A máš mě ráda?

„Nedávno jsem u přítelkyně zpochybnil, že mě má ráda. Sice jsem věděl, že ano, dostával jsem od ní signály náklonnosti a zájmu, ale nebylo to pro mě dost.“ Muž, který svůj příběh uvedl těmito slovy, tápal nad opravdovostí svého vztahu tak dlouho, až došlo k rozchodu. Ten navrhl on, přítelkyně se s tím prý vyrovnala a po čase mu sdělila, že to tak pro ni opravdu bude lepší.

Kdo by ale čekal, že se mu uleví, plete se. Tápe dál. Tentokrát proto, že přemýšlí, co se vlastně stalo, chce se omluvit a získat ji zpět. Uvědomuje si prý, že – teď už bývalá – přítelkyně je vnímavá a citlivá a on ji zranil.

Když jsem tento příběh slyšela poprvé, běželo mi hlavou, co tohoto muže přivedlo hledat odbornou pomoc. Dobře, chce ji získat zpět, nebo se aspoň omluvit. Dobře, uvědomuje si, že je citlivá a vnímavá a myslí si, že ji ranil. No a…?

Máte teď nějakou teorii, proč to pojmenoval? Tušíte, k čemu to má být? K čemu to bude konkrétně jemu a jeho pochybnostem? Já ne. Proto mám ráda tuhle vzpomínku z prvních setkání systemického výcviku…

No a?

No a…? je totiž variace na jednu z tzv. andersenovských otázek. Říká se jim podle dánského terapeuta Toma Andersena a slouží k tomu, abychom se ujistili, že to, o čem teď mluvíme, je tím, o čem mluvit máme – že to má nějaký smysl vzhledem k tomu, co ten, kdo vypráví, potřebuje.

Právě proto mám ráda, když mi tahle mírně přidrzlá otázka bleskne hlavou (i když jsem ji v téhle podobě ještě nikdy nahlas nevyslovila). Je to pro mě znamení, že pořád ještě poslouchám a že tomu zatím nerozumím. Díky tomu se nenechám tak lehce odvést někam, kde nemáme co dělat. Právě proto, že mám potřebu ujišťovat se, jak se to, co mi klient právě říká, váže k jeho příběhu a z jakého důvodu to vlastně mám vědět já, se v jeho příběhu můžeme postupně posouvat dál.

A protože jsem na ten jeho příběh opravdu zvědavá, skládám si z jeho vyprávění jakési puzzle a něco mi tu nehraje. Říká, že pochybnosti měl on sám, a to přesto, že VĚDĚL, že ho přítelkyně má ráda. Tvrdil také, že rozchod přišel z jeho popudu, ale po týdnu se mu to rozleželo v hlavě a chtěl se vrátit. Zarazilo ho ale její odmítnutí i to, že viděl „smutek, ublížení a že není šťastná“.

Myslím, že v případě takovýchto vlastních, a navíc třeba opakovaných pochybností by takové No a…? mělo napadnout každého z nás. A pokud vám zrovna tahle formulace z nejistoty dvakrát nepomáhá, nebojte se jiných, možná přijatelnějších variant:

• Co mě vede k tomu, že to tady teď vyprávím?
• Co mě dovedlo až k tomu, abych hledal(a) pomoc?
• Co bych potřeboval(a), aby se teď stalo?
• Co by mělo být jinak, abych se teď cítil(a) líp?

Vidíte to? Právě proto mám ráda jakékoli variace na ono přidrzlé No a…?. Protože rozchody se dějí. Děje se i to, že ve vztazích občas někomu více či méně ublížíme. To je pochopitelné. Každý děláme občas chyby. Nejde se jim vyhnout a právě díky nim můžeme potom dělat věci jinak.

Potíž ale vidím v tom, když je chceme jinak, ale nedokážeme si říct, jak jinak. Jak to, že VÍM, že mě má někdo rád, ale jasné signály mi nestačí? Podle mě už ve chvíli, kdy kohokoli z nás podobná nejistota přepadne, je nejvyšší čas na to, abychom si položili otázku Co bych potřeboval(a), aby se teď stalo?.

Co chci a co můžu

Odpovědí je totiž nepřeberně. Potřebuji o tom víc mluvit. Potřebuji pohladit. Potřebuji víc společného času. Možná potřebuji úplně něco jiného. Ale co vlastně?

Říkám to v nějaké podobě snad v každém článku a mám potřebu to zdůraznit znovu: To, že tomu, co chci nebo dělám já, druzí nerozumí a dělají to po svém, není špatně. Je to přirozené. Z pohledu systemické terapie to, co si neřekneme, jako by nebylo. Což může být vlastně dost osvobozující, protože nás to zbavuje nálepky jasnovidců nebo naopak ignorantů, kteří „nevidí“, co ten druhý potřebuje.

Zároveň to ale klade dost velké nároky na to umět se zabývat sám sebou, tím, co chceme a potřebujeme, a pojmenovávat to. A postupně to dávat dohromady s tím, co chce, potřebuje a pojmenovává ten druhý. Jde to dohromady? Super. Pokud to dohromady nejde, je dobré si uvědomit, jestli spolu můžeme udělat něco, abychom se v tom cítili líp.

Můžeme? Ok, udělejme to. Nemůžeme? Jedna z cest, jak si v takovém případě ulevit, je uvědomit si, co můžu udělat já sám, abych se cítil líp. Třeba z toho vyjde, že mi pomůže udělat něco pro toho druhého. Ale pak už je to o mně, ne o tom, co ten druhý na to. A pak se třeba teprve začnou dít věci…