Mikrosvět

V polední pauze pátku 22. prosince jsem se rozhodla zajet do jídelny jednoho hypermarketu na oblíbenou pohanku se sušenými rajčaty. Jaká pošetilost! Půl hodiny jsem kroužila po obrovském parkovišti, až jsem riskla domněnku, že vlivem předsváteční nálady jsou shovívavější i strážníci městské policie. Uvnitř hypermarketu jsem pocítila záchvěv úzkosti přítomného davu, a tak jsem si pohankovou dobrotu raději vzala s sebou.

Co mne odehnalo z paláce konzumu? Byly to oči štvané zvěře, která vypadala, že je před zhroucením. Může se jelen psychicky zhroutit? napadlo mne, když jsem prchala s krabičkou v ruce. Co ty lidi tak vystrašilo? Že nestihnou Vánoce?

Často se hroutíme proto, že nedohlédneme. Napadá mě slovo mikrosvět. Ten nás obejme a zahalí do svého hábitu tak, že nevidíme Za. Za hábit. Vidíme jen tmu uvnitř pláště, kterou chceme překonat. To zpočátku. Pak už se přizpůsobujeme natolik, že na tmu koukáme tmou a zapomínáme, že když rozevřeme kabát, oslní nás životadárné světlo.

Mikrosvět pracuje v režimu přílišného řešení detailů našeho života a postrádá pohled z jiné perspektivy. Pohled z výšky, z boku, bez brýlí (i v případě, že máme tři dioptrie). Pohled zpoza hábitu. Zásobuje naši mysl neochvějným přesvědčením, jak moc důležitý je nějaký dílek právě našeho konceptu. Jak moc jsme důležití my sami.

A jak moc to vše potřebujeme hrotit. Znám kolegyně, které při změně zákona stěžejního pro jejich profesi pobíhají chodbami organizace a vytvářejí paniku, že  tohle nás úplně zlikviduje, to je náš konec. Lidi, kteří se pro spadané listy ze sousedovic stromu na jejich zahradě jsou ochotni i soudit. A rodiny, které pro pár cihel, oceněných ve znaleckém posudku nějakými čísly, jsou spolu na nože, protože „jde přece o princip“. Stejně jako strach z toho, že když se zítra vydám do Paříže, můžou tam být zrovna teroristi!

Jako bychom zapomínali na to podstatné. Řešíme novou barvu omítky na ruinách kdysi krásného domu. Výběr tkaniček na roztrhaných teniskách.

Zídky mikrosvěta

Nedávno jsem musela navštívit jedno velké zdravotní středisko a potřebovala jsem si odskočit na toaletu. Na můj dotaz, kde najdu záchod, který není zamčený, mi paní na informacích řekla, že nikde – musím požádat o klíč sestru, zaklepat na dveře lékaře. Na ty dveře, které se pyšní cedulí Neklepejte, vyčkejte příchodu sestry.

Mé myšlenky byly v mžiku u lidí, kteří vyhledali lékaře nejspíš proto, že je potkal nějaký problém, třeba průjem nebo zánět močového měchýře, nebo jsou staří, ženy těhotné či je opanoval docela obyčejný stres z vyšetření. Situace se zamčenými záchody vytváří těmto lidem problém další. A to v místě, které má dávat prostor pro řešení problémů. Pod tíhou nesmyslných zdůvodnění, která bych mohla uslyšet, kdybych se více ptala, se vytratilo podstatné.

A co je tedy to podstatné? Zdraví, láska – já vím. Nás, našich blízkých. Souhlasím, je to důležité. Ale není tam ještě cosi dál? Cosi Za? Nějaká sounáležitost a laskavost, když už jsme se tu tak všichni sešli. Vzájemnost mezi námi odbourává kamenné zídky našeho mikrosvěta a vrací nás zpět do víru světa takového, jaký skutečně je.

Přednáška 19. září 2024