Mějte mě rádi

• „Působím na lidi odtažitě.“
• „Ostatní ze mě cítí nadřazenost, ale já taková nejsem.“
• „Potřebuji si lidi naklonit, aby mě měli rádi.“

Ať už jste vyrůstali v jakémkoli prostředí, během času jste se zformovali podle toho, jak na vás ostatní reagovali (nebo nereagovali). Zaujali jste určitý postoj, který se vám osvědčil jako funkční, výsledky ale mohou být různé.

Všichni asi známe případy, kdy dítě, které postrádá pozornost rodičů, se ji snaží všemožně upoutat, někdy i ne moc vhodným způsobem. Lidé vyrůstající v takovém prostředí mají často v dospělosti pocit, že je ostatní přehlížejí. Když se projeví, dostanou nepříjemný úder v podobě odmítnutí nebo nevšímavosti. Cítí se neúspěšní, mohou zahořknout a přizpůsobují tak i svoji komunikaci vůči ostatním.

„Jako malou mě stálo hodně práce, aby si mě někdo všimnul. Pamatuji si, že o mě máma nejevila moc velký zájem, a tak jsem hodně zlobila. Jedině tak si mě všimli, i když pak následovalo většinou potrestání. Naučila jsem se mít ostré lokty. Když s někým komunikuji, často ze mě lidé cítí napětí. Nejsem moc úspěšná, lidé se mě spíš straní,” svěřila se mi na konzultaci Klára.

Vypěstovala si v sobě pocit, že je nezajímavá, a o pozornost už ani nestojí, protože má často dojem, že ji lidé spíše odmítají. Vyzařuje odstup a nedůvěru a to se promítá do toho, jak je vnímána. Aby nepřitahovala pozornost, nosí dokonce černé nenápadné oblečení, aby – jak sama říká – splynula.

Nyní zjišťuje, kdo vlastně doopravdy je, a hledá, jak si osvojit nový přístup k sobě a ke svému okolí. Lidem ani sobě moc nevěří, a tak bude chvilku trvat, než bude schopná vystoupit ze své „bezpečné“ ulity.

Uspokojit ostatní

Opačným příkladem, jak si získat přijetí, je přístup people pleaser – potěšitel, tedy člověk, který se snaží být s lidmi za každou cenu zadobře a udělat šťastnými hlavně ty druhé. Často je schopen popřít i sám sebe jen proto, aby se zalíbil a ostatní ho měli rádi. Neumí moc říkat ne, a tak se mu nezřídka stává, že své zdroje poměrně rychle vyčerpá.

V potěšiteli jsem se v některých svých životních etapách rozpoznala i já. Pokud děláte profesi, kde se o někoho staráte, nebo lidem jakoukoli formou pomáháte, můžete mít takové tendence také. Naučila jsem rozpoznávat podobné situace a ptát se napřed sebe, jestli o tuto roli v tu chvíli vědomě stojím.

Když jsem na vysoké jezdila do školy, potkávala jsem na ulici prodejce, kteří se mi snažili vnutit nějaký produkt. Až po čase jsem začala být v pohodě s tím, že si od nich nic nevezmu. Uvědomila jsem si, že když řeknu slušně ne, díky, tak tím nikoho „nezabiju“. Strach, že jim mým odmítnutím ublížím, byl velký. Říkat ne bez pocitu viny dělá těm, kteří se snaží být s každým zadobře a všem vyhovět, opravdu problém.

Hlavní snahou profesionálního potěšitele tedy je uspokojit ostatní, aby se měli a cítili dobře. Je za tím však silná vlastní potřeba přijetí, lásky nebo sebepotvrzení. A také určité nebezpečí, že čím více jste zaneprázdněni ostatními, tím více zapomínáte na uspokojení svých potřeb a doplnění vlastních zdrojů energie.

Tito lidé mají často pocit, že se mohou rozdat, ale nevrací se jim to zpátky tak, jak by potřebovali. Většinou jednají z pozice očekávání: když já udělám něco pro ně, oni mi to opětují. Tato strategie ale vede spíše k vyhoření. Energetická náročnost je opravdu vysoká.

Čas na sebe

Za přehnaným zájmem o druhé může být i touha odpoutat pozornost od svého vlastního života. Potěšitel se bojí odpovědnosti za sebe, tak se zaměřuje na blaho druhých. Je to však dočasná berlička. V momentě, kdy má prostor přemýšlet o sobě a začne sám sebe dávat na první místo (jak mu všude radí), najednou znejistí.

Čelí tváří v tvář nepříjemným pocitům – já vlastně nevím, kdo jsem a co chci. Může dojít k závěru, že než abych byl sám s vlastními myšlenkami a pocitem prázdnoty, je lepší se jít starat o někoho druhého, zaplácnout ten nepříjemný pocit „nijakosti“.

Potěšitelé u sebe vnímají potřebu být laskavý k ostatním. Laskavost patří mnohdy mezi jejich hlavní hodnoty. Ale někdy ji zapomínají uplatňovat vůči sobě. Dovolit si vnímat svoji citlivost, dovolit si být laskavý k sobě a především snažit se naplňovat své potřeby jsou pro ně důležité návyky, které si potřebují osvojit.

Nepřichází to ze dne na den a chce to čas, než si tento „luxus“ sami k sobě dovolí. Někdy postačí i prosté uvědomění – když jsem laskavý a vstřícný vůči ostatním, jsem zároveň laskavý i sám k sobě? Neboli, jak říká Paulo Coelho: „Když říkáte ano ostatním, ujistěte se, že neříkáte ne sobě.“

Já a druzí

Jedním z hlavních motivátorů je také nejistota a potřeba nebýt vnímáni jako bezcitní sobci. Je zde tenká hranice mezi zdravým naplňováním svých potřeb a sobectvím a potěšitelé někdy tápají, do jaké míry si to mohou „dovolit“.

Osobně tu hranici vnímám tak, že znám své role a s nimi spojené závazky, které si stanovuji já ve spolupráci se svými blízkými. Když jsem je naplnila, vím, že je čas pro mě.

Pokud vnitřně cítím, že jsem se postarala o děti nebo jsem se domluvila na obstarání jejich potřeb s někým jiným, pak je tu čas pro mě, abych mohla jít s kamarádkou na večeři, a někdy je to také naopak. Přijdu‑li z práce, rodina ví, že potřebuji chvíli pro sebe, naplnit své potřeby (sprcha, jídlo, káva), abych se jim mohla plně a s pocitem vnitřní pohody věnovat.

Pochopení, že mám‑li své zdroje vyčerpané, nemohu dobře posloužit ostatním (i kdybych sebevíce chtěl), je zde klíčové, pokud chceme jít dobrým příkladem i svým blízkým nebo dětem, které naše počínání sledují zblízka.

Mnoho lidí věří, že jejich hodnota přichází s tím, nakolik uspokojí potřeby druhých, a tak trochu zapomínají, že klíčové je především rozpoznání, co je jejich vlastní podstata. Pokud žijeme životy druhých, ztrácíme možnost obohatit je o naše vhledy či myšlenky a naše srdečnost přes veškerou snahu ztrácí na intenzitě.

Pozitivní všímavost vůči sobě může způsobit i zásadní proměny v životech druhých. Pokud si dáme čas lépe poznat sami sebe, dokážeme uplatňováním svých jedinečných schopností pomoci daleko více lidem, kteří o to skutečně stojí, s tím rozdílem, že nás to nevyčerpává, ale naopak nabíjí. Pak jsme na správném místě ve správné společnosti.

Kdybych mohl, co bych si opravdu přál já?

Velmi jednoduchá otázka, na kterou může být překvapivě velmi těžké odpovědět, zvlášť pokud se na sebe díváte z nižší příčky pomyslného žebříčku. Umět si všímat a pojmenovat to, co bychom si skutečně přáli, a pocítit u toho emoci nabitou energií to je ono, to chci! je něco, co můžeme trénovat všichni.

Můžete rozjímat nad tím, co byste chtěli, aby vám například nadcházející týden přinesl. Má to překvapivě zajímavé výsledky a z vlastní zkušenosti mohu říct, že se u toho někdy hlava doslova vaří. Hlavním benefitem tohoto cvičení je, že dáváte prostor svým potřebám a přáním, což je zase krok k tomu nelpět tolik na své roli potěšitele.

Jestli se ve svém životě dlouhodobě necítíte dobře, je možná nejvyšší čas položit si zásadní otázku: Co by se změnilo, kdybyste opustili současnou práci, odešli ze vztahu, přestali se stýkat s lidmi, kteří vám nic nepřináší? Když rozpoznáte společenské systémy, ve kterých vám není dobře, a uvědomíte si, co by mohlo být jinak, kdybyste je opustili, najednou ucítíte příval energie a jistý pocit úlevy.

Když jsem toto cvičení dělala s klientkou, po otázce, co by dělala, kdyby odešla ze současného vztahu, se viditelně rozzářila a začala ji napadat spousta možností: cestovat, chodit na kurzy tance, spát déle o víkendu, chodit více za svými přáteli… Bylo vidět, že jí v jejím současném životě není dobře, jen neměla dost pádných důvodů, aby to změnila.

Dejte si čas zkoumat sami sebe a všímat si, v čem vám je a není dobře. Vnímat, nakolik uspokojujete své potřeby a přání. Pokud jste potěšitelem celý svůj život, může chvíli trvat, než si to uvědomíte a zjistíte, kde všude vydáváte energii a necítíte její návratnost. Zkoumejte, kde setrváváte spíše ze strachu z reakce druhých než z pocitu, že to opravdu chcete.