Moje óda na radost

V roce 1979 vyšla autobiografie Normana Cousinse Anatomy of an Illness, u nás vydaná roku 1994 pod názvem Anatomie nemoci očima pacienta. Autor, novinář věnující se medicíně, přítel mnoha hvězd lékařského nebe té doby – včetně laureátů Nobelovy ceny – onemocněl celkovým zánětem, který bychom dnes asi diagnostikovali jako autoimunitní onemocnění.

Nemocniční léčba postupovala systémem od deseti k pěti, stav se nelepšil a bolesti neustupovaly. Cousins se tedy dohodl s ošetřujícími lékaři, že zkusí vlastní léčebnou metodu.

Vyšel z logické úvahy, že to, co obtíže vyvolává, udržuje a často ještě zhoršuje, je stres, a tedy všechny léčebné postupy by měly být zaměřeny na jeho eliminaci tak, aby postupovaly proti jeho proudu. Dílo Linuse Paulinga (dvojitá Nobelovka) mu vnuklo myšlenku megadávek vitaminu C a jeho vlastní nápad spočíval v co největší dávce humoru, kterou bude schopen vstřebat.

Odstěhoval se do hotelu poblíž nemocnice, najatá sestra mu promítala veselohry, především filmy bratří Marxů, a přátelé ho chodili bavit, vyprávět mu vtipy a hrát s ním karty. Během několika týdnů se uzdravil.

Jedno z jeho zajímavých zjištění bylo, že deset minut hurónského smíchu potlačí bolest na dvě hodiny. To byl Divoký Západ; dnes se vědecky zkoumá vliv smíchu a humoru na imunitní systém.

Smích je vedle zpěvu jeden z nejhezčích zvuků, které člověk vydává. Dlouho jsme se domnívali, že je to čistě naše výsada, ale současní etologové, zoologové a další zjišťují, že nejsme sami, kteří umějí tímto způsobem dávat najevo svou radost.

Jaak Panskepp popsal zvláštní švitořivé zvuky (chirping), které vydávají krysí mláďata, když „si hrají na převalovanou“, ale také když je lechtáte.

Po půldruhém století tak potvrdil Darwinovo pozorování: „Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost a bolest, štěstí i úzkost. Nikdo nedokáže dávat tak najevo radost, jako mláďata zvířat, jako štěňata, koťata, atd., když spolu vyvádějí jako naše děti… zvířata nejen milují, ale také touží po lásce.“

Jak se umějí smát zvířata v ZOO, ví každý, komu některé z nich provedlo něco méně či více zlomyslného.

Smích není opakem pláče, ale opakem agresivního nastavení. Ve všech společenstvích má nezastupitelnou sociální sbližovací funkci.

Co se děje v těle

Smích je nejen projevem příjemné emoce, ale také mohutně povzbuzujícím fyziologickým dějem, psychologickým lékem (a jak dodává ředitel barcelonské Organizace pro studium smíchu Ramon Mora‑Ripoll: nemá prakticky žádné nežádoucí účinky). Při smíchu – ať spontánním nebo volní cestou spuštěném – se jedinec aktivuje při současném ideálním uvolnění.

• prudké stahy bránice zvyšují okysličení organismu
• srdce pracuje naplno
• cévy se rozšiřují a zlepšuje se tak prokrvení všech orgánů
• klesá množství prozánětlivě působících složek imunity
• klesá koncentrace stresových hormonů
• snižuje se alergická reaktivita
• upravují se metabolické parametry (hodnoty glycidů a lipidů) nejen zdravých, ale také například diabetiků
• rozšiřují se průdušky astmatiků

Za hlasitých chechtavých zvuků he‑he‑he, hi‑hi‑hi, ale ještě více ha‑ha‑ha nebo ho‑ho‑ho stoupá zřetelně výdej energie o 10–20 %, takže během deseti minut huronského smíchu spálíme navíc až 40 Kcal, což je 160 KJ.

Kdo se směje, neválčí

Mnoho etologů se domnívá, že smích není opakem pláče, ale opakem agresivního nastavení a mezi oběma stavy vede úzká, obtížně postižitelná, ale přesto zřetelná hranice. Jednu její část tvoří svaly kolem úst, které ukáží nebo skryjí špičáky.

Přednáška 19. listopadu 2024