Moje malá tma

Strávil jsem několik minut monologem, kdy jsem mluvil o tom, jak krásný život teď vedu – jak se mi daří ve škole, jak mě baví být součástí toho celého, jak se mi daří v práci, jak dobře se mi vede a moje projekty se zdárně rozbíhají, jak dobře navazuji nové vztahy, jak se mi daří dosahovat toho, o co mám opravdový zájem.

Měl jsem čistou radost, přesně podle úsloví sdílená radost – dvojnásobná radost. Moje známá se však na chvíli zamyslela a velmi zlehka prohodila: “A kde je tvůj opravdový život? Kdybych ti vzala práci a školu, co by ti zbylo?” Na chvíli jsem se zamyslel, nedávalo mi to smysl. Já přeci jsem šťastný, já přeci mám život.

Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru, a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné, a začal s tím, co se mi hodí?

Potom ale jako by do mě udeřilo a mně to došlo. Byla to pravda. Žil jsem, to ano. Ale styl mého života nebyl přesně takový, jaký bych si přál, jaký bych si zpětně představoval. Měl jsem kolem sebe spoustu dobrého, ale už jsem zapomněl užívat si to.

Zasvětil jsem svoje bytí růstu, shonu a rychlosti tak, že jsem úplně zapomněl, kde je opravdový základ života. Pro samou radost a kvítí jsem neviděl to podstatné. Tak úpěnlivě jsem si představoval sám sebe jako vzrostlý strom, že jsem zapomněl pečovat o tu roslinku, kterou jsem teď.

Otázky zaplavily celé moje tělo: Bylo to pro mě tak jednodušší? Nebo jsem podstatu neviděl proto, že jsem nechtěl? Snažil jsem se tou iluzí nahradit něco, co jsem už dlouho neměl? A jak to teď napravím?

Rozbité zrcadlo

Čím hlouběji jsem pronikal do svých myšlenek, tím spíš jsem se točil ve spirále a odpovědi nepřicházely. Cítil jsem se ztracený jako už dlouho ne. Škola vlastně tak báječná není, v práci se mi až tolik nedaří, ve vztazích to kvůli nedostatku času skřípe a chatrné zdraví mi brání dosahovat věcí naplno. Někde v dálce jsem zaslechl zvuk dopadajícího zrcadla. Spadlo už kdysi dávno, když jsem se nechtěl dívat na sebe a brát ohledy na svoje nitro, ale jeho ozvěnu jsem slyšel až teď.

Kdy jsem s tím začal? Kdy přesně jsem přestal naslouchat svému Já, svému nitru, a kdy jsem přestal dělat to, co opravdu cítím jako správné, a začal s tím, co se mi hodí? Potom mě napadla paralela, kterou jsem poprvé slyšel u svého oblíbeného terapeuta Paula Westona: s pravdou se to má jako s nošením brýlí.

Já osobně často brýle nenosím, zvykl jsem si, že před sebe nevidím tak daleko, a svým způsobem mi to vyhovuje. Líbí se mi žít ve světě, kde jsou věci napohled měkké a příjemné. Když si totiž brýle nasadím, tak je svět až moc ostrý, až moc reálný, až moc opravdový. A to je přesně to, co se mi stalo – někdo mi nasadil brýle, někdo sfoukl všechnu mlhu a já teď vidím až na kost. A není to příjemný pohled.

Bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně.

Vsadil jsem tolik karet na svoji budoucnost, na svou kariéru, na to, abych se o sebe a o druhé dokázal dostatečně postarat, že jsem nevsadil nic na přítomnost. Přestal jsem žít tady a teď a vnímal přítomnost jen jako kluzkou hranici mezi minulostí, ve které jsem s oblibou utápěl, a budoucností, ve které jsem zase velmi rád žil. Nevnímal jsem signály zvenčí jen proto, že jsem neměl čas.

Bylo jednoduší najít výmluvu, proč něco neudělat, než najít důvod a řešení daného problému. A nutno podotknout, že signálů bylo hodně. Moje vlastní tělo už boj se mnou samým vzdalo a nechalo se vláčet za mnou jako vlajka ve větru. Objevily se malé trhlinky, drobná zranění, kdy mi tělo ukazovalo, jak nesnesitelné je bytí se mnou.

Proměna

Přednáška 24. října 2024