňuje přijímat různé části svého já a různé pocity. Pomáhá nám sobě naslouchat, rozumět si, přitakat svému bytí. A to je nesmírně důležité – bez pocitu, že jsem v pořádku, jak jsem, a že v pořádku je i to, co cítím a co prožívám, se těžko žije. A těžko pak můžeme být v souladu s tím, kdo v nitru jsme.

Cesta, na které nám průvodce pomáhá, je v první řadě cesta k sobě samému. A může se to zdát paradoxní, ale tato cesta nikdy nejde projít o samotě, vevnitř, odstřiženě od světa kolem. Potřebujeme být v dialogu se svým prostředím, s vnějškem – být v dialogu se svým průvodcem, kterým jsme i nejsme my.

Protože to je způsob, jakým se vyvíjíme. Jakým rosteme. V interakci. Je to taková výměna, kdy se vyvíjíme díky tomu, že nám náš směr schválí někdo z vnějšku, a proto můžeme kráčet dál a v tomto směru růst. Přitom ale je už na počátku svým způsobem „náš“ směr. Dobrý průvodce nám umožňuje mít plnou zodpovědnost za svůj život a zároveň je někým, kdo nám pomáhá náš směr a vztah k světu cizelovat. Tím, že naši cestu schvaluje a že schvaluje nás.

Právě toto schválení nás samých můžeme najít v příbězích, umění, hudbě…

Tím se dostáváme k tomu, co je podle mého stěžejní – že svými průvodci jsme vždy my sami.

Vnitřní moudrost a naše zranění

Rád používám při sezení s klienty imaginace, protože díky nim jsou často schopni dosáhnout na své zdroje, ke kterým slovy přístup nemají. Velmi rád mám například imaginaci „moudrého člověka“ (podrobný postup najdete na konci článku), při které se klient vypravuje na horu, kde potká moudrého člověka a požádá jej o radu v něčem, co jej momentálně trápí. V té chvíli se vtělí do tohoto moudrého člověka a jeho očima se dívá na návštěvníka, tedy na sebe. A dá si radu, myšlenku. Poté se zase vtělí zpátky a sestoupí z hory dolů.

Rád také používám imaginaci, u které jsem se inspiroval v knížce Luise Reddemanové Léčivá síla imaginace. Klient se setkává se svým mladším já a ze své aktuální pozice mu řekne něco, co by toto mladší já v té době potřebovalo slyšet, aby se mu žilo lépe. Protože mám rád myšlenku anticipačního dialogu Toma Arnkila, může se v této imaginaci klient setkat i se svým o rok starším já, které momentální trápení přijalo nebo překonalo, a zeptat se ho, jak se mu to povedlo, co změnu umožnilo a kdo jej v tom podpořil.

Krásné na takové (a mnoha dalších) imaginaci je, že si díky ní klient uvědomí, že to on sám je držitel určité moudrosti. Že sám v sobě zná řešení, jenom k němu spolu musíme najít přístup.

Sví průvodci jsme totiž v určitém smyslu my sami. Podle toho taky vypadají naši bohové, kteří stejně jako jiní průvodci podle mého vždy odrážejí povahu lidí, kteří v ně věří. Nelaskavý, rigidní člověk bude spíše věřit v trestajícího, poslušnost vyžadujícího, naštvaného boha.

Koneckonců, průvodci mívají mnoho podob. Zraněný člověk, kterého můžeme diagnosticky označit jako schizofrenika, může mít trestající, nenávistné hlasy, protože sám se takhle ve své duši prožívá – jako bezcenný a nehodný.

Děti mívají nezřídka imaginární přátele, kteří jim pomáhají překonat jejich samotu a bezmocnost a naplňují tak určitou potřebu, kterou dítě v sobě samo naplnit nemůže. A svět J. R. R. Tolkiena osloví právě ty, kteří nástiny jeho ideálů v sobě už mají. Průvodce tedy vždy přichází zároveň zvenčí, ale hlavně zevnitř.

Proto je důležité si vybírat a nechávat ty dobré, kteří zrcadlí to, co v sobě chceme rozvíjet, a ne to, co v sobě nemáme rádi. Někdy se ale stává, že nad námi naši průvodci převezmou moc a místo toho, aby nás provázeli, nás vedou.

Dobrý průvodce směr neurčuje – pomáhá nám najít náš vlastní

Jsou průvodci, kteří nás vedou špatně. Stává se, že místo toho, aby nás provázeli na cestě k tomu, kdo doopravdy jsem, nás vedou cestou nejsnadnějších odpovědí. Nepomáhají nám přijmout nejasnost světa a naši vlastní zranitelnost, ale utíkat od toho, co se nám děje. Tím nás ale nevedou k otevřenosti vůči sobě a světu, právě naopak – vedou nás k životu plnému překřičených strachů, neopečovaných zranění a nepřijetí.

Průvodce si tak trochu představuji jako neměnného nositele určitého směru, kolem kterého můžeme růst a ověřovat si, jestli je nám jeho cesta pořád vlastní, nebo už jsme prostě jinde. Anebo se může vyvíjet s námi, stárnout. V každém případě nás ale dobrý průvodce nechává jít, když už ho nepotřebujeme. A nepotřebujeme ho tehdy, když se umíme schválit sami.

S Holdenem Caulfieldem bychom si už jistě v mnoha věcech nerozuměli, ale ve své době byl pro mě důležitým průvodcem. Jeho bloudění bylo důležité při mém bloudění. Protože to byl dobrý průvodce, mohl jsem s ním i nesouhlasit a nakonec ho i nepotřebovat.

Ale i když průvodce odejde a my jdeme po cestě dál bez něj, něco z něho zůstává. Je to úplně jiné, než kdyby s námi na cestě nikdy nebyl.