Mít vyřešeno

Až když mi ten poslední partner řekl, že se mu nelíbí tvar mých prsou. Vlastně blbost v porovnání s tím, co všechno mi řekl a udělal předtím, co jsem si nechala líbit od všech předchozích partnerů. Ale on byl první, kdo zaútočil na moje tělo. Jako by mi to v tu chvíli došlo. Ono se mě to týká. Dotýká se mě to. Přece nemůžu ostatní nechat, aby na mě sahali citově i fyzicky, jak se jim zachce.

Manžela, se kterým má teď pětiletou dceru a šťastný život, potkala dle svých slov náhodou. Podle mě se jí s novým rozhodnutím nenechat ostatní, aby se jí dotýkali, jak chtějí, otevřely nové možnosti a Natálie už měla tou dobou dost odvahy tyto možnosti začít využívat.

Naše setkání celou tu dobu provázela slova jako sebeláska a sebeúcta. A ta hrála na její cestě bezesporu velkou roli. Pak jí ale život přichystal zkušenost, během které šel veškerý osobní rozvoj stranou. Natálie se potřebovala soustředit jen na to, jak se neutopit v událostech, které se děly, a v myšlenkách, které se jí začaly zmocňovat.

Život má dynamiku

Natáliina dcera Eliška se ve svých čtyřech letech začala stávat nefalšovanou divokou amazonkou. Z klidné, rozvážné holčičky se vyklubala temperamentní dívenka, která unaví čtyři dospělé a pořád má energie na rozdávání. Téma mateřství začalo nabírat na aktuálnosti víc než kdy dřív. 

Role matky se začala proměňovat. Pocity vyčerpání sílily. A i přes občasný odpočinek, kdy byla dcerka ve školce, si pro ni Natálie chodila už předem vyčerpaná. A tak jsme, nikoliv poprvé, narazily na téma hranic.

• Kolik toho dává?
• Kolik musí dát? Kolik chce dát? Jak to vypadá?
• Končí někde její role matky?

I přes všechny logické argumenty podpořené načtenou literaturou a naposlouchanými podcasty, kterými se Natálie poctivě vzdělávala, nedokázala najít rovnováhu mezi naplňováním dceřiných potřeb a svých.

Tentokrát se nám tu začalo propojovat téma z partnerských vztahů, a sice sebeobětování. Třebaže Natálie sama velmi prakticky uvažovala nad dopady svého přístupu, končila své myšlenky větou: Já ji ale přece nemůžu nechat plakat. Nemůžu ji v tom nechat samotnou. Přes to vlak nejede. 

Ta neoblomnost obsažená v poslední větě byla výrazná. A jakkoliv byla poháněna láskou a dobrým úmyslem, stále platí, že nemožnost volby je projev životního scénáře.

Některé cesty končí příliš brzy

Než jsme stihly prozkoumat rozdíl mezi tím „být s dcerou“, když prožívá emoce, a „úplně se vydat“, vstoupila celé Natáliině rodině do života tragédie. Při autonehodě náhle zemřela její mladší sestra.

Tahle událost nepřinesla zdaleka jen žal a bolest ze ztráty, ale bohužel eskalovala už tak napjaté vztahy, které v rodině panovaly. S ohledem na rodinu zde nebudu sdílet více detailů týkajících se úmrtí Natáliiny sestry. Co však zaujímá v tomto příběhu zásadní místo, je vztah, který do té doby Natálie měla s matkou. A vzpomínky, které dlouho zůstávaly nepozorovaně na pozadí.

Poslední roky jsem vnímala, že mi s mámou není tak dobře jako dřív. Že mě po její návštěvě bolí břicho nebo mám průjem. Když Klára (sestra) umřela, několik měsíců jsem se snažila být s našima co nejvíc. A i přes to, že říkali, že to je těžké i pro mě, jsem neměla dojem, že si můžu dovolit truchlit. Nějak na to nebyl prostor. Než jsem dostala panickou ataku a odvezli mě do nemocnice.

Tehdy jsem to mámě řekla a její reakce mě dostala do kolen. Vlastně mi vynadala, že jsem se jí „nesvěřila“ dřív, že je z toho teď celá rozhozená. A tak nějak divně pořád tlačila na to, ať ji objímám a říkám, že ji mám ráda. Ale já jsem nechtěla. Cítila jsem, že musím, ale už jsem nechtěla. A vzpomněla jsem si na takové střípky z dětství.

Natahuju k ní ruce a ona je odmítá se slovy: „Nechci tě. Běž pryč.“ Nebo někde přespáváme a já jsem ten den asi něco provedla, protože se na mě zlobila. A před spaním se šla rozloučit se všemi kromě mě – dala všem pusu a mě obešla. Vím, že jsem se styděla, že to ostatní vidí. A chtěla jsem to ještě zachránit. Šla jsem za ní a říkala jí asi něco jako: „Maminko, počkej.“ Odpověděla jen: „Nech mě,“ zabouchla a zamkla mi dveře před nosem.

A nejdivnější je, že si nepamatuju, že bych brečela, ale že všichni ostatní – byla to nějaká rodinná oslava – uvidí, jak jsem špatná. Že nejsem jakoby hodna té pozornosti mamky. Když to vyprávím, je mi z toho děsně zle. Tenkrát mi ale jelo hlavou jenom to, že jsem se nesnažila dost a že to musím ráno napravit.

Už nevím, jak to přesně bylo, ale odhaduju, že to mámu prostě pustilo. A já jsem se přesvědčila, že když se vždycky budu dost dlouho omlouvat a snažit se a vydržím to všechno, bude mě mít zase ráda.

Scénář vzniká vždycky nenápadně

Tragická rodinná událost zasáhla do života všech velkou měrou. I když první reakcí všech zúčastněných bylo semknout se, nepřiměřená bolest začala převládat. Když vás něco dostane na samé dno, často v sobě objevíte reakce a chování, o kterém se vám ani nesnilo. Natáliina máma dle jejího vyprávění často podmiňovala svou lásku k druhým a sama sebe stavěla do role té ublížené, pokud Natálie nebo vnučka Eliška neplnily její očekávání.

Po smrti mladší dcery toto chování nabylo ještě na větší intenzitě, Natálie si toho začala víc všímat a propojovat si různé vzpomínky na podobné situace. Tenká červená nit, která se táhne celým jejím příběhem, se nevytvořila jen jednou zkušeností s odmítnutím dát dobrou noc. Tato vzpomínka se ale stala prvním dohledatelným zážitkem, který formoval už několikrát zmíněný životní scénář.

Z následujících vět se rýsuje velmi zřetelně a jednoznačně. Ve skutečnosti nám trvalo skoro dvanáct let tuto skládačku poskládat:

• Že nejsem jakoby hodna té pozornosti mamky… Když vydržím dlouho, bude mě mít zase ráda.
• Prostě jsem měla dojem, že mu musím ukázat, že mě může milovat. Že to jako nevidí. A všechna ta zraňující slova a činy jsem brala jako problémy k řešení. Byla jsem taková spasitelka.
• Nevím, prostě mi přijde, že na to nemám právo. Co když to bude špatně? Co když jsem úplně mimo? Co když pak všichni uvidí, jak jsem selhala? Vyhodí mě a to bych se hanbou propadla!
• Já ji ale přece nemůžu nechat plakat. Nemůžu ji nechat v tom samotnou. Přes to vlak nejede.

A pak při jednom z posledních setkání se Natálie plácla do čela se slovy: „No jasně. People pleaser. Jak to, že mi to nikdy nedošlo?“

Těš ostatní!

To je jeden z pěti driverů, které transakční analýza rozeznává. Teorie je krásně srozumitelná a jednoduchá – její rozpoznání v situacích v životě už je těžší a nikdy, a zopakuji to velkými písmeny ještě jednou, NIKDY to není jediná příčina všech starostí. Žádná teorie není jedinou příčinou a jedinou odpovědí. Natáliin příběh je toho důkazem.

Sebeláska, sebepochopení, sebeobětování, touha, odvaha, způsob myšlení, přání, životní role, rodičovské nahrávky, nečekané tragédie, dětská rozhodnutí… a mnoho dalšího si s sebou neseme každý den, každou hodinu, každou minutu svého života. Některé z těchto vlivů jsou patrnější, některé méně. Některé nám pomáhají, jiné nám ubližují.

Na Natáliině příběhu jsem chtěla ukázat rozmanitost a klikatost životních cest. Význam každého kroku, bez kterého by to nešlo. Vliv malých vítězství, která vedou často dál než jednorázová velká výhra.

I když by to svádělo k happy endu, protože Natálie přišla na to, proč už odmala byla ochotná trpět víc, než je nutné, její příběh se pořád píše. Ve vztahu s rodiči zaujala opačný postoj, než měla z dětství. Z bezmezné ochoty udělat cokoliv nyní odmítá vydat byť jen myšlenku navíc.

Díky celé své cestě ví, že je to jen její životní scénář v bledě modrém. Opačný extrém. A tak zatím jen brzdíme jeho projevy. Natálie zkouší nové formy komunikace a určuje si množství energie, o které je ochotná se podělit. Opustit svou původní rodinu definitivně nechce. Ale cestu, jak v ní zůstat, zatím nevidí. A zahojit bolest z nových vzpomínek na dětství také ještě chvíli potrvá.