Motivující tlak nevědomí

To všechno jsou vysoce léčivé atributy vědomí. Jenže ani jednoho z těchto atributů vyzrálého vědomí nedosáhneme na útěku před sebou samým. Ten útěk může vypadat jakkoliv.

Je to notoricky známá finta. Když tušíme, že pohled nějakým směrem nám ukáže něco nepřijatelného, bolestivého či konfliktního, vydáme se směrem právě opačným – nejčastěji šupajdíme od  toho, co se v nás děje, zpátky do známého světa myšlení. A ještě se přitom tváříme dostatečně svrchovaně, aby na nás nikdo nic nepoznal.

Jenže svrchovanost vědomí není nic, co se prodává na tržištích či v supermarketech, je to stav dosažený určitým procesem. Tomuto procesu se říká transformace či proměna. Jinak řečeno: transformace je permanentní činný stav duše, jehož danosti, podmínky, konkrétní projevy či proměny závisí na vědomé vůli jen velmi, velmi málo.

Na utrpení není nic špatného. Je to prostý opak štěstí. A má pochopitelně v životě člověka velký smysl.

Proto je směr mé snahy veden k procesu poznání, tedy i k vědomí, které jej vnímá. Nejen aby člověk porozuměl řeči svého niterného světa, ale k němu našel vůbec nějaký přístup. Faktem lidského života totiž stále zůstává, že jsme plni bolesti a citových zranění. Pravdou stále zůstává, že svět a život se nás bolestně dotýkají a že si s tím většinou doopravdy nevíme rady.

Pohled pod povrch

Když lidé pozorují, co prožívají pod vrstvou myšlení, nejdříve ze všeho se setkávají s tím, že jejich Já je spoutáno bolestí, nebo zeje bez vlastní energie uvězněné v prázdnotě. Setkávají se s utrpením a vyprahlou duší. Protože nejsme schopni snášet prázdnotu a duševní bolest, nedokážeme se ani dívat pod povrch formy (pod vrstvu myšlení), takže se ztotožňujeme s kolektivními nevědomými předsudky. Ty pak ovládají nejen naše způsoby cítění, ale i myšlení a žití. Tím potlačujeme hlubší vědomí sama sebe a odcizujeme se nejen sobě, ale i životu. Ale nějak žít, chovat se a myslet musíme.

Snění, pouhé nabírání vědomostí či konvenční způsoby života nejsou nástrojem probuzení. Nepřinášejí pravdu, pouze úlevu.

A protože si myslíme, že jsme špatní, když jsme dopustili, že se nás něco dotýká či nás něco uvnitř bolí, nehledáme východisko v bolesti samé, tedy ani sami v sobě, ale povětšinou jen v druhých, v okolním světě, v poučkách, v teoriích, ‑ismech, v pověrách či v institucích. Namísto ticha, samoty a nečinnosti volíme ruch a nekonečnou činnost. Namísto vykročení k sobě volíme zpětný pád do normality.

Namluvili nám, že když se budeme chovat jako ostatní, když budeme říkat to, co ostatní, když tak budeme myslet a budeme tak žít, stane se něco, co nás zbaví té zoufalé prázdnoty či bolesti. Nebo přijde někdo s nějakým zázračným receptem a pak se všechno změní. To je kolektivní sen mnoha lidí.

Žít život uzavřený v konvencích a snít o životě bez vlastních zkušeností je jako jíst potravu bez živin – člověka to dovede vždycky jenom k nespokojenosti. Snění, pouhé nabírání vědomostí či konvenční způsoby života nejsou nástrojem probuzení. Nepřinášejí pravdu, pouze úlevu. Ale úleva není smyslem poznání, bývá jeho výsledkem. Vypadá to, že náš osobní vývoj a tím pádem i celé pozemské štěstí se odvíjí od toho, jak se učíme nakládat s  duševní bolestí.

Stali jsme se mistry v sebeuspokojování a v používání mocenských her, abychom všechno to, co nás znejišťuje, odstranili ze života.

Znalosti a vědomosti bez respektu k prožívání vedou k narůstání chtění. Ovšem takového, které v sobě postrádá tvůrčí přístup, tvůrčí energii. Když chybí respekt k vlastním zkušenostem, stáváme se závislí na myšlení. Vědomí není v kontaktu s prožíváním a tvůrčí síly zůstávají neprodyšně uzavřeny. Pak prožíváme vyprahlost, nejistotu a strach a to všechno nás tuze bolí. Stali jsme se mistry v sebeuspokojování a v používání mocenských her, abychom všechno to, co nás znejišťuje, odstranili ze života. Neuvědomělá bolest nás nutí hledat hezčí světy, a když se k tomu přidá chtění, máš na chvíli dojem, že něco zmůžeš, že bolest přepereš.

Mnozí si asi řeknou: To by člověk musel být blázen, aby se vykašlal na hledání krásnějších světů a vydal se přímo do svého nitra pod vrstvu myšlení, poznávat to, co ho skutečně bolí. A skutečně tomu tak je. Historie i praxe nás učí, že člověk se začíná skutečně zabývat sám sebou, až když je k tomu donucen.

Zranění jako výzva

K tomu, aby člověk vědomě rostl, potřebuje „vyzvání“. Tou výzvou je mu motivující tlak, který vychází přímo z jeho nevědomí. A jsme zpátky u hlubinné psychologie. Když sedíte v terapeutickém křesle, máte možnost vidět, jak dobře jsme se naučili všechny ty příznaky (ať už je prožíváme přímo v sobě, na těle či ve svém okolí), za kterými se ukrývá nevědomá psyché, racionalizovat, vytěsňovat, nebo je „léčit“ pilulkami, protože jsou bolestivé. Říkáme jim také někdy zranění. Jeví se totiž často jako blíže neučená duševní bolest, úzkost či strach.

Přednáška 24. října 2024