Miluju a nenávidím… svoje dítě
Dítě se narodí, matka se dívá a je zmatená. Malé cizí dítě. Vlastně moje dítě… A je tu napořád.
Anna přišla jednoho dne na sezení s velmi silným tématem. Sedla si u mě do křesla a říká: „Já nevím, jestli miluji svého syna. Všude se píše a taky to všichni říkají, že jakmile porodíte dítě, zavalí vás vlna lásky a do dítěte se zamilujete. Mně se to ale nestalo. Je mu šest měsíců a já stále bojuju s tím, jestli nejsem divná, když o své lásce k němu pochybuju.“ Musím říct, že mě svým upřímným vyznáním totálně odpálila. Ale díky za to, Anno!
„Někdy se na něho dívám a cítím neskutečný podiv nad tím, že jsme s manželem stvořili takovou bytost. Někdy se s ním mačkám a cítím soulad a lásku. Jindy ho fakt z duše nenávidím, a i když se mi to špatně říká, nejraději bych ho vykopla na Mars,“ popisuje své prožitky Anna, matka šestiměsíčního chlapečka. „Proč se nikde nemluví o tom, že to někdy takhle bolí, že je to někdy k nevydržení?“
Opravdu mám pocit, že obecně se považuje za normu, když se matka v podstatě instantně do svého novorozeného dítěte zamiluje. Nejlépe ještě když se zamiluje už do nenarozeného. Pokud to tak není, tak se nebojte, maminko, hned zítra, nebo pozítří se probudíte s obrovským novým citem plným lásky.
Blízký vztah
Já si ale nějak čím dál tím víc uvědomuju, jak komplikované to je si vybudovat nový blízký vztah – ještě tak specifický, jako je vztah k dítěti. Ano, používám slovo vybudovat. Myslím si totiž, že to chce čas a taky dost velkou dávku laskavosti k sobě samé.
Většinou my maminky očekáváme (podle toho, co slyšíme a vidíme v okolí), že své dítě budeme milovat od prvního dne a nepřestaneme ho milovat do dne posledního. Pak jsme jaksi zaskočené tím, když si všímáme toho, že se ke svému dítěti vztahujeme velmi ambivalentně.
Vlastně mi to hodně připomíná i závazný partnerský vztah. Tam máme taky tendenci nemluvit o pocitech agrese, nenávisti, bolesti apod. Jakoby tam nepatřily. Ale ony tam patří jak v partnerském vztahu, tak i ve vztahu rodič – dítě. Bez nich by obrázek nebyl úplný. Je úlevné přijmout, že blízké vztahy jsou ambivalentní, tedy rozporuplné. Nejsou černobílé, ale barevné.
V minulém článku jsem se zabývala obrazným prostorem mezi partnery/manželi. Mluvila jsem o lidské touze po pospolitosti a o bytostné tendenci ke splynutí s partnerem. Popisovala jsem, jak splynutí, nebo přílišná blízkost hubí erotiku. Myslím, že je zajímavé se podívat na to, co se s námi a naším osobním vnitřním prostorem stane po příchodu dítěte na svět.
Omlouvám se vám mužům za to, že to spíše budu popisovat ze ženské perspektivy – důvod je prozaický. Sama jsem žena – matka a mnohem více jsem toto téma probírala se ženami. Ale budu ráda i za postřehy od vás mužů!
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..