Medové perly

Mými články průběžně prochází moje babička (letos by jí bylo 125 let) a její příkré reakce na mé pubertální nářky: Podívej se na tu holčičku na vozíčku a nefňukej. Čím jsem starší a čím více do duševních pochodů pronikám, tím více chápu tehdejší babiččinu i svou popuzenost.

Jak bych po ní mohla chtít, aby chápala nářky nad beďary na čele, když prožila dvě války a vyrůstala se třemi sestrami v bídě, vychovávaná přísnou matkou, která ovdověla ve 42 letech? Navíc zažila sestřinu sebevraždu, spoustu dalších rodinných dramat a v roce 1948 přišli s dědou o rodinný podnik i o majetek.

Jenže mně by tenkrát stačilo pohlazení a ujištění neboj, to přejde, provázené nějakou babskou radou. Protože není nad to vědět, že proti nepříjemnostem mohu něco dělat. Hned bych si radostně šla na čelo lepit třeba slupky od okurek (to jsem se posléze dočetla v rubrice Bibi radí v ábíčku) a cítila bych se přijatá. Moje bebíčko by bylo ošetřené.

Zneuznaná zranění

Místo toho jsem kromě akné měla pocit sobeckého zmetka otravujícího ostatní úplnými blbostmi. Jako hypersenzitivní dítě jsem těch stížností měla celkem dost, ale brzy jsem přišla na to, že stěžovat si mohu leda tak v pečlivě ukrytém deníčku. V dětství jsem se naučila léčit svá trápení ne sledováním toho, co je v mém životě v pořádku, ale připomínkami toho, co trápí druhé. Prostě nefňukej, ostatní jsou na tom hůř!

V době rozvodu jsem tuto metodu dotáhla do dokonalosti četbou knih Ireny Haškovcové Fenomén stáří a Spoutaný život. Ta druhá je plná příběhů lidí, kteří třeba v terminálním stadiu rakoviny dostudovali vysokou školu. Pomáhající profese byla jasná volba, tváří v tvář peklu lidských osudů na nějaké „duševní beďary“ nebyl prostor.

Tvrzení, že krize je vždy také příležitostí, stačí se dobře dívat a naslouchat znamením, jsem měla v malíčku od mládí. Naslouchala jsem jako divá, nicméně všechna znamení mě spíš jen utvrzovala v tom, že život může být opravdová hrůza a já jsem fňukna, která má zdravé a báječné dítě, kamarády, skvělou práci, talenty, úspory, byt, vidí, slyší, chodí… Tak co bych sakra ještě chtěla!

Až po letech letoucích mi došla opravdu na dřeň dvě základní moudra:

• Nejhorší je tlačit ze sebe vděčnost na sílu v době, kdy nejsou ošetřené naše rány.
• Nalezení rovnováhy mezi respektem k vlastní bolesti a ufňukaností je celoživotní úkol.

Zrušme nezdravá omezení

Zdá se, že současná vcelku blahobytná společnost potřebuje hodně laskavých babiček a zároveň psychickou posilovnu. Tituly týkajícími se léčby psychických zranění, sebelásky a vděčnosti se to jen hemží. Kniha Melanie Pignitter Medové perly mě nenalákala jen krásnou úpravou. Pořád si totiž potřebuju připomínat opomíjené sladké chutě a bojovat s celoživotním nenávistným zaměřením na ojedinělé kaňky, škrtance a oslí rohy v jinak pečlivě a úhledně popsaném sešitě.

Kniha je příručkou pro lidi, kteří do tajů sebezpytu a pochopení nejrůznějších větších či menších životních úskalí teprve pronikají. Je ale příručkou povedenou a připomenout si základy tanečků kolem sebepřijetí občas neuškodí ani těm pokročilejším.

Co si budeme povídat, můžeme mít na kontě stovky úspěchů, ale původ mnoha pochybností o sobě samých najdeme ve své minulosti. Nicméně když to člověk stále zkouší a nepřestane si věřit, dokáže hodně změnit. Bez ohledu na to, že jeho výchozí podmínky nejsou optimální, nebo jsou dokonce špatné.

V první řadě je důležité si svá omezení uvědomit, abychom se mohli svobodně rozhodnout, zda je zachováme, nebo zrušíme. Když se jich rozhodneme zbavit, otevře se nám nový svět, ve kterém se zdánlivě nedosažitelné věci mohou ocitnout na dosah ruky. Podle autorky není na překonání vnitřních překážek nikdy pozdě.

Sama více než rok trpěla trvalými nesnesitelnými migrénami, na které vůbec nic nezabíralo. Podařilo se jí nad nimi zvítězit až díky mentálnímu tréninku. V knize shromáždila tipy, praktická cvičení, návody a přístupy, které jí během složitého období pomohly. Ty nejzajímavější vám níže tlumočím.

A proč medové perly? Autorka si jednou ráno chystala snídani a pokapala stůl medem. Chystala se ho setřít a všimla si, jak se zlatavé kapky v ranním slunci nádherně třpytí. Došlo jí, že v každé nepříjemnosti se skrývá dar a je jen na nás, kdy ho hezky nasvítíme a rozbalíme.

Ovšem kdokoli čte článek v rozpoložení, kdy by i za slogan krize je šance s chutí dal někomu do zubů, je lepší si ho nechat na později a nejprve ošetřit svoje zranění. Pak je čas vzít si z něj poučení a najít radost z toho, co funguje. A hlavně na sebe netlačit a neodsuzovat se. Laskavý přístup k sobě samým dokáže zázraky.