Mimo sebe

Intenzita disociace může být různá, od běžných každodenních momentů až po těžkou patologii. Představte si například, že jedete autem velice dobře známou trasu, v podstatě byste ji mohli absolvovat poslepu. Najednou jste v cíli a uvědomíte si, že si vůbec nepamatujete průběh cesty. Jednoduše jste na místě, proberete se z „jiného stavu vědomí“ a zase naskočíte do běžného fungování. Jako kdyby za vás jízdu odřídil autopilot.

Vaše pozornost však není úplně utlumená – pokud by se v průběhu jízdy objevilo něco neobvyklého, zafunguje, avšak často s mírným zpožděním, než by tomu bylo za plné koncentrace. Často se stane, že zhasneme světla, zatáhneme ruční brzdu, vystoupíme, zamkneme auto a odcházíme. Najednou se zarazíme a musíme se jít podívat zpět, jestli je vše v pořádku. Takovýchto činností, které vykonáváme bez plné kontroly a na pokraji našeho vědomí, bychom našli mnoho.

Pryč od povinností

V práci řešíte náročný úkol. Fázi prokrastinace máte již za sebou, nyní došlo na lámání chleba a vy víte, že už se do toho musíte pustit, protože čas začíná nemilosrdně tlačit. Začnete pracovat, trochu to drhne… a najednou se ocitnete na bílé pláži obklopené tyrkysovým mořem, na koncertě své oblíbené kapely, na masáži, v podstatě kdekoliv, kde je vám to příjemné.

Je vám dobře, nevnímáte nic kolem sebe. Z pohledu okolí tento váš příjemný stav nevypadá vůbec seriózně, v podstatě se díváte „do blba“. Z vašeho denního snění vás buď vytrhne kolega, v horším případě šéf, nebo zafunguje vaše potlačená sebekontrola, která se vydere na povrch, a trhnete sebou sami, většinou se sebemrskačskou poznámkou, že od teď už budete opravdu na 100 % pracovat.

Denní snění je příjemným mechanismem, v podstatě obranným, díky kterému můžete ve shonu běžného dne na chvíli vypnout, trochu dobít baterky a nastartovat se k další aktivitě. Také je častým útěkem od činností, do kterých se nám moc nechce, jsou pro nás obtížné, víme, že jejich řešení bude vyžadovat hodně energie.

Až se z denního snění vrátíte zpátky do reality, zkuste si onen příjemný pocit zachovat a více ho zavnímat. Co cítíte? Jak vám je? Jaký je návrat zpět? Můžete si zkusit daný pocit uchovat a tzv. ho zakotvit do nějakého předmětu. Když se na daný předmět podíváte (může to být prstýnek, náramek, oblíbená propiska atd.), vybaví se vám příjemný pocit bez denního snění, na které nemusí být vždy vhodná chvíle.

Hlavně teď necítit

Pokud se dostaneme do zátěžové situace, může nám odosobnění pomoci jako obranný mechanismus, díky kterému ji lépe zvládneme. Samozřejmě je zdravé zůstat plně v realitě. Někdy ale jsou pro nás okolnosti natolik ohrožující nebo je natolik odmítáme, že naše nevědomí zafunguje a odštěpí nás za účelem ochrany.

Minulé Vánoce jsme se s rodinou rozhodli, že si na Štědrý den vezmeme domů babičku v terminálním stadiu. Všem bylo jasné, že jsou to poslední svátky, které s námi bude trávit. Babička tehdy již nemluvila, nejspíš ani nevnímala, kde je. Sešli jsme se všichni ke štědrovečerní večeři, babička ležela vedle stolu na posteli. Nemohla jíst, pít.

Dodnes tu situaci vidím jako v mlze. V podstatě jsem tam nebyla. Nepamatuji si, co jsme řešili, o čem jsme se bavili, co jsem jedla, jak celý večer probíhal. Jen vím, že jsem tam fyzicky byla. Seděla jsem u stolu a tupě zírala před sebe. Tělo s rodinou trávilo poslední babiččiny Vánoce, ale duše byla kdoví kde. Nepamatuji si, že bych si někde v mysli lítala, jen si dokážu vybavit ten pocit, že jsem tam myslí nebyla, jako by mozek přepnul do jiné dimenze, do prázdna a ticha.

Vím, že můj pohled směřoval někam mimo, do dálky, na nic konkrétního. Na nikoho jsem se nedívala, s nikým jsem se nebavila, nic jsem necítila. Ten stav byl zvláštní tím, že byl tak příjemně prázdný. Většinou je prázdnota pocit nežádoucí, v tomto případě však byla zdrojem zvláštního klidu. Od této náročné situace jsem se odtrhla, abych ji lépe zvládla. Těžko říct, zda to byl zdravý únik, každopádně velmi silné emoce propukly o dva dny později v intenzivní podobě.

Zpátky k sobě

Otázkou je, zda je odosobnění jen odklonem či odkladem prožívaných emocí, které se později mohou dostat na povrch v různých podobách, například jako pláč, výbuch vzteku, neadekvátní reakce na určité podněty, projev na tělesné úrovni apod. Energie, která je v kritické chvíli pomocí odštěpení zablokována, z nás jen tak nezmizí, zůstane pod povrchem a dřív nebo později se objeví.

Mechanismus odštěpení je ochranou v akutní fázi. Když se vypne, je dobré o prožité události mluvit a dostat ji ze sebe. Většinou se totiž stává, že takto „ošetřený“ zážitek zpracujeme další obranou, a to potlačením, protože na něj nechceme myslet a připomínat si ho. Takže si v nás bude pobublávat, dokud se ho nedotkne něco, co s ním nemusí mít nutně nic společného, ale vyprovokuje ho k akci. Pak mohou vznikat přemrštěné a nepřiléhavé reakce.

Je vhodné se k dané situaci vrátit, s někým si o ní promluvit a hlavně si připustit emoce, které v nás vyvolávala. Je totiž rozdíl, když se odpojíme sami, nebo jsme odpojeni prostřednictvím obranného mechanismu. V prvním případě si vše regulujeme, máme to ve svých rukách, „lítáme si“ vědomě. Když nejsme u sebe z důvodu ochrany před zátěží, máme okolo sebe postaveny hradby, které k nám nepustí stresující podněty, takže jsme v podstatě odtrženi i od svých emocí. Ty v nás ale jsou, jen nejsou vpuštěny do vědomí.

Náš autopilot se také může spouštět v situacích, které nám připomínají nebo evokují již dávno prožité záležitosti, které však nemáme dostatečně zpracované, nebo jsou pro nás tak zásadní, že nás mohou ovlivňovat po celý život. Například pokud na někoho otec v dětství často zvyšoval hlas, může se dotyčný depersonalizovat ve většině situací, kdy na něho někdo křičí. Obranný mechanismus se v těchto pro daného člověka zátěžových situacích spustí automaticky.

Pro úplnost dodejme, že extrémní forma disociace se projevuje v rámci mnohočetné poruchy osobnosti, která bývá často chybně zaměňována se schizofrenií. Jde o rozštěp osobnosti na několik dalších, kdy každá žije svým vlastním životem. Vyskytuje se velice vzácně, většina odborníků se s ní v rámci své praxe nesetkala. Jak mohou vypadat projevy tohoto onemocnění, můžete nahlédnout prostřednictvím snímku Sybil (2007) nebo také v knize Roztříštěná mysl od Roberta B. Oxnama.