Mezi idioty

Experiment ukázal, že šimpanzi umí pochopit rozdíl mezi záměrem a omylem. Když se jeden z nich naučil, že mu člověk skrz úzký otvor podává v určitých intervalech do klece kuličku hroznového vína, a experimentátor s vínem jednou nakonec ucukl, opice se rozzuřila. Když ale výzkumník víno upustil jakoby náhodou, opice s klidem počkala, až ji znovu zvedne. Zjevně tedy předtím vztekem nereagovala na pouhou ztrátu odměny, ale na nepřátelský krok vůči své osobě.

Šimpanz se přitom ale zároveň mýlí. Experimentátor v obou případech jedná podle promyšleného protokolu, protože provádí experiment, což ale šimpanz nechápe, protože nezná postavení a motivaci experimentátora. Šimpanz se v jednu chvíli naštve, zatímco druhá jej nerozhodí. Pro šimpanze je docela zjevně výhodné, aby podobné situace interpretoval pozitivně, protože si tak nezkazí náladu.

A totéž platí i pro člověka: v situaci, kdy je vystavený něčemu, co nemůže ovlivnit, je výhodné se nenaštvat. To je ale docela banální zjištění a na úvahách o šimpanzovi toho můžeme pochopit víc.

Opice jednání experimentátora interpretuje na své úrovni – a také podle sebe. Sofistikované výzkumy ukazují, že člověk (a tím spíš šimpanz) v takové situaci nevykonává žádné složité teoretické úvahy, ale jednoduše si představí, proč by asi on sám jednal tak, jak jedná ten druhý. Naštvat se je tedy nejen nevýhodné, ale zároveň úplně zbytečné – šimpanz se rozzuří jen kvůli své vlastní omezenosti. Interpretuje experimentátorovo jednání jako nepřátelské, protože mu chybí znalost kontextu: šimpanz neví, že experimentátorovo zdánlivě poťouchlé jednání dává velmi dobrý smysl a vědecký přínos výzkumu a kariérní postup výzkumníka zdaleka vyváží chvíli šimpanzova čekání na banán.

Všechno, co nevíme

Šimpanzovi lze těžko vyčítat, že si neuvědomuje omezení svých duševních obzorů, stejně jako býk v římských amfiteátrech mohl těžko chápat, že proti němu nestojí zlý člověk, ale otrok bojující o život. Lidem by se ale vyplácelo chovat se jinak: umět si uvědomit, že za zdánlivě nepřátelským aktem jiného člověka stojí nějaký důvod, protože nikdo nejedná nahodile.

Oním důvodem zdánlivě může být, že se člověk, který stojí nám, prostě v danou chvíli chová jako idiot – ale právě v tu chvíli jednáme na šimpanzí úrovni: přehlížíme, že ono zdánlivě idiotské jednání má nějakou příčinu.

Skvělým případem může být řízení auta, samo o sobě stresující svou bezmocí, obzvlášť v zácpě a ve spěchu; plechy karoserií nás navíc oddělují od ostatních, takže tolik nevnímáme jejich lidství. Stres a zábrany v komunikaci jsou – obzvlášť pro ty sebestřednější – semeništěm pocitu, že nám ostatní záměrně škodí.

Pokud predispozice, výchova, stres a oddělení od ostatních přesáhne určitou mez, vyvolá v nás psychopatický blud, že se svět točí okolo nás, že ostatní jsou jen figury, které nemají své životy, obtíže, záměry a spěchy. Za opomenutím zablikat směrovkou nebo nečekaným manévrem na silnici tak vidíme zlou vůli nebo alespoň arogantní ignoraci nás samotných – přičemž ale mohou mít i milion dalších důvodů.

A totéž platí obecně: nemáme ponětí, co stojí za chováním ostatních lidí. Nevíme, jaké jsou jejich záměry, proč špatně parkují, odmítli nám v něčem vyhovět nebo naopak požadovali něco, co nám připadá absurdní.

Třeba věčný svár mezi obsluhou pohostinských zařízení a posledními hosty: první nechápou, že člověk žádající pět minut po zavření kuchyně má opravdu hlad a jinde se nenají, že host žádající po zavíračce ještě dvojku červeného slaví jednou za rok a je to pro něj důležité – a hosté zase, že se číšnice po páté dvanáctihodinové směně sotva drží na nohou a na kuchaře doma čekají děti, a kdyby vyhověli každému hladovému nebo žíznivému, nezavřeli by nikdy. Navíc do hry vstupuje ještě fenomén, který sociální psychologie popisuje jako „základní atribuční chybu“.

Desítky let starý článek o souvislostech sociální psychologie a filozofie morálky popisuje, jak musí být piloti bombardérů cvičení, aby navzdory přirozenému instinktu házet bomby přesně dolů exploziva shazovali s předstihem, protože ještě uletí slušný kus dopředu – aby demonstroval, jak se naše intuice může mýlit. V posuzování ostatních je naší hlavní chybou opomínání, že s nimi typicky máme jen velmi omezenou zkušenost, která logicky silně závisí na aktuální situaci druhého člověka. Při posuzování chování ostatních přeceňujeme vliv jejich osobnosti a podceňujeme vliv situace.

Presumpce neviny

V běžném lidském životě málokdy přijdeme do kontaktu s někým, kdo by se k nám choval nepřátelsky z experimentálních důvodů – a protože spolu na rozdíl od šimpanzů mluvíme, při osobním kontaktu často můžeme nevlídnost od opravdové náhody, jako třeba v autě, odlišit. Protože ale nevíme, co druhý člověk prožívá, nemůžeme o něm dělat žádné konkrétní závěry, ani pokud je docela zjevné, že nás seřval záměrně.

Pokud si průměrný člověk splete číslo účtu přibližně při jedné platbě ze sta, z plateb od tisíce průměrných lidí jich přijde deset špatně. Účetní pak má přirozenou tendenci si myslet, že když 990 lidí platbu zvládlo a deset spletlo, musí s těmi deseti být něco špatně. Jenže ono nemusí – jen prostě zrovna vyšla řada s chybou na ně. Totéž platí, když je jeden ze sta nebo deseti lidí nepříjemný v obchodě, stejně jako když se někde skutečně zachová jako trouba nebo hulvát. A tím spíš v tom autě: když zvážíme, s kolika tisíci dalšími řidiči přijdeme do jakéhosi skorokontaktu, nutně mezi nimi bude pár těch, kdo zrovna prožívají nejhorší den roku.

Zpátky k šimpanzovi: Chovatel se samozřejmě může chovat zle, nepřátelsky a snažit se cíleně opici pohoršit, vyprovokovat, dožrat nebo jí jinak uškodit. Chovatel dokonce může být idiot, psychopat, morální troska. Z pohledu opice to vyloučit nelze, ani kdyby místo primátího rozumu disponovala Einsteinovou inteligencí. Zásadní je, že nemůže vyloučit ani opak: opice nezná motivace chovatele, nemůže informovaně posoudit jeho jednání. A pragmaticky se vyplatí dodržovat presumpci neviny – protože je příjemnější (a zdravější!) si užívat svět hodných lidí, kteří občas udělají chybu, než se vztekat ve světě padouchů.

A kdyby šimpanz nestačil, představte si povedenou, věrohodnou robotí kočku – robota simulujícího domácího mazlíčka. Kočky se, jak známo, umí chovat pěkně zákeřně: škrábat, kousat, urážet se, schválně člověka budit, ničit věci. Robotikovi se povede vytvořit přesně takového robota. Vy si ho koupíte – a po pár dnech drápání původní „Micinku“ přejmenujete na „Svini“. Máte pěkně zlomyslného robota, jenže můžete se na něj zlobit? Ne, protože dělá přesně to, co má – věrohodně napodobuje kočku.

Coby lidé si jsme takovému robotovi v mnohém podobní. Taky napodobujeme – rodiče, učitele, literární hrdiny, všemožné náhodné vzory, které se nám bůhvíproč zalíbily ve čtyřech letech, když se mihly v televizní reklamně na prací prášek nebo pozvracely v tramvaji. A do jisté míry si je samozřejmě vybíráme – jenže s výběrem toho, co si máme vybrat, opět prostě následujeme své vzory. Takže když už jsme výjimečně narazili na někoho, u koho máme důvody věřit, že se chová zle záměrně, opět má smysl se moc nerozčilovat a prostě chápat, že součin jeho rozumu, vnímavosti a vzorů nedosahuje dostatečné míry – že ten člověk nejspíš dělá, co může, a na víc za daných podmínek nestačí. Anebo prostě česky, že to je vůl, ale stejně nemá smysl si tím kazit den.

Buddhisté čemusi velmi podobnému říkají adósa: nezášť. Pochopení pro to, jak ostatní jednají – opak dósa, hněvu, a podmínka mettá, lásky bez nároků, která je jedním z pilířů osvícení.