Miláčku, pojďme žít spolu

Společným bydlením si dáváme závazek být k sobě ohleduplní častěji než jen na schůzkách a výletech, jejichž společný čas už nestačí. Sestěhováním si projevujeme důvěru, že zvládneme ustát intimitu všedního dne včetně všech zvuků, zápachů a dalších průvodních jevů, kterých jsme do počátku společného žití spíše ušetřeni.

Je to především ale také zkouška. Jedna z mnoha, kterou partnerský vztah během svého trvání prochází. A bez ohledu na lásku či zamilování, po určité (různě dlouhé) době musí dojít na zjištění odlišných představ o tom, jak se vede společná domácnost. Uvědomění si takových rozdílů a především reakce na ně bývají velmi různé. Od pousmání a žertovného pozdvihnutí obočí při (subjektivně) méně důležité záležitosti až po pocity zoufalství, křik a hádky u věcí, na kterých nám záleží.

Ve způsobu řešení takových situací se ukazuje schopnost partnerů komunikovat a vyjednávat nejen o příjemných, ale i o nepříjemných věcech, osobnostní vyspělost, ochota ke změně (či naopak rigidita) a dovednost uznat potřeby partnerky či partnera i tam, kde se naše názory rozcházejí. Důležitou roli hrají v této souvislosti iracionální přesvědčení o tom, jak by se věci měly dělat. Ta se vynořují v hojné míře z našich zkušeností z původní rodiny, kde bylo zvykem určité věci dělat jistým způsobem.

Kapra, nebo řízek?

Pokud jde u partnerů o první spolubydlení, je přirozená neobroušená sobeckost a malá obratnost v tvorbě kompromisů a dohod. To jsou dovednosti, které se vytvářejí v praxi. Výhodu mají bezesporu ti, kdo vyrůstali v domácnosti s jedním či více sourozenci. Jsou zvyklí na dělení pozornosti i hmotných věcí, rozumí lépe tomu, že potřeby druhých je třeba respektovat. Jedináček bude mít obecně spíš tendenci k sobečtějšímu chování a prosazování svých postojů.

Pamatuji si na své rozčarování, když jsem zhruba v deseti letech zjistil, že některé rodiny na Vánoce nejedí kapra, ale smaží si řízky. Hloupá nepodstatná věc, ale svůj údiv si vybavuji jasně i dnes. A představme si, že já chci při prvních společných Vánocích kapra, ale má partnerka s něčím takovým samozřejmě souhlasit nemůže, protože na Vánoce se přece smaží řízky. Navíc se jí z mrtvých ryb dělá špatně od žaludku. Rád bych s přítelkyní prožil společné krásné klidné svátky – jenže Vánoce bez kapra…?

Moment, kdy se k sobě nastěhujeme, v sobě často pocitově nese jakýsi skrytý nárok dělat věci jinak, než když jsme bydleli každý sám.

Nabízí se celá řada možných řešení. Mohu trvat na kaprovi a devalvovat řízky. Mohu se odvolávat na fakt, že Vánoce prostě znamenají, že se přejíme kaprem, a ne řízky. Protože těmi se můžeme přejíst kdykoli jindy vzhledem k tomu, že na nich není nic slavnostního. 

Možná si říkáte, že toto nejsou obtíže, které by nastaly až s počátkem společného bydlení. A je to pravda. Jenže ten moment, kdy se k sobě nastěhujeme, v sobě často pocitově nese jakýsi skrytý nárok dělat věci jinak, než když jsme bydleli každý sám. A to jinak pro mnoho lidí znamená dohromady. A tak spolu musíme najednou jednat o věcech, které bychom si dříve rozhodli každý za sebe. 

Odložení masky

Někdy se ten, koho milujeme, může v našem vnímání obrátit v problémistu, který chce příliš mnoho věcí jinak než my. V takových chvílích je vhodné si cíleně připomínat pozitiva, kvůli kterým jsme se ke společnému bydlení odhodlali: příjemné společné usínání, vstávání, drobnosti, které bychom bez spolužití neměli a postrádali.

Při společném bydlení jsme ale často vystaveni společnosti druhého člověka také ve chvílích, kdy bychom ocenili samotu. Když se vracíme unaveni z práce, kde potkáváme mnoho lidí a neustále s někým musíme komunikovat, může být samostatné bydlení balzámem na společností druhých unavenou mysl.

V mnoha životních oblastech navíc nosíme různé masky, které si nedovolíme před ostatními sundat. Stylizujeme se do určitých rolí, které nám nejsou vlastní a jejichž vytváření a udržování nás stojí mnoho energie. Někdy to děláme vědomě, jindy nevědomě.

Samota a místo, kde si ji dopřáváme, je v takovém případě i prostorem, kde se konečně uvolníme, onu masku sundáme a dovolíme si vydechnout. Jenže: když takové místo zmizí, jak jej nahradit? Pomůže nám partner s jeho hledáním? Pochopí naši potřebu? Cítí dokonce něco podobného? Další skvělé téma ke společnému dialogu.

Místo pro život

Výběr místa ke společnému životu je velmi důležitý. Stěhujeme se někam, kde ani jeden z nás předtím nebydlel? Přistěhováváme se k partnerovi do domácnosti, kde už nějakou dobu bydlí a má zde vytvořený určitý řád? Nebo začínáme bydlet u rodičů jednoho z nás? Každá varianta má svá specifika.

Přednáška 24. října 2024