Milníky v terapii

Osobně se držím klíčové zásady přístupu zaměřeného na člověka – tedy že jediným, kdo ví nejlépe, co je pro něj dobré, je klient sám. Kolik životů, tolik světů. „Kdo jsem já, abych soudil,“ řekl papež František. Ani já se necítím jako Bůh.

Každý člověk jako by byl důležitým kolečkem v soukolí pozoruhodného stroje. Když najde svoje místo, dokáže světem pootočit. V ten moment začíná být sám sebou. Přesto to nemusí znamenat konec terapie. Co člověk, to jiný cíl. O několik příběhů (se změněnými jmény) se s vámi pro ilustraci podělím.

• David terapii ukončil, když dokázal rodičům říct, co ho léta tížilo. Srovnal si v hlavě myšlenky a nesmírně se mu ulevilo. Bylo to celé krátké a rychlé.
• Anička si uvědomila, že na terapii příliš spoléhá. Chtěla si ověřit, že v životě dokáže uspět sama. Dobře to dopadlo.
• S devítiletou Míšou se rozloučím za pár týdnů. Doma to má pořád těžké, ale objevila, co jí pomáhá, když jí není dobře. V novém školním roce bude mít zase víc času na koníčky, které má ráda.
• Jirka a Martina na konzultaci dokázali otevřít téma nespokojenosti v sexu a dál už mě nepotřebovali.
• Jiný pár na terapii dochází dál, už mnoho let. Prožíváme společně hledání sebe sama a ohledáváme hranice života mladé rodiny, která vznikla za studií v době, kdy byli oba partneři ještě tak trochu dětmi.
• Katka je v terapii nejdéle. Téměř sedm let se potkáváme každý týden. Je to silná, úspěšná a zdravá žena, v mnohém mě inspiruje. Vyhovuje jí mít zajištěný prostor, kde může spočinout sama se sebou a zastavit se u toho, co v nedávné době prožila.

S Katkou mám pocit téměř „náboženský“. Však dříve bylo zvykem, že lidé chodili ke zpovědi celý život a taky se nad tím nikdo nepozastavoval! Představuji si, že právě otázky životního směřování a vlastní odpovědnosti jsou těmi, které lidé s duchovními řešívali především. V terapii je to mnohdy hodně podobné.

Někteří lidé ukončují terapii z finančních, časových nebo zdravotních důvodů. Přijde mi skvělé i to, když se rozhodnou zkusit pokračovat s jiným terapeutem. Člověk se chce učit novým věcem a poznávat nové lidi. Je to nesmírně důležité!

Někdy se rozhodnu spolupráci ukončit sama. Což trochu odporuje tomu, co jsem tvrdila na začátku, ale ne tak zcela. Pokud se k něčemu takovému (nerada) uchýlím, děje se tak na základě chování klienta. Třeba pokud někdo bez omluvy opakovaně na domluvenou schůzku nedorazí, taky tím něco komunikuje, i když třeba nevědomky. Musím ale říct, že v takové nepříjemné situaci jsem se ocitla možná jednou nebo dvakrát ještě v době, kdy jsem pracovala i s lidmi, kteří měli terapii z nějakého důvodu nařízenou.

Vzpomínám si také na situaci, kdy jsem odmítla dál pracovat s dítětem, jehož problémy způsobovaly neshody rodičů. Malý chlapec terapii logicky odmítal a nesmírně se mu ulevilo, když jsem respektovala jeho nechuť ke spolupráci. Pevně doufám, že jeho rodiče díky tomu pochopili svůj díl odpovědnosti a vyhledali párovou terapii. Dětská moudrost mě nepřestává fascinovat.

Zákruty cesty

Mám tu výhodu, že terapeutický přístup, který při práci využívám, mě nesvazuje žádnými musíš a nesmíš ani konkrétními cíli. Umožňuje mi pracovat na základě vlastního nejlepšího vědomí a svědomí právě tak, aby to co nejlépe vyhovovalo potřebám těch, kdo za mnou docházejí.

Tak se s některými vídám týdně, s jinými v delší frekvenci. Někdy se z dětské terapie, o kterou jsem původně žádána, vyvine párová, jindy třeba z individuální rodinná. Ta pestrost mě baví. Nikdy nevím, co přijde a stále se učím.

Dost často se stane, že i když pravidelnou terapii ukončíme, domluvíme se, že je možné se kdykoliv opět potkat, ať už jednorázově, když si člověk potřebuje srovnat myšlenky, nebo když v jiné životní fázi cítí potřebu znovu terapii zahájit. Život jde dál a v jeho průběhu čelíme různým výzvám a situacím, z kterých se máme co učit.

Člověk roste díky tomu, že překonává překážky. Nervová soustava zraje celý život a je možné ji ovlivňovat, posilovat vlastní odolnost a zpevňovat jádro sebe sama.

Právě takhle vnímám smysl psychoterapie, a proto jsem přesvědčená o tom, že ve skutečnosti terapie nikdy nekončí, protože jsme lidé a nikdo z nás není dokonalý. I když se s léty terapií stáváme stále více terapeutem sami sobě, lépe se známe a umíme řídit svůj život, pohled zvenčí nás vždy může obohatit a rozšířit naše obzory, nebo nám opora zvenčí pomůže ustát těžkosti.

I cesta může být cílem. V případě života jím ani nic jiného být nemůže. Psychoterapie nám dokáže pomoci na téhle cestě zvolit správný směr. Dnes má naštěstí každý z nás možnost posilovat vlastní zdraví nejen fyzické, ale i to psychické. Byla by podle mě škoda této možnosti nevyužít, předsudkům nepoučených navzdory.