Měl bych

Nemám rád, když ráno začíná seznamem věcí, které musím nebo bych měl udělat. Musím tam a tam zavolat, měl bych dojít na poštu, musím nakoupit, měl bych poslat ty emaily už dnes… Není prostě příjemné sám sebe do něčeho nutit, a čím je seznam úkolů a povinností delší, tím je to celé protivnější. A nejhorší je uvědomit si to ještě v posteli pod peřinou.

Odmala se učíme plnit povinnosti, organizovat si čas a překonávat nechuť, když se nám do něčeho nechce. Psychologové tomu říkají „vůle“ nebo „seberegulace“ – schopnost vydržet určité nepohodlí pro dosažení cíle. V dětství k nám promlouvá rodičovský hlas, později hlasy jiných autorit. Snažíme se jim vyhovět, abychom neztratili jejich přízeň, abychom dostali odměnu nebo se vyhnuli trestu. Během let se tento proces zvnitřňuje – hlas autority už nezaznívá zvenčí, ale z nás samých.

Kdo prošel tímto internalizačním procesem dobře (autority i v dospělosti přiměřeně respektuje a je zvyklý se k úkolům stavět čelem), ten dokáže své povinnosti více méně plnit. Jak takové situace prožíváme, záleží samozřejmě na tom, kolik těch musím a měl bych přijde, zda jsme odpočinutí či nevyspalí, jakou důležitost úkolům dáváme, jak silně nám zní v hlavě: Ale když mně se nechce!

Já a moje povinnosti

• O některých lidech lze říci, že jsou velmi zodpovědní, svým úkolům dávají velkou důležitost a jakmile něco slíbí, k něčemu se zavážou, hlas o tom, že se jim nechce, není důležitý.
• O jiných zase můžeme říci, že jsou to lidé vůle, jsou na sebe tvrdí, a když něco nejde silou, půjde to ještě větší silou. Od těch extra zodpovědných se liší svým zarputilým zaměřením na cíl.
• Na druhém pólu stojí lidé, kteří se úkolů bojí – pochybují velmi o své schopnosti věci zvládnout – nebo je nenávidí, protože jsou prostě pohodlní a svůj vnitřní hlas poslouchají až moc.

Obecně jsem nepřítelem extrémů. Věřím tomu, že někdy je třeba zatnout zuby a udělat pár věcí, do kterých se mi opravdu nechce, a někdy je dobré se uvolnit a vyhovět si. Na tom se asi shodnu s většinou z vás, čtenářů. Zajímá mě ale teď něco jiného: je možné změnit vnímání úkolů a povinností tak, abych se do nich pouštěl s větší radostí a nemusel zatínat zuby?

Jsem přesvědčený, že ano – můžu změnit svůj způsob přemýšlení a prožívání povinností tak, abych častěji nemusel překonávat sám sebe, umlčovat vnitřní hlasy a nutit se k věcem, do kterých se mi opravdu nechce. Jak se to dělá?

Malý test na začátek

Vezměte si papír a tužku a vytvořte seznam deseti věcí, které máte jako úkol v dohledné době či opakovaně splnit. Může jít o běžné každodenní záležitosti, pracovní či školní věci, ale také třeba výběr dárku k narozeninám. Pak si každou položku oznámkujte jako ve škole – 1 (na aktivitu se těším) až 5 (hodně se mi do toho nechce) – a nakonec přidejte informaci, jestli je úkol spíše vaším přáním, nebo jde o plnění přání, zadání někoho jiného.

Máte to? Pokud se vám to na papíře hemží jedničkami a většina úkolů je z vaší hlavy a plní primárně vaše potřeby, jste šťastný člověk nebo máte alespoň v tomto směru skvělé období. Také to může znamenat, že máte sklony o věcech přemýšlet pozitivně a nenechat se příliš zatížit povinnostmi, které na nás kladou ostatní lidé.

Aktivita v kategorii „měl bych“ je odsouzena k tomu, abychom se jí vyhýbali, odkládali a zároveň se při myšlence na ni cítili nepříjemně, provinile, naštvaně.

Co je ve hře

Na tomto malém testu je vidět, jak a čím se zaplňuje naše kapacita pro plnění úkolů, a je zde i naznačeno, co ovlivňuje jejich vnímání a prožívání. Obecně platí, že činnosti, které si aktivně volíme sami, máme tendenci vnímat spíše jako smysluplné a mít k nim pozitivnější přístup. Jsme‑li v tomto směru spíše pasivní nebo jsme‑li v situaci, kdy je na nás kladena spousta nároků, pak je o dost těžší brát úkoly „za své“, ztotožnit se s nimi, vidět v nich smysl a vnímat je pozitivně i přesto, že jejich plnění může být pracné.

V dospělém věku bychom se už měli znát dost na to, abychom o sobě věděli, jaký máme vztah k autoritám, a tedy jak se budeme vnitřně stavět k úkolům, které od nich dostaneme. Kdo má s autoritami „problém“ (je vůči nim příliš servilní nebo naopak často v opozici či je nemůže vystát), ten by se měl skutečně úkolovat hlavně sám.

Musím, měl bych, chci

Vraťme se ještě na chvíli k našemu seznamu úkolů a pokusme se upřímně ke každému z nich doplnit, zda úkol splnit musím, měl bych nebo chci. Bude to dost korespondovat se známkami a většinou i s tím, kdo úkol vymyslel.

Mnohem lépe vnímáme a plníme úkoly, které dělat nemusíme, ale chceme. Jedna má kolegyně má své krédo: Pokud něco musím, pak chci! Je‑li tedy před námi úkol, který musíme splnit, pokusme se najít dost důvodů, proč ho plnit chceme – v čem je to dobré pro nás nebo pro někoho, na kom nám záleží, jaká odměna je pro nás dost dobrá, jaký smysl úkol skutečně pro nás může mít. V podstatě jde o aktivní snahu přijmout úkol za svůj. Možná se budete divit, ale dost to funguje!

Přednáška 19. září 2024