Mezi mámou a dcerou

Když dva dělají totéž, není to totéž. Ohledně snahy vytvořit cokoli po vzoru svých matek asi neexistuje věta, která by lépe vystihovala to, co vznikne. Tedy, určitě existují i dámy, které se mohou chlubit opakem – ale upřímně řečeno, moc jich neznám. A myslím, že za to může jediná věc.

Jsme jiné. Máme různě velké špetky, jinou chuť, vlastní způsob komunikace a uvažování. Můžeme být těmi nejlépe vychovanými dcerami, můžeme být skvělými kamarádkami, ale nikdy nebudeme dokonalými kopiemi.

A je to dobře. Protože to není nuda. Může to být inspirace, legrace, může to být zajímavé. Může to být nové. Dokud se do toho nevloudí jeden z věčných narušitelů jménem očekávání. Na straně kterékoli z nás vytvoří během chvíle cosi, co nepoznáváme, nerozumíme tomu a vyvádí nás to z rovnováhy. Podobně jako Emu.

Rozkol v rodině

S mámou jsem měla kamarádský vztah do doby, než se mi narodilo dítě. Pak nastala změna, ze strany mámy jsem se velmi rychle ocitla pod palbou nekonečné kritiky. Celé to vyústilo v několik dlouhých emotivních rozhovorů, kdy jsem řekla, jak se cítím, a všechny tyhle situace téměř ustaly. Nastoupila jsem do práce a už jsem neměla tolik času, občasné návštěvy byly vždy příjemné a já si myslela, že mám s rodiči hezký vztah…

Tak jednoduché to ale rozhodně není. Máma s ní komunikuje, kritika ustala. Místo toho si ale máma vybrala mlčení. Jako by mé dítě vytěsnila, líčí Ema. Nehlídá, neptá se, vnuka udržuje mimo svůj prostor, pokusy o sdílení starostí a obav odráží, jako by je vůbec neslyšela.

Ema to nechápe, nerozumí tomu. Uvažuje, jestli má smysl mámě ještě něco říkat, jestli si s ní má promluvit. Uvažuje i nad tím, že vlastně teď máma opakuje totéž, co kdysi kritizovala u svých rodičů, a že to s sebou nese nejen riziko ztráty jejich vztahu, ale také možnost ztráty vztahu s vnukem…

Mezi Emu a její mámu se podobně jako mezi spoustu jiných vztahů vklínilo očekávání obou. Máma má svou představu výchovy, Ema zase svou představu babičkovské role. To je pochopitelné, takové představy prostě přijdou. Jenomže problém je v tom, že v situaci krize (kterou chápejme jako jakoukoli zásadní změnu v životě) zase odcházejí. Bez vysvětlení, bez porozumění příčinám, prostě jsou pryč.

Co se stane pak, může být u každého jiné. Můžete brečet, křičet, vyčítat. Můžete mít vztek, cítit zmatek nebo zklamání. Reakce na podobnou ztrátu našich představ, „jaké to bude“, je hodně. Jde tady totiž skutečně o ztrátu a s tou se prostě potřebujeme vyrovnat. Ztrátu čeho? Pojmenovat se to dá různě. Iluzí, představ, přání. Nebo třeba malé holčičky a neomylné mámy. Nikdo nám v té chvíli neumírá, a přesto… cosi odešlo.

Co teď potřebujeme?

Potřebujeme čas. Potřebujeme se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout. Obrazně a možná i doopravdy tak můžeme získat čas se se ztrátou onoho „čehosi“ vyrovnat a zeptat se sami sebe, co teď potřebujeme, co teď vlastně můžeme, na co nám teď stačí síly. Ne včera, to je pryč. A ne zítra, protože to je daleko. Teď je něco, co může pomoci narovnat to zemětřesení, které očekávání čehokoli dokáže spolehlivě napáchat.

Na co teď stačí síly Emě nebo jiné změnami rozhozené dceři? Co teď potřebuje? A co teď potřebuje a může udělat podobně rozhozená matka? Když jsem se podobně ptala nedávno v ordinaci, slyšela jsem jen rozpačité nevím. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že očekáváme všichni. Odpověď, radu, pochopení, vstřícnost, pomoc.

Jenomže cokoli z toho může být v situaci, kdy jsme něco více či méně nenávratně ztratili (byť třeba „jen“ ty iluze), obrovský výkon. A na ten možná zrovna v tu chvíli aktuální síly nestačí ani na jedné straně. Pak je možná načase prostě být. Teď, tady, na základě toho, na co nám síly právě stačí. Nechat si čas. Zjistit, co obě potřebujeme. A pomalu, bez ohledu na výkon k tomu hledat cestu.

Ema i její máma se k potížím mezi sebou postavily podobně. Mluví spolu. Ale obě mají své tabu: Ema otázku výchovných rad, máma své tříleté vnouče. Každá z nich si vybrala prostor, do kterého nevstupuje. Mlčí. Oběma to svým způsobem překáží, ale nemluví o tom. Ani jedna zatím nezačala. A to přesto, že ještě před třemi lety jejich vztah podle všeho byl kamarádský.

Co se dá dělat, když vám něco překáží? Jak to udělat, aby nenásledoval výbuch? Mohou si o tom říct. Mohou si to napsat. Mohou popsat, co se s nimi děje. Takové popisy ale nebývají snadné. Pokud je provází křivda nebo vztek, je těžké držet tyto emoce pod pokličkou, mluvit o sobě a bez výčitek.

Proto se – pro případ, že stojíte o to, aby to bylo jinak – nabízí další možnost. Využít čas, mlčet (spolu) a pokusit se zůstat spolu tam, kde jsme teď. Bez vysvětlování, přesvědčování a výčitek. A jakkoli to může znít divně, možná pro začátek i bez dětí. Ale hlavně, pokud možno, bez očekávání.

Je to dřina, která je rozhodně snazší, pokud příběhy ze školních besídek a vlastní rodičovské nejistoty můžete probírat s někým jiným. Ale najít způsob, jak spolu najít společnou půdu pod nohama, je rozhodně jistější základ než další výčitka za zpackanou babičkovskou roli. Protože teď nejde o výkon. Teď jde o nás, o to, co teď máme a co teď potřebujeme.