Manželkomatka

„Už jsi zaplatil účty? Kolikrát ti to mám připomínat? Utři si boty, než je dáš do botníku! Umyj si ruce! Nezapomněl jsi zavolat babičce? Koupila jsem ti ty fixy, už je máš skoro vyschlé. Večeře bude hotová za čtvrt hodiny.“

Kdyby nebylo první věty, měla bych představu desetiletého chlapce, kterého maminka peskuje. Když pomineme, že takto bychom se jako matky neměly chovat ani ke svým dětem, v případě manželství je takovýto přístup cestou do pekel.

Pečující ženy uplatňující mateřský přístup i k partnerovi by mohly namítnout, že ale manžel opravdu nezaplatí ty účty, pokud mu to desetkrát nepřipomenou. Nebo že když mu neporadí, on sám neví, kde v bytě hledat dětské oblečení. Ptají se, jak je možné, že jiní muži toto zvládají.

Odpověď je jednoduchá. Každý muž to zvládne a není důvod si myslet, že ne. Je jen rozdíl mezi muži, kteří jsou rovnocennými partnery, a tudíž si umějí poradit. Třeba ne ve všech situacích úplně srovnatelně jako žena, která například s dětmi na mateřské tráví více času, ale svým způsobem to umějí. Neudělají to hůře, jen jinak.

A pak jsou takoví, kteří jsou vlastně takovými dalšími dětmi v rodině. S tím rozdílem, že chodí do práce a vydělávají peníze. Jinak jsou vlastně v očích ženy stejně neschopní, je potřeba je peskovat a nutit dělat vše podle jejích představ, starat se o ně jako o nesvéprávné děti, tudíž jim pomáhat a bezmezně vše tolerovat.

Když v muži budete vidět malého kluka či neschopného puberťáka, opravdu jím bude. Pouze naplní vaše představy a utvrdí vás v tom, že vaše roli matky je nevyhnutelná.

Píšu tu o maminkovských ženách, ale to samé se týká i mužů, kteří se ke svým partnerkám chovají jako otec. Je normální být v určitých chvílích pečující manželkou nebo manželem. Neznamená to, že pro svého partnera nesmíte uvařit, udělat mu radost, pohladit ho, a když je to nutné, něco třeba i připomenout. Nesmí to však překročit určitou hranici, kde byste se ke svému muži chovala jako jeho matka.

Jste jeho manželka, nebo matka?

Jak se taková manželkomatka projevuje? Svého muže neustále opravuje. Nic není správně, když to není podle ní. Manželkomatka předpokládá, že muž‑dítě je zapomnětlivý, proto je potřeba mu neustále něco připomínat nebo rovnou dělat věci za něj, když předpokládáme, že to nezvládnou. Malého chlapce je také potřeba neustále vychovávat a opravovat. A samozřejmě mu nenechat žádnou zodpovědnost, co kdyby to spletl nebo udělal špatně.

Proč to děláme?

Jednoduše proto, že se to mužům líbí. Mají rádi péči, které se jim dostává. Taková pozornost se líbí mužům, kteří měli skvělé matky a rádi vás nechají, abyste v maminkovské roli pokračovali. Stejně tak ji ale uvítají i ti muži, kterým se tolik mateřské lásky nedostávalo. Rádi si to nechají totiž vynahradit. A my se pak cítíme nepostradatelné.

Často to muži svým ženám i sami řeknou. Věta „co bych bez tebe dělal“ nás pak utvrdí v tom, abychom ve svém mateřském chování pokračovaly. Dá nám pocit důležitosti. Muži se pak stávají čím dál více závislými a my jsme nepostradatelné. Co víc by nám mohlo dát pocit, že si tím zajišťujeme dlouhodobý vztah, ze kterého náš opečovávaný muž nikdy nebude chtít odejít. Nikdy nás neopustí.

Protože jsme se to tak naučily od svých matek. Velká část žen se naučila své maminkovské chování od svých matek. Také společnost malé holčičky nenápadně pasuje do pečovatelských pozic už i v podobě dětských kočárků, panenek, kuchyněk, vysavačů a dalších miniaturních pomůcek pro malé hospodyňky. Nutno říci, že spousta malých holčiček si tyto hračky vybírá záměrně, a to proto, že své maminky chtějí napodobovat. A pokud se matka chovala i k otci jako k dítěti, tím spíš je tento model v holčičkách potom zakořeněný.

Přednáška 24. října 2024