Mezi sny a realitou

Zjišťujeme své slabé a silné stránky, testujeme své hranice a zkoumáme hranice druhých. Poznáváme svoji povahu, hodnoty. Díky tomu si ujasňujeme, kdo jsme, co chceme – a hlavně díky tomu, že známe své potřeby, touhy, hodnoty a hranice, dovedeme mít představu o tom, koho zhruba chceme.

Už nám nestačí se jen zamilovat a mít někoho, kdo nás pohladí, utěší, když nám je smutno. Chceme víc: parťáka, se kterým budou souznít naše duše, který by se dal nazvat naším druhým já, naší druhou polovičkou, s níž tvoříme celek, ale zároveň na sobě nejsme závislí, jelikož každý má v sobě pevně vybudovanou vlastní sebedůvěru.

Když jdeme proti sobě

Člověk, který zažil těžší dětství, včetně citové deprivace, většinou nemůže bezstarostně a hravě objevovat svět kolem sebe. Vnitřní bolest bývá tak silná, že ji potřebuje rychle něčím utlumit. Dobrodružná cesta hledání svých hranic ani nenastane – často raději naskočíme do vztahu, který nám má suplovat absenci citu od rodičů.

Zpočátku v něm lidé bývají šťastní a mají pocit, že jim nic nechybí. Ale pokud jsme přeskočili tuto důležitou fázi a neznáme sami sebe hlouběji, začneme se ve vztahu přizpůsobovat partnerovi a tvarovat sami sebe podle něho. Společný život nás ovlivňuje a formuje jinak, než jak bychom se vyvíjeli sami.

Stává se tak, že se přizpůsobujeme i něčemu, co bychom sami od sebe nikdy nedělali. Můžeme si myslet, že partnerovy koníčky nebo jeho přátelé jsou to pravé pro nás. Jsme rádi, že máme rodinu, a přehlížíme varovné signály našeho vnitřního já, které strádá. Dává nám to postupně najevo v podobě občasné nespokojenosti, únavy, nízkého sebevědomí, frustrace, naštvanosti, hněvu na okolí…

Říkáme si: „Mám přece všechno, nemám důvod být nespokojená.“ Jdeme proti volání vnitřního já a rozumem si tyto stavy omlouváme. Často za tím bývá strach, že ztratíme rodinu, kterou jsme v dětství neměli, takže lpíme na něčem, co nám nevyhovuje. Bojíme se změn, anebo stále nevíme, co bychom doopravdy chtěli.

Abychom mohli být ve vztahu dlouhodobě šťastní, je potřeba na prvním místě poznat sami sebe, to, kdo jsme, a vybudovat si sebelásku. Když víme, kdo jsme a co chceme, teprve tehdy jsme schopni si vědomě zvolit naplňující vztah.

Příběhy, které píše sám život

Sára je v dlouhodobém vztahu a do terapie ji přivedly deprese. Partner ji požádal o ruku, chtěl by děti a Sára má pocit, že jí tím skončí život, že si nic neužila. Měla velmi přísné rodiče, řešil se jen tlak na výkon. Nikdy se jí nikdo nezeptal, jak se cítí, co by si přála. Naučila se takto racionálně a tvrdě přistupovat sama k sobě a vnitřní já začalo volat o pomoc v podobě deprese.

Na terapiích zmiňuje, že její touha je cestovat, žít v zahraničí. Místo toho si pod tlakem očekávání muže plánuje svatbu a dítě – ale její vnitřní já chřadne a potřebuje se realizovat. Sára říká, že má dvě možnosti. „Vdám se, budeme mít dítě a budu celý život vyčítat okolí, že jsem nešťastná, nebo poslechnu své vnitřní já a začnu se realizovat, prožiju si to, co potřebuju, a pak uvidím.“

Kdyby Sára potlačila sama sebe, mohly by se během manželství či kvůli péči o dítě deprese prohloubit a objevila by se tendence ze vztahu utíkat. Mnoho lidí to „řeší“ milencem a žijí dvojí život, ve kterém se neustále trápí výčitkami. Magdalena žije navenek uspořádaný ideální život, ale vnitřně ji chybí blízkost a strádá.

Pocity jsou důležitý kompas

Duše touží po radosti, lásce, blízkosti, seberealizaci, hravosti, kreativitě, vášni, autentičnosti a naplnění. Pokud se přizpůsobujeme něčemu, co nás vnitřně nenaplňuje, vnitřní já strádá. Projevuje se to v podobě smutku, osamělosti, frustrace, hněvu, závisti, časem i zdravotními problémy.

Pocity nelze přejít racionální myslí, protože se nám tak budou neustále vracet. I kdyby šlo o rozmar, jak si někteří mohou myslet, stále jsou tyto pocity reálné, opravdové. Člověk se cítí neuspokojený, nenaplněný. Abychom se mohli posunout dál, je důležité vnitřním signálům naslouchat. Zkusme volání vnitřního já brát jako kamaráda, ne jako nepřítele, který se nám pokouší vzít partnera a rozbít rodinu.

Nitro je náš přítel, který se snaží pouze o rovnováhu. Život by měl být radostný, naplněný sebeláskou a láskou. Když překročíme práh strachu, zbavíme se okovů toho, co „bychom měli“, otevřou se nám dveře do nové reality, kde můžeme zažít štěstí, naplnění a radost. K tomu nemusíte ukončovat své vztahy, ale pustit se do objevování a naslouchání sami sobě.

Když nasloucháme svému nitru a dovolujeme si zkoumat naše pocity, odvážíme se navázat kontakt a vztah se sebou, začneme časem vyzařovat radost. Můžeme být přímo svítící pochodní pro svoje okolí i pro děti. Pokud děti vnímají sebelásku u rodičů, učí se jí i sami u sebe. Stejně tak můžeme najít cestu ke stávajícímu partnerovi, nebo se důstojně rozejít a navázat nový vztah.

Pokud jsme ve vztahu šťastní, přizpůsobování nám tolik nevadí. Richard miluje svou ženu natolik, že s ní jde rád i do kina, které sám nevyhledává. Je šťastný, že může být s Terezou a vidí ji spokojenou. Hnací silou je láska k partnerce. Pokud by k ní neměl tolik intenzivní vztah, její koníček by ho vyčerpával a přizpůsobování by mu škodilo.

Když nejsme ve vztahu šťastní, neznamená to, že je s námi něco špatně. Každý jsme jedinečný a máme odlišné potřeby. Je důležité ty svoje nepotlačovat, poznat je, dovolit si být sami sebou. Člověk, který nesedí jednomu, bude sympatický někomu dalšímu. Pokud nasloucháme svému nitru a nejdeme proti sobě, můžeme si začít všímat lidí, kteří jsou na stejné vlně jako my.