Miluju tě, když tu nejsi

V reakci na dotaz do poradny přišel redakci námět: Podobně jako autorka dotazu mám vztek na manžela, který mne v podstatě nikdy moc nechápal a nerespektoval. To mne přivádělo ke vzteku a agresi, což jsem předtím nikdy nedělala. Teď, když jsme od sebe, mi velmi chybí, mám ho ráda.

Co to s námi je, že jakmile partner sejde z očí, zapomeneme na jeho nedostatky a všechno to, čím nás běžně přivádí k šílenství? Co to s námi je, že když se objeví, přestaneme z něj vnímat všechno dobré, po čem se nám za jeho nepřítomnosti stýskalo?

Úplné a vyčerpávající vysvětlení dohromady asi nedáme – na to jsou naše vztahy příliš jedinečné, neopakovatelné a komplikované. Udělala jsem si ale takovou soukromou anketu a probrala téma s různými kolegy psychoterapeuty kolem sebe. A snad se podaří nastínit aspoň některé z mechanismů, které mohou stát v pozadí téhle bolavé hry naší mysli.

Dej mi chvilku, než se naladím

Začněme asi tím nejběžnějším a nejpřirozenějším mechanismem, který zná nejspíš každý z nás: Naladit se na druhého člověka chvilku trvá. Není to možné zvládnout na povel mezi dveřmi – ať je ten druhý člověk partner, klient, kamarád nebo potomek (i když děti mají schopnost si pozornost strhnout velmi rychle).

Stýskání při odloučení a protivné jednání nebo rozladěnost po shledání je něco, co znají i jinak pohodové páry, kde se oba dva mají rádi a neřekli by, že mezi nimi něco skřípe. Leckdy tomu sami nerozumí a vlastně je rozčiluje, že se na sebe nedovedou přeladit hned. Ale ve své podstatě je to logické. Obzvlášť když máte náročný den v práci, celou dobu se soustředíte na spoustu podnětů a nároků, plno věcí musíte řešit. Maily, dotazy kolegů, dotazy zákazníků, telefony. Slovy gestalt psychoterapie, pořád jste „v kontaktu“ s něčím venku.

Teorie kontaktního cyklu z gestaltu taky říká, že po každém takovém kontaktu potřebuje organismus chvilku na to se stáhnout k sobě, usebrat a „integrovat“ daný zážitek. Pohybujeme se totiž v následujících cyklech:

1. Vjem
2. Uvědomění
3. Mobilizace energie
4. Akce
5. Kontakt
6. Stažení se

Až poté, co se stáhneme, máme dobrou kapacitu na další podnět. Představte si to na příkladu požáru: Nejdřív si všimnete dýmu, pak si uvědomíte, že hoří a co to znamená, nato seberete síly a utíkáte. Momentem kontaktu je v tomhle příkladu to, když se dostanete ven a vnímáte, že jste zachráněni. A pak přijde únava, úleva a různé další emoce v rámci fáze stažení. Neseberete se a nepůjdete v tu chvíli na společenskou návštěvu k prarodičům do dalšího kontaktu. Nejdřív musíte zpracovat ten zážitek sami v sobě.

Jiný příklad je chleba s máslem. Tělo vám vyšle vjem, že máte hlad a že chleba s máslem je to, na co máte chuť. Vy ten vjem správně zavnímáte, jdete si namazat krajíc, sníte ho – to je kontakt. A pak chleba trávíte. Máte na chvilku dost. Nejdete si hned chystat další jídlo.

Když se člověk vrací domů ze služby, jedno vysvětlení jeho netečnosti je, že může být prostě a jednoduše „překontaktovaný“. Spíš než jít hned do dalšího kontaktu by potřeboval stáhnout se aspoň na chvíli do sebe. Přeladit se. Když na něj místo možnosti se stáhnout okamžitě skočí partner (nebo třeba děti), potřeba začne kolidovat s realitou a nerudnost může být docela logickým výsledkem. Viděno touto optikou vůbec není od věci mít před návratem domů nějaký „dekompresní rituál“, i kdyby to mělo znamenat pětiminutové zpomalení na konci pracovního dne na lavičce v parku nebo klidnou cestu domů autem.

A i pokud takový dekompresní rituál máte a na kontakt s milovanou polovičkou se při vstupu domů cítíte připravení, stále platí, že se na sebe vzájemně musíte naladit. Je normální, když nejde skočit do intimity „z nuly na sto“. Ničemu nepomáhá se kvůli tomu zlobit, i když rozpor mezi natěšeným očekáváním a realitou může být pro oba frustrující. V některých párech nalaďovací funkci plní obyčejný pokec o tom, jak se kdo měl, v jiných dotek, čas strávený u společné činnosti… anebo jen to, že strávíte aspoň chvíli ve společném prostoru.

Chci tě blízko, ale bojím se

Mnoho z nás nemělo úplně idylický vztah s rodiči. Pokud to bylo tak, že jejich láska byla podmíněná (naším chováním, úspěchem, jedničkami), nebylo na ně spolehnutí a neplnili své role tak, jak měli, nebo jednoduše vůbec nebyli fyzicky či duševně přítomní, snadno se stává, že si odneseme náročnou nálož právě do partnerských vztahů. Ta pak může způsobovat mnoho těžkostí a nejistot:

• Má mě ten druhý opravdu rád? Stojím za to, aby mě měl někdo rád?
• Co když mě podvede? Co když ho ztratím?
• Musím si držet odstup. Vztahy většinou havarují. Musím si dát pozor, ať mě to pak moc nebolí.
• Nebo taky: Hlavně ať to nezačne být moc závazné. Nesmím dopustit, ať se mi druhý dostane natolik pod kůži, aby se ode mě mohlo začít něco očekávat.

Když máme takto naloženo, nesmírně toužíme po blízkosti (ostatně jako všichni lidé) až po splynutí s druhou duší. Abychom nebyli sami, aby nás někdo miloval. Jenže současně se to něčemu nevědomému v nás zdá být strašlivě nebezpečné. Pokud žijeme kdesi hluboko uvnitř sebe v tom, že vztahy většinou nedopadnou, že nás nakonec stejně všichni opustí, že si lásku stejně nemůžeme nikdy zasloužit…, potom pustit si někoho blízko k sobě znamená vystavit se obrovskému riziku zranění a bolesti.

A právě tyhle dvě protichůdné síly, kdy strašně toužíme po blízké duši a současně z blízkosti ze strachu utíkáme, můžou být dalším střípkem do mozaiky vysvětlení, proč někteří lidé cítí tolik lásky, touhy a stýskání, jakmile je jejich milý nedostupný, a začnou ho odstrkovat, jakmile se přiblíží. Rozejdou se, pak litují a prosí o další šance, a znova utíkají. Takto v podobě teoretického vysvětlení to zní snad až necitlivě jasně a přehledně – ve skutečnosti to pro podobně obtěžkané lidi bývá především bolestné, zraňující a hlavně nesrozumitelné a mnohdy svému vlastnímu chování nerozumí ani oni sami.

Potřebuji se přibližovat a vzdalovat, ať se něco děje

Kousek podobného šachování s blízkostí a vzdáleností se ale objevuje i ve vztazích lidí bez kdovíjak náročné rodinné zátěže. Jednoduše řečeno, vášně si často libují v dynamice, ve stálém přibližování a unikání. Když stojí partner příliš blízko, já k němu nemůžu udělat ani krok. Žádná dynamika se tak mezi námi konat nemůže, protože není žádný prostor, ve kterém by se konat mohla.

Málokomu by bylo příjemné, kdyby na něm partner byl a chtěl být neustále „přilepený“ – i kdyby právě proto, že i v partnerském vztahu potřebujeme své miniaturní kontaktní cykly, ve kterých se k druhému přiblížíme a zase se stáhneme k sobě. Jakmile je jeden partner blízko až příliš, druhý obvykle zacouvá. Snad právě proto, aby mezi těmi dvěma vznikl prostor pro dynamiku, pro dění, pro vášeň. Jak říká Esther Perel, výzkumnice zabývající se lidským prožíváním vášně a erotiky, oheň potřebuje vzduch. Vášeň potřebuje prostor, i v českém slovu „přitažlivost“ se skrývá kus pohybu směrem k druhému. Zatímco intimita spočívá v blízkosti, známosti a bezpečí, vášeň se pojí s neznámem, s dobrodružstvím, překvapením, objevením jinakosti.

Dokonce když se Esther ptala lidí, kdy je jejich partner nejvíce přitahuje, nezávisle na kultuře nebo náboženství dostávala stejnou odpověď: Jsem nejvíce přitahován svým partnerem, když je pryč, když jsme rozdělení, když se znovu shledáme. V zásadě, když se znovu ocitnu v situaci, že si sebe sama představuji se svým partnerem. Když má představivost opět ožije a když se mohu ponořit do samoty a toužení, které je hlavní součástí vášně. Mimochodem, jediná druhá podobně typická situace zněla: Když ho vidím ve svém živlu, na pódiu, ve studiu, sebevědomého, jak dělá něco, v čem je dobrý a v čem ho ostatní obdivují.

Optika přibližování a vzdalování možná napoví k vysvětlení toho, čemu se často říká „italská domácnost“. Někteří lidé prostě mají tuhle potřebu v partnerství silnější. Kde je vzdálenost, může být touha. Kde je konflikt, může být usmiřování. Je překvapivě dost lidí, kterým něco takového vlastně na nějaké úrovni vyhovuje. Ve vztahu se pak totiž pořád něco děje.

Co mám, to mě neláká

Tento článek není a nemůže být úplné vysvětlení zvláštní dynamiky v partnerství. Další střípek do mozaiky je možná nejprostší ze všech. Každý, kdo má děti, nebo třeba i jen dva psy, to denně vídá – zajímavější se vždycky jeví hračka nebo miska toho druhého.

Co nemůžeme mít, po tom často začneme toužit. Probouzí to zvědavost – minimálně se třeba nemůžeme přestat ptát, proč to nemůžeme mít. Spouští to v nás jakési lovecké okruhy – a ostatně když získáme něco, o co jsme dlouho usilovali, zaplaví nás mozek větším množstvím dopaminu, než kdyby získání dané věci byla hračka. I zboží si vážíme víc, pokud se jeví těžko dostupné (to je ostatně trik všech „limitovaných edicí“). Naopak co máme k dispozici, to rázem jako by v naší mysli ztrácelo hodnotu. Zdá se, jako by tohle bylo nějakým způsobem zakotveno v naší mysli. Bohužel pro nás někdy dost nešikovně – protože mnohem snáz se žije, když člověk dovede chtít to, co právě má.

A v případě ukončených vztahů často hraje velikou roli taky bolest z odmítnutí. Zažili jste situaci, ve které byste bývalého partnera vlastně ani nechtěli nazpátek – ale jen byste si přáli, aby on vás chtěl?

Sním o tom, kým můžeš být… jenže nejsi

Je ještě jiná varianta, typická třeba pro nevydařené vztahy nebo vztahy po rozchodu? Doufání, že se to mezi námi ještě spraví, že se bývalý partner změní nebo umoudří, litování vlastních rozhodnutí (vždyť ten vztah přece nebyl tak špatný)…

Někdy je to všechno ještě jinak – je možné, že nemilujeme jen svého partnera, ale ještě o kousek víc svou vlastní představu o něm. O tom, jaký by mohl být, jen kdyby chtěl. Jaký byl v těch dobrých chvílích. Jakého bychom si partnera přáli. Teskníme pak ne po vztahu, jaký byl, ale po tom, jaký vztah jsme v našich snech a touhách mohli mít, jen kdyby…

Jakmile se za partnerem zavřou dveře a on odejde, zůstáváme o samotě s touhle ideální představou. V mysli nám nezůstává celý obraz toho, co bylo, se vší komplexností plusů a mínusů a faktorů, které nakonec vyústily v problémy a v konec vztahu. Zčásti zafunguje možná vzpomínkový optimismus: máme tendenci vybavovat si hlavně to dobré. Někdy je to taky popření – nejsme schopni spolknout, že jsme se zmýlili a náš partner nebyl ve skutečnosti takový člověk, za kterého jsme ho měli. A každopádně velké přání a touha po naší pohádce.

Tohle se nemusí dít jen po rozchodu, ale i v době trvání vztahu, byť nešťastného. Kvůli ideálům a představám mnozí lidé zůstávají s někým, kdo pro ně není dobrý partner – ale v jejich mysli by mohl být, kdyby se jen trochu změnil.

Jenže jakmile se dotyčný fyzicky objeví, celá ta představa obvykle narazí do reality. A vždycky znova bolí, že ta realita je od snu odlišná. Vždycky znovu přijde zklamání, rozčarování, zranění a někdy taky chvilkové vystřízlivění. Pokud jde o bývalý vztah, znovu si vzpomeneme: „Aha, přece, tak proto jsme to ukončili.“ Bohužel někdy jen do té doby, než opět zůstaneme na delší dobu osamocení, sami se svou vlastní myslí.