Milování bez cíle

Každý máme nějaké své představy o tom, co v posteli chceme, a něco očekáváme. A pokud je to, co chceme a očekáváme, právě orgasmus, pak toto naladění podkresluje naše důvěrné chvíle. Udýchaně se řítíme za (rychlým) uspokojením a pak (stejně rychle) padáme dolů únavou. Orgasmus je náš cíl, je to něco, čeho dosahujeme – na rychlost, na počet.

Naším cílem bývá zažít tu blaženou chvíli, ten moment na vrcholu, a to je rozhodně silný motiv. Jenže vedle toho nás taky toto nastavení na jasný a očekávaný závěr, na to, jak by orgasmus a naše milování mělo vypadat, dostává pod tlak. Zamyslete se sami:

• Jaká očekávání si do postele nosíte?
• Co se odehrává ve vašich představách?

Zkuste si své představy přehrát a jen popřemýšlet nad tím, kde se vzaly. Vzešly z vašich zkušeností, z pozorování a znalosti vlastního těla a prožívání? Nebo se vylouply, ani nevíte kde – možná sledováním nějakých vašich vzorů, z debat s přáteli, z divokých scén porna nebo z idylických romantických filmů – a jsou to spíš představy o tom, že takto „by to mělo být“, než vlastní opravdové touhy?

Naše představy formují očekávání toho, jak často sex vyžadujeme, jaký by měl být, jaký by měl mít průběh a konec, a to všechno přinejlepším bez práce – tak, aby nám „to někdo zařídil“, aby se o tohle všechno někdo postaral pro naše potěšení.

Vedle toho tyto představy přinášejí také spoustu obav: jak budeme vypadat, abychom se neztrapnili, neudělali něco špatně, abychom podali „dobrý výkon“, neztratili lásku a náklonnost toho druhého a současně nezískali pocit, že za nic nestojíme.

Svým způsobem se tady ukazuje paradox podání dobrého výkonu bez našeho výkonu, respektive chtění dobrého výkonu bez vlastního přičinění. Jako by se měl ten dobrý výkon tak nějak sám odehrát, aniž bychom do toho museli investovat nějakou energii. Jako by ten dobrý výkon, za který ale máme být oceněni my sami, měl přijít odněkud zvenčí.

A při takovém mentálním nastavení je jednodušší ukazovat na toho druhého jako na viníka, když se nedaří. Jako na toho, který nic neumí, který je neschopný, nemá chuť nebo jí má naopak moc, má divné požadavky a neumí se nám přizpůsobit a hlavně nás neumí uspokojit.

Tato „ukazovací reakce“ mi připomíná mnoho různých situací z jiných oblastí života, na které často narážím na začátku koučování, když pátráme po řešení situace, kde cílem je zlepšení komunikace nebo vzájemných vztahů.

Přes snahu změnit charakter, chování nebo zvyky svého paličatého partnera, svých pubertálních dětí, zatvrzelých rodičů, urážlivé kamarádky, pomlouvačné kolegyně nebo umanutého šéfa a přes přesvědčení, že to bude lepší, až přijde a omluví se, až se nebude chovat jako kráva, až mi přestane poroučet, nebo přesvědčení, že to by museli začít poslouchat, to by se museli úplně změnit… se dostáváme k tomu, co by mohlo pomoci a co mohou v dané situaci pro zlepšení udělat oni sami, kteří změnu chtějí.

Takže zpátky pod peřinu:

• Jak by vypadal váš sex, kdyby v něm nešlo o orgasmus a kdybyste mohli svobodně experimentovat bez strachu z toho, co bude špatně?
• V jaké postelové dobrodružství byste ho proměnili?

Objevování a experiment

Někdy je těžké zachytit přítomný okamžik, protože jsme v příliš rychlém tempu, jindy naopak jako by to byla stojatá voda, kde je těžké postřehnout, jestli se vůbec něco děje. Ne tak při milování. Kde jinde máme možnost se tak oddat přítomnému okamžiku než právě ve chvílích vzrušení? A kde jinde máme tak nádhernou možnost zkrátka být a pozorovat?

Jenže my ne, my si to umíme řádně zkomplikovat a od potenciálně krásného přítomného utíkáme myšlenkově k tomu, co bude k večeři, zítra v práci, k tomu, co bylo nebo jaké by to mohlo či mělo být, a obsahově k tomu, jestli už budeš?

Kam ten spěch? Naše těla skýtají spoustu zajímavých míst, která přinášejí potěšení. My se ale hned neurvale vrháme po tom, co nás má rychle vystřelit na vrchol.

Chybí nám laskavost ve vztahu k vlastním tělům, v našich vztazích a v tom, jak necháváme naše těla spolu komunikovat.

Chce se mi použít metaforu: Nejezděte výtahem, běžte po schodech. Na podestách se zastavte, odpočívejte, rozhlížejte se kolem, párkrát se zhluboka nadechněte, než půjdete dál. Aneb nechte si intimní místa „až za odměnu“, „až bude ten druhý prosit a vzrušení bude k nevydržení“ anebo taky třeba „až na příště“.

Co s vámi taková představa dělá? Zve vás k objevování a experimentu, nebo je spíš frustrující? A že by nebyla sladká tečka na závěr? Co s tím? Moc by mě zajímalo, co se vám teď honí hlavou…

Mám ráda knihu Afrodita chilské spisovatelky Isabel Allende – ona sama ji nazývá pojednáním o vášních, chutích, půvabech a prohřešcích lásky. Vypráví o tom, co má společného vášeň k jídlu a vášeň v lásce, a je to šťavnaté vyprávění. Knihu uvozuje starou hindskou básní:

Její dech je jako med provoněný hřebíčkem,její ústa mají chuť zralého manga.Její pleť při líbání voní jako lotos.Důlek na břiše skrývá hojnost koření,a jaké rozkoše spočívají dál,to jazyk ví, ale povědět nesvede.

Říkám si, kdybychom k milování přistupovali s takovouto laskavostí, nápaditostí a zvědavostí, jaké jiné prožitky by nám mohlo přinést?

Na svých rukou máme miliony hmatových receptorů, jsme schopni rozeznávat různé kvality, tak co přistoupit k objevování těla jako k masáži? Není potřeba se obávat, že nemáte v zásobě bohatý repertoár masérských hmatů, používejte své ruce tak, jako byste tělo, co máte před sebou, viděli poprvé. Neznáte ho, nevíte, kde přitlačit a kde ne, nevíte, kde to lechtá a kde ne, nevíte, jestli náhodou neexistují nějaká bolestivá nebo zakázaná místa. Je potřeba objevovat, být pozorný vůči reakcím a ladit se na ně. Zkoumejte, co váš dotek způsobuje, a každý další uzpůsobte podle přijaté odpovědi.

A nejen naše ruce, i naše tělo vnímá různé kvality doteku, od lehkého pohlazení po pevnější stisk, vnímáme vřelost i chlad. Když se nás někdo dotýká, přináší naše vědomí právě k těm místům, kterých se dotýká, a tak můžeme pozorovat, co s námi dělá pohlazení po zádech nebo když ten druhý chytne naši hlavu do dlaní, pevným stiskem sevře naše paže nebo jen lehce položí svou ruku na tu naši. A je to pomalost a vědomí, co dopřává prostor vzrušení, ale i jiným prožitkům, aby se rozvíjely do větších rozměrů, ne rychlé a mechanické pohyby a doteky.

Milování bez cíle

Ptáte se: Co jiného než orgasmus ale tedy můžeme při sexu chtít a očekávat? Já se zeptám: Můžeme třeba neočekávat? Když nemáme cíl (ať už v posteli nebo jinde), nemusí to znamenat, že je nám jedno, co se bude dít, ale třeba to, že jsme schopni reagovat na to, co přijde, a na cestu se vydáváme se zvědavostí.

V článku o vědomých dotecích jsem vysvětlovala účinek záměru, který do doteku můžeme vložit. Záměr ale není cíl. Zkuste vnímat rozdíl: záměr přináší naladění, cíl vkládá očekávání, jak mají věci dopadnout, jak mají probíhat atd. Můžete se dotýkat se záměrem vytvářet lásku a porozumění, nebo s cílem vzrušit a přivést druhého k vyvrcholení.

Když máme cíl něco u druhého způsobit, chceme opět ovlivňovat a měnit jeho chování a prožívání (jako v těch příkladech výše s dětmi, rodiči, kamarádkou atd.). A to jsou procesy, které nejsou v našem dosahu. Pokud trváme na svém, může nás to přivádět k manipulacím a nátlaku, a když po našem není, můžeme cítit zklamání nebo třeba zlost.

Když máme záměr vytvořit prostor, atmosféru, ve které nám může být společně hezky, a jsme otevření tomu, že může přijít pestrá škála reakcí (tedy necháváme na partnerovi, jestli nabídku přijme, nebo ne, a my pak jeho rozhodnutí respektujeme), potom sex přestává být výměnným obchodem, přestává být o chtění a vlastnění a stává se milováním, vytvářením lásky a společným prožíváním radosti.

Potom možná můžeme vnímat i orgasmus jako něco, co můžeme nechat pozvolna přijít nebo taky nepřijít a obojí je v pořádku.

Nejsem si jistá, jestli a do jaké míry je to všechno srozumitelné. Jednodušeji bych to možná pojmenovala jako chybějící laskavost. Přijde mi, že laskavost nám chybí ve vztahu k vlastním tělům a následkem taky v našich vzájemných vztazích a v tom, jak necháváme naše těla spolu komunikovat.

Zkuste tedy nepředpokládat, nevytvářejte si dopředu scénáře a zkuste jen pozorovat, jaké jiné tělesné prožitky, pocity, představy nebo myšlenky budou přicházet a odcházet, když budete do toho společně tvořeného prostoru vstupovat s laskavým, trpělivým a respektuplným záměrem.

Zpomalte, objevujte, experimentujte a neočekávejte jasné konce. Všímejte si toho, co zažíváte u takového sexu jinak než při tom běžném, naučeném.

Sex bez orgasmu?

Některé věci je občas obtížné vyjádřit slovy, a když už se o to pokoušíme, je možné, že se stejně někde významově mineme. Nechtěla bych, aby moje myšlenky tentokrát vyzněly v tom smyslu, že je lepší sex bez orgasmu. Vím, co je to frustrace. Snažím se spíš zamýšlet nad naším přístupem a očekáváními z něho plynoucími.

Ne vždycky musí vést k sexu nekonečně dlouhá předehra a pomalé pohyby, za které by se nemusel stydět ani lenochod, a ne vždycky musí být sex rychlá, vášnivá pětiminutovka se servaným oblečením odhozeným do všech koutů včetně kalhotek na lustru.

Dynamika, která doprovází intimní kontakt, se může pohybovat na pestré škále. Ne pokaždé to musí být zážitek, který nás vystřelí do vesmíru. Můžeme zažívat chvíle něžné i chlípně zvrhlé, pomalé i rychlé a všechny varianty můžou přinášet potěšení, pokud souzní s naší aktuální náladou a pokud souzní s celkovou atmosférou vztahu, který prožíváme.

Myslím si, že i u sexu platí, že budeme frustrovaní pořád a vždy, když budeme čekat, že budeme šťastní, až budou splněny podmínky X a Y. Místo toho se můžeme pořád učit rozpoznávat to pěkné a mít díky tomu rádi to, co je, tak, jak to je. A skrze to nacházet cestu k nečekaným překvapením.