Mentalita nedostatku

Pojďme začít nástinem několika naprosto odlišných situací. Schválně, jestli si všimnete, co mají společného.

• Je duben a norská vláda se rozhoduje, že nevytěží velká naleziště ropy pod oblastí Lofoty a raději zachová tamější přírodu a úžasné fjordy. 
• Honza a Helča chodí s krosnami po Gruzii. Večer nevědí, kde postavit stan, a tak se zeptají u blízkého domu, jestli by nemohli přespat na zahradě. Za půl hodiny je svolána celá rodina, stůl se prohýbá pod hromadami dobrého jídla a místní pálenky – a Gruzíni Honzu a Helču volají k večeři.
• Táta startuje sekačku. Poseká zahradu, ale do jednoho rohu nezajíždí a nechává tam trávu schválně vysokou. Pro ježky, ptáky a hmyz.
• Monika je na návštěvě u přátel spolu se svým mužem a malými dětmi. Kamarádi pějí chválu na jejího muže, jak hezky to s dětmi umí a jak je vidět, že se jim věnuje. Monika se usmívá a k chvále se přidává.

Tohle všechno mohlo být úplně jinak. Zvlášť když vezmete v potaz, že…

• Norové svým rozhodnutím přišli asi o 165 miliard korun. Mohli by je mít, kdyby Lofoty zpustošili. 
• I kdyby Gruzíni české batůžkáře neodmítli úplně, mohli je prostě jen nechat přespat ve stanu a nic víc neřešit (už tak by udělali dobrý skutek). Později se navíc ukázalo, že jejich příjmy jsou oproti našim třetinové a že dole ve městě mají byt, který podobným turistům pronajímají normálně za peníze.
• V rohu zahrady by skvěle rostly maliny nebo rybíz.
• A Monika se mohla taky docela dobře na přátele začít zlobit, protože ona sama s dětmi tráví reálně podstatně víc času, řeší větší část péče a bývá z toho unavená, protože manžel je často v práci dlouho. Mohla začít poukazovat na manželovy nedostatky a hlásit se o uznání vlastních zásluh.

Tím hlavním rozdílem může být pozice, ze které člověk jedná. Zda se na situaci dívá z pozice nedostatku („sám mám málo“ – peněz, času, místa, uznání), nebo z pozice nadbytku („nepotřebuji víc a mám radost, že se můžu dělit“).

Ten, kdo má dost, anebo to tak alespoň cítí, je rád, když třeba i jeho přispěním někdo druhý vynikne nebo uspěje. Přirozeně se dělí o své zdroje a pomáhá druhým. Naopak z pozice nedostatku začne člověk mnohem snáze závidět nebo žárlit, ale také krást, obcházet zákony – nebo třeba rovnou válčit.

Kriminalita přímo souvisí s chudobou

Skutečné podmínky, které máme, hrají obrovskou roli. V jednom z předchozích článků jste si mohli přečíst o knize Faktomluva od Hanse Roslinga – v této knize autor například vysvětluje, že jak lidstvo na celé planetě bohatne, klesá kriminalita i počty válečných konfliktů.

Máme tendenci si myslet, že vyšší kriminalita je dána třeba náboženstvím, etnickou skupinou nebo národností. Ve skutečnosti tomu data nenasvědčují. Pokud jsou problémy například s přistěhovalci, nemusí být na vině jejich národnost, ale to, že jsou obvykle chudší než místní (třeba protože neumí jazyk a i s vysokou školou získají práci na nějaké málo placené pozici).

Životní spokojenost statisticky skutečně roste spolu s příjmem. Ovšem jen do určité úrovně – růst spokojenosti prudce zpomaluje a nakonec se v podstatě zastaví, jakmile máme to, co potřebujeme k životu.

My Češi ve skutečnosti žijeme ve velikém nadbytku. Na světě je 7 miliard lidí a my patříme spolu se zbytkem Evropy, Severní Amerikou nebo Austrálií k té jedné nejbohatší miliardě. Na světě je stejné množství lidí (tedy asi 1 miliarda), kteří žijí s příjmem zhruba 1 americký dolar denně – to znamená, že víc než celý jejich denní příjem u nás utratíme za kávu, kterou si dáme po obědě.

Chcete vidět a prožít, jak dobře se ve skutečnosti máme? Otevřete si ve vedlejším okně stránku projektu Dollar Street (je i v češtině), za kterým stojí opět Hans Rosling. Můžete se tu seznámit s některými z 264 rodin z 50 zemí celého světa napříč všemi příjmovými kategoriemi. Když si rozkliknete konkrétní rodinu, uvidíte fotografie z jejich každodenního života: ložnici, kuchyni, záchod, detail střechy, detail stěny, výhled na ulici, kartáček na zuby, hračku nebo třeba boty. Zblízka a srozumitelně se tak můžete vcítit do každodenní reality dané rodiny. Otevřete si některou z rodin ze zemí s nejnižším příjmem, tedy z těch ve sloupci úplně vlevo – kolem 20 dolarů na měsíc. Přidejte některou z rodin s příjmem desetinásobným – 200–300 USD na měsíc. A třeba klidně vyberte i nějakou rodinu na 3. pozici, tedy jen o úroveň chudší, než je většina lidí v ČR. Projděte si fotografie. A pak se podívejte na stejné věci přímo kolem sebe. Jaké fotky by vyfotil fotograf u vás doma?

Roli samozřejmě hraje nejen chudoba absolutní, ale taky chudoba relativní. Fotografie ze 4. sloupce projektu Dollar Street byste nafotili ve vašem městě i v rodině, která čelí exekucím a má problém vyjít s penězi na jídlo.

Ale přesto: čím to je, že i když všichni patříme k těm nejbohatším lidem světa, obzvlášť my Češi tak často žijeme v pocitu, že nemáme dost? Čím to, že zatímco v mnoha chudších zemích vás místní obyvatelé pohostí a podělí se o své limitované zdroje, zatímco v Brně má cizinec problém, když potřebuje, aby ho někdo dovedl z Hlavního na Dolní nádraží?

Mentalita nedostatku se vztahuje na nejrůznější oblasti života

Projevovat se může třeba těmito způsoby:

• Když se daří dobře, čekáte už předem, co se zase pokazí.
• Když na Facebooku vidíte fotky přátel ze svatby, z dovolené nebo s jejich dětmi, trochu jim závidíte a trochu vám to leze na nervy. Když slyšíte o úspěších svých přátel, cítíte se kvůli tomu docela často sami špatně.
• Bývá vám zatěžko něco jen tak pro někoho udělat, prostě pro vybarvené „modré políčko“ za dobrý skutek. Nechce se vám, nemáte čas, máte dost svých starostí (pokud to ovšem není tak, že vycházíte vstříc všem a pořád, protože chcete, aby vás měli rádi). Když něco pro někoho uděláte, očekáváte laskavost nazpátek.
• Spíš šetříte, než utrácíte. Vaši kamarádi si toho pro radost dovolí víc, ale vám připadá rozumnější mít peníze na horší časy.
• Domov máte plný věcí, které nepoužíváte, ale říkáte si, že by se ještě někdy mohly hodit.
• Zprávy o úspěšných nebo slavných lidech, kteří nějak selhali nebo se jim přestalo dařit, ve vás vzbuzují zájem.
• „To si nemůžu dovolit“ je věta, která vám často běží hlavou. A nejde jen o materiální věci.
• Zdá se vám snazší splnit krátkodobé úkoly a cíle než dát prioritu těm dlouhodobým.
• Anebo máte pocit, že jste holt do světa vstoupili levou nohou, osud vám nepřeje a nemůžete toho mnoho udělat, abyste svou situaci zlepšili. Připadá vám, že v budoucnu líp stejně nebude.

Člověk, který žije v pocitu nedostatku, dělá svá dennodenní a nejdrobnější rozhodnutí z pozice strachu. Co když přijdu i o to málo, co mám? Co když přijdu zkrátka? Co když se moje situace zhorší? Býváme tak často vychováni. Střípky tohoto strachu najdeme třeba i ve větách jako „moc se neraduj, ať to nezakřikneš“ nebo „radši to zaklepej na dřevo“.

Pocit nedostatku může samozřejmě pramenit z reálné situace. Například můžeme vyrůstat v chudé rodině, kde se žije od výplaty k výplatě a poslední týden před výplatou bývá krušný. Později během života se naše situace může zlepšit. Nakolik se nám mentalita nedostatku dostala pod kůži se pozná podle toho, jestli změníme své návyky a dovolíme si víc, anebo jestli žijeme dál stejně jako dřív a jen čekáme, kdy se věci zase pokazí.

Přednáška 19. září 2024