Manuál introverta

Trénink u mě představuje čtení knih o lidském nitru, včetně zkoumání vlastního, a naučila jsem se strategickou hru na bodrého stréca, kterou si pomáhám, kdykoli se to hodí. Tak nějak se snažím vyjít se světem, který obývají převážně hovorní a pohotoví lidé.

Komplex málomluvných

Je to nesmyslné, zbytečné a postrádá to logiku, ale je to tak. Introverti se za své nastavení stydí, extroverti nikdy.

V žádné internetové poradně jsem nikdy nenarazila na otázku „Jak to mám udělat, abych byl méně společenský?“ Zato volání o pomoc typu „Chtěl bych si najít přátele, ale myslím, že jim připadám nudný, co mám dělat?“ jsem našla nepočítaně.

Introverti prostě trpí komplexy. Za pětačtyřicet let jsem se naučila ve světě hlasitých lidí docela dobře fungovat. Pravda, musíte si protrpět dětství, kde vám v hodnocení vždycky chyběla pochvala „v kolektivu oblíbený“. Pak musíte sehnat někoho, kdo bude ochoten si vás vzít, i když mu nejdřív nedokážete říct nahlas ani ahoj. A nakonec musíte přibrat pár kilo a vrásek, abyste si začali svoji dovnitř obrácenou osobnost konečně užívat.

Prvním krokem k plnějšímu životu je přiznat si, že máte trochu problém. Na planetě, kde na jednoho introverta připadnou tři extroverti, je to věc logická a není třeba se nad sebou dojímat. Stěžuje si kočka, že neumí štěkat? I kdyby žila s tlupou maltézáků, ani ji to nenapadne.

Jsem introvert a kdo je víc!

Druhý krok k tomu, aby se nám mezi extroverty žilo dobře, je stát se hrdým introvertem. Ano, společnost si cení extrovertních vlastností jako je sdílnost, pohotovost v odpovědích, určitá vřelost při styku s ostatními, vtip a schopnost rychle verbálně reagovat. Tyto dovednosti obdivují i introverti – a tady začíná ta potíž.

Introvert podle Junga

Podle švýcarského psychiatra Carla Gustava Junga (1875 – 1961) je introvert někdo, kdo je senzitivní a své myšlení a jednání neustále podrobuje sebeanalýze a kritice. Bývá klidný, tichý, uvážlivý a nezapojuje se do světa sociálních vztahů. Vzhledem ke své zálibě ve světě fantazie a imaginace bývá introvert obvykle samotářem. Extrovert, polární protiklad introverta, je asertivní, otevřenější, přikládá větší význam vnějšímu světu. Místo snění se více zapojuje do společenských a praktických záležitostí. Zdroj: Mensa.cz

Vyčítáme si, že my takoví nejsme. Jsme pravý opak (což samozřejmě neplatí bez výjimek). Necítíme se dobře mezi cizími lidmi, většinou nedokážeme zaujmout rychlou a vtipnou odpovědí. Trápí nás, že si mohou lidé myslet, že jsme odtažití, chladní, nudní a málo chytří.

Tohle peklíčko začíná už ve školce. Vy si pěkně v klidu plácáte svoji bábovičku, je vám dobře, svět je v pořádku a vy taky. Jenže pak přijde paní učitelka a nutí vás, ať toho necháte a hrajete si s Jeníčkem a Mařenkou.

Napoprvé se budete bránit. Pak se to ale opakuje a vy si přestanete věřit. Asi je se mnou něco v nepořádku, zaváháte – a už se na té vlně nejistoty a komplexu pěkně vezete.

Čím víc o sobě pochybujete, tím víc vás lidé nechápou. No samozřejmě! Jak chcete, aby vás lidi měli rádi, když se sami rádi nemáte? A jak se začít mít rád?

Předně si připomeňme, jaké dobré vlastnosti jsou pro introverty typické, zatímco extroverti se musí obejít bez nich:

1. Častěji než jiní přicházejí s originálním řešením (jen jim to déle trvá, protože potřebují čas na hloubkovou analýzu)
2. Mají dar chápat lidi s jejich slabostmi a schopnost odpouštět chyby.
3. Málokdy kritizují druhé (zato sebe často).
4. Umí být sami se sebou, aniž by se nudili.
5. Vidí věci v souvislostech, jakoby z nadhledu.

Co bychom o sobě měli vědět a nevyčítat si to

1. Máme méně energie, dřív se unavíme

Introverti se musí především naučit zacházet se svou energií. Když si budu s někým hodinu povídat na obědě a pak ke mně ještě vtrhne do kanceláře kolegyně, nebudu ji vnímat, protože hodinovým soustředěním jsem se totálně vyčerpala.

Nikdy si neplánuju  víc než dvě schůzky týdně. Máte‑li možnost, zavřete se v kanceláři několikrát během dne a vypněte si mobil. Tyhle okamžiky vám pomohou dobít baterky a na zmeškaný hovor můžete zavolat zpět, až budete zase při síle.

Poslouchejte své pocity a nesnažte se fungovat jako společenský extrovert. Tady si dovolím zmínit jeden paradox: i když nás častá blízkost lidí vysiluje, zároveň po ní toužíme. Proto jeden z největších nesmyslů, který jsem kdy o introvertech slyšela je, že nemáme rádi lidi. Řekla bych, že jsme naopak empatičtější a soucitnější než extroverti, jen máme holt kolem sebe velkou bublinu…

Svědčí nám jednoduchost. Může to vypadat jako mínus, ale díky tomu potřebujeme méně vzruchu k tomu, abychom se cítili šťastní.

2. Vyznáme se v problému, až když si ho zjednodušíme

Jsme nastaveni na systém krok za krokem. Naše výkonnost se projeví nejvíc, když se soustředíme na jednu věc a na druhou se vrhneme, až když tu první dokončíme. Svědčí nám jednoduchost. Může to vypadat jako mínus, ale v podstatě to obnáší i takovou příjemnou věc, že potřebujeme méně vzruchu k tomu, abychom se cítili šťastní. Při hovoru s jiným člověkem často nevíme, co říct. Je to tím, že extroverti vnímají věci do šířky, introverti do hloubky: Široké rozkročení jim umožňuje dělat více věcí najednou, například vstřebávat informace od druhých a zároveň si téměř paralelně v hlavě formulovat odpověď.

Mysl introverta pracuje jinak, proto se smiřte s tím, že mistrem rychlých glos pravděpodobně nikdy nebudete. Zaměřte se na svůj neverbální projev.

Přednáška 24. října 2024