Mateřství jako oběť

Stále pláče, matka je již bezradná, kolikrát jí v hlavě proběhnou vůči dítěti myšlenky, které okamžitě zažene a později ji zamrzí. Není na tom nic špatného nebo odsouzeníhodného. Je to přirozené. Matky nejsou studnicemi velkorysosti a nekonečné trpělivosti, přestože by jimi možná chtěly být.

Čím více je matka sama k sobě upřímná a schopná tyto myšlenky u sebe vnímat, dovolit si je a připustit, nepeskovat se za ně, nemít z nich výčitky svědomí, tím zdravější přístup a postoj k dítěti má. Přestože dítě miluje nade vše, může ji štvát. A pořádně: někteří autoři mluví dokonce o nenávisti.

S tím může souviset i změna v chování okolí vůči ženě v její nové roli matky. V těhotenství byla středem pozornosti, okolí se o ni zajímalo, bylo pečující, ohleduplné a starostlivé. Jako těhotná přitahovala zájem. Po porodu se však pozornost přesměruje na novorozence a matka jde v mnohém stranou. Nezřídka dochází k tomu, že se lidé vyptávají na vše možné ohledně dítěte, ale na matku zapomínají.

Tato změna může v matce (většinou na nevědomé úrovni) vzbuzovat pocity žárlivosti, vzteku, může se cítit přehlížená. Dítě ji připravilo o zájem a pozornost okolí, které jsou nyní směřovány na něho. Na stesky a trable matky se většinou nikdo neptá – má se totiž za to, že musí vše zvládat.

Ani málo, ani moc

Donald Winicott přišel s termínem holding environment, v překladu „podpůrné prostředí“, které se projevuje tak, že je matka dostatečně empatická a schopná rozeznat, kdy ji dítě potřebuje a je mu k dispozici, ale zároveň vycítí, kdy je vhodné mu dát prostor, aby mohlo například samo prozkoumávat prostředí, učit se a zrát, zkoušet explorovat samotné. Podporuje ho v jeho rozvoji tím, že mu pomáhá, je k dispozici, když ji dítě potřebuje, poskytuje mu dostatek podnětů, na které může reagovat, ale zároveň ho jimi nezahlcuje. Rozpozná pravou míru, kdy má dítě přiměřené množství podnětů. Ani málo, ani mnoho, což je pro něho optimální.

Matka dítě drží jak fyzicky, tak psychicky. Z hlediska fyzického dítě prostřednictvím holdingu pociťuje matčinu blízkost, teplo, něhu a doteky. Jedná se o paralelu s držením v náručí. Úzkostná a nejistá matka dítě drží křečovitě, je napjatá a nervózní, stále přemýšlí o tom, co by se dítěti mohlo stát, je lekavá, což dítě samozřejmě vycítí. V takovéto náruči se necítí dobře, úzkost „nasává“ do sebe.

Matka s tendencí k úzkostnosti může dítě držet chabě a slabě, což v něm vyvolává stejné pocity úzkosti, nemá pevný bod, o který by se mohlo opřít. Naopak příliš těsné a pevné držení může v dítěti vyvolávat pocity, že není ničeho schopné samo, matka mu k tomu nedává dostatečný prostor. Může se cítit ochromeně. A to jak ve smyslu fyzickém, tak psychickém.

Dalším extrémem je příliš urputná matka, která nedokáže rozeznat zdravou míru. Ilustrací může být prvorodička, která nenechá dítě vydechnout, neustále je zahrnuje podněty, péčí, pozorností, nenechá ho chvíli být samotné, zahlcuje ho. Když přijde čas krmení, nutí dítěti mléko, přestože zřetelně odmítá. Doslova dítě ubíjí svou péčí, přestože je to zamýšleno v dobrém. Fakt, že dítěti může svou přehnanou pozorností a pečováním spíše ubližovat, není schopná ani ochotná přijmout.

Matka s depresivními rysy je ke svému dítěti mnohdy lhostejná, nemá dostatečnou kapacitu a sílu na to, aby se mu naplno věnovala. Její péče je jakoby strojová, bez dostatečné dávky empatie, vřelosti a projevu citů. Její přístup je chladný. Pokud dítě něco potřebuje, je nutné, aby tento požadavek vzneslo důrazně, což depresivní matku vyburcuje k akci. Tím se dítě učí, že když o něco žádá, musí do toho vložit neadekvátní množství energie, aby bylo vyslyšeno.

Winnicott zdůrazňuje roli biologické matky. Jen ona dokáže dát dítěti ryzí a čistou lásku, díky jejich vzájemnému spojení v těhotenství. Jiné primární pečující objekty mohou dítěti rovněž poskytnout to, co potřebuje, avšak mateřský cit a pouto je výjimečné. Matka snáší negativní projevy dítěte, přijímá je, containuje je v sobě. To znamená, že si je v sobě zpracuje a nevrátí je dítěti zpět, přestože je vyčerpaná, frustrovaná, unavená a nevyspalá. V tomto rozpoložení je velmi jednoduché se neudržet od emočního výbuchu. Matky však jako by měly tuto hranici posunutou a drží ji zuby nehty.

Dítě si prostřednictvím reakcí matky vytváří obraz o tom, že může něco ovlivnit. Je však důležité, aby mu matka vytvářela takové prostředí, které pro ně nebude zahlcující, ale ani deprivující. Umožní mu, aby bylo chvíli samo, a mělo tak dostatečný prostor pro prozkoumávání okolí a také pro vnímání sebe sama, tedy pro své utváření. Dítě zahlcené podněty nemá dostatek prostoru pro jejich zpracování, je toho na něho moc, může být mrzuté a protivné, protože ho matka nenechá ani na chvíli vydechnout.

V žádném případě nechci, aby výše popsané vyznělo negativně nebo kriticky. Pevně věřím, že většina matek vyvíjí v rámci svých možností maximální úsilí, aby se o své dítě postaraly co nejlépe. Avšak slepé skvrny v jejich chování a jednání, které nejsou schopné nahlédnout, mohou být pro děti ohrožující.

Vybalancovat všechny tyto aspekty a udržovat je v rovnováze je úkol nelehký. Teorie je jedna věc, realita druhá. Je však cenné dokázat na své chování vůči dítěti pohlédnout z odstupu, trochu se vzdálit. Zapřemýšlet o tom, jestli dítě opravdu chce a žádá to, co je mu poskytováno, a v takové míře, v které to dostává.