Moje vítězství

Sedět v klidu, spát, odpočívat byl obrovský problém. Od pěti let jsem začala navštěvovat hodiny rytmiky a od první třídy mě vybrali do kurzů moderního a klasického baletu. Dvakrát třikrát týdně jsem se hýbala v rytmu hudby a poctivě spalovala kalorie z výtečných buchet od mé prababičky.

Nejoblíbenějším předmětem ve škole byl tělocvik, v zimě jsem pravidelně brázdila sjezdové a běžecké tratě, v létě s rodiči vyrážela na hory s batohem pod stan. Aktivní trávení volného času s kamarády bylo samozřejmostí. Při výšce 176 cm jsem v průměru vážila 58 kilo. Důvodem mého onemocnění mentální anorexií v sedmnácti letech rozhodně nebyla nadváha.

Začátek velkého průšvihu

Kolem šestnáctého roku jsem musela nechat aktivního tancování. Na tréninku jsem nešikovně skočila a poranila si meniskus a vazy v koleni. Domnívala jsem se, že lehká operace a dostatečný klid po určitou dobu pomohou. Bohužel bolesti přetrvávaly a nedovolovaly mi věnovat se pravidelným tanečním tréninkům. Musela jsem svého koníčku nechat.

Náhlý pokles aktivního výdeje energie a stále stejný příjem kalorií se projevil zaobalením mého zevnějšku. Když to beru zpětně, tak rozhodně nešlo o žádnou tragédii, možná čtyři kila navíc, což při mé výšce bylo téměř zanedbatelné. Začala jsem korigovat dávky jídla, počítat kalorie. Představa byla, že zhubnu zase na svou váhu. Ale něco se zvrtlo.

Začala tvrdá sebekontrola. A to nejenom v jídle. V hlavě jsem nosila kalorické tabulky, počítala každý gram jídla, začala tvrdě sportovat, potají nosila jídlo od večeře k sobě do pokoje, kde jsem je natlačila do sklenic a vyhazovala z okna. Lhala rodičům, že jsem už jedla u kamarádů nebo nemám hlad.

Do té doby normální průměrná studentka se začala šprtat, aby nosila jedničky, maximálně dvojky. Uzavírala jsem se do sebe, stranila se přátel a rodiny. Všechnu energii jsem věnovala počítaní kalorií a strachu, zda neztloustnu, když jsem si vzala rajče navíc.

Po půl roce hladovění a diet jsem se dostala na váhu 48 kilogramů. Jedla jedno rajče, vypila čtyři litry vody a chodila na dvě hodiny aerobiku denně. Padaly mi vlasy, vytratila se menstruace, kazily se zuby, motala jsem se únavou, několikrát omdlela, trpěla srdeční arytmií, začala mít deprese.

Jediná blaženost se dostavovala při pocitu, jak skvěle se umím ovládat. Byla jsem posedlá počítáním kalorií. Pocitem výjimečnosti. Lidmi, kteří se cpali jídlem a vykazovali známky nadváhy, jsem pohrdala. Považovala je za značně nedisciplinované. Disciplína a bič nad sebou, to bylo moje motto.

V té době jsem ještě netušila, že to není o ničem jiném, než o nenávisti k sobě samé. Dostala jsem se do kolotoče, ze kterého se nedalo vstoupit. Výčitky svědomí, nenávist sama k sobě, strach z každé kalorie navíc.

Rodiče si toho všimli, báli se, že fetuju, domlouvali mi, ale nešlo to. Už jsem se nemohla a neuměla normálně najíst. Potají jsem brečela a začala uvažovat o sebevraždě, která by všechno vyřešila.

Na jedné hodině aerobiku si mě všimla dcera kolegy mého otce. Zhrozila se, jak jsem hubená, a zašla za mým tátou do práce, aby mu všechno řekla. Ještě ten den za mnou rodiče přišli do pokoje a všechno prasklo. Dohodli jsme se na léčbě na dětské psychiatrii v Praze. Váha mi v té době ukazovala 44 kg.

Léto 1997, dětská psychiatrie

Sestra vzala za kliku dveří s laminátovou výplní a prudce vrazila dovnitř místnosti. Jedním prudkým trhnutím rozškrtla zažloutlý závěs. Ranní červencové slunce se vehementně snažilo svými paprsky provrtat skrz ušmudlané okenní tabulky a rozlehlý nemocniční pokoj zaplavilo příjemné teplo. „Budíček,“ zaslechla jsem autoritativní hlas zdravotnice.

Přednáška 19. listopadu 2024