Mámo, zpomal

Protože je v mém okolí matek požehnaně, mám spoustu příležitostí k pozorování v přirozeném prostředí. Jsou ženy, které přivedou dítě na svět a dále fungují a realizují se i v jiných oblastech, dle možností se věnují svým koníčkům, udržují přátelské vztahy, starají se o sebe a v neposlední řadě neodsouvají svého partnera na „vedlejší kolej“. Dokážou své dítě na chvíli svěřit prarodičům, a mít tak čas pro sebe, který využijí po svém.

Pak jsou ženy, kterým se po porodu celý jejich svět smrskne na dva lidi – je samotné a jejich dítě. Neexistuje pro ně nic jiného, celé dny tráví s dítětem, nejlépe doma, zahlcují ho podněty, pozorností a péčí, jen velmi nerady ho na chvíli dají do náruče někomu jinému. U těchto žen jsem si všimla, že jsou přesvědčené o tom, že vše ohledně dítěte dělají nejlépe, jakékoliv rady sabotují a shazují.

Z jejich partnera se postupem času stává „sluha“, který vše zařídí, podá, donese – a když chvíli hlídá vlastní dítko, ocitne se pod přísným drobnohledem své partnerky s doprovodnými poznámkami, co všechno dělá špatně.

Samozřejmě rozumím tomu, že příchod dítěte znamená obrovský zásah do života a nic už není jako dřív. U žen vše navíc doprovází hormonální změny, které výrazně ovlivňují jejich prožívání a chování. Nejde mi ale do hlavy, jak mocně se některé ženy po porodu změní a jaký vliv to může mít na jejich nejbližší okolí, zejména pak na dítě a partnera.

Sladké očekávání

Požehnaný stav přináší ženě mnoho výhod. Pokud vše probíhá standardně a těhotenství nedoprovází různé komplikace, může si žena toto období užívat. Kamarádka mi kdysi řekla, že jí v těhotenství byla příjemná pozornost okolí, různé ústupky a benevolence, které jsou těhotným dopřávány, a že vše rázem pominulo s příchodem dcerky na svět. Pak se veškerá pozornost zaměřila na malou a o ni se již nikdo nezajímal.

Je to samozřejmě nadsázka, avšak náročnost a zátěž šestinedělí je obrovská: matka se sžívá s novou rolí, se kterou nemá žádné zkušenosti, mnohdy si neví rady, ale musí si poradit, je nervózní, nevyspalá, postupem času vyčerpaná a zájem okolí je upřen zejména na miminko. Všechna čest výjimkám.

Čerstvým matkám příliš nepřidají ani všeobecně rozšířené představy v podobě obrázků krásných, klidných a usmívajících se novorozeňat a kojenců v náručí perfektně upravené matky, v naklizeném a načančaném bytě, které se na ně valí ze všech stran a tak trochu deformují realitu. Ta je totiž s příchodem miminka do domácnosti většinou naprosto odlišná. Bohužel.

Na partnerské rovině je období těhotenství většinou harmonické: pár se těší, plánuje, nakupuje výbavičku… Prožívá radostné období a společně se těší na příchod dítěte. Ten je bezesporu radostnou událostí, novopečeným rodičům však obrátí život naruby. Zásadním způsobem nabourá zaběhnutý systém žití, harmonogram, zasáhne do vztahu a intimity, bere veškerou pozornost a energii. Všechen zájem směřuje logicky na dítě, a tak se z harmonického a klidného páru postupně mohou stávat dva cizí lidé, které spojuje péče o potomka, ale na svůj vztah jaksi zapomněli.

Vedle sebe

Postupem času se rodiče na nového člena domácnosti adaptují, vytvoří si systém, jak s ním zacházet, jak se k němu chovat a jak uspokojovat jeho potřeby. Dříve či později život opět dostane určitý řád a rytmus. Hormonální hladina matky se ustálí a vše si začne „sedat“.

Některé matky však jako by zapomněly, že svět okolo mezitím nepřestal existovat. Vytvoří si s dítětem uzavřenou dyádu, do které nikoho nepustí, a když ano, tak prožívají úzkost. Dítěti věnují 100 % své pozornosti a energie. Že je v rodině ještě někdo třetí, kdo potřebuje náklonnost, vřelost a zájem, na to není brán zřetel. Vlastně to ani nejde, protože nezbývá kapacita.

A tak se mnohdy z partnerů stávají oddělené jednotky: jedna se stará o dítě, druhá chodí do práce, ve které mnohdy raději zůstává déle, protože doma je to k nevydržení. Jakmile muž přijde z práce, začíná druhá šichta, která je mnohdy ještě náročnější, jelikož je pod pozorným okem své partnerky, která ho úkoluje a neustále hodnotí.

Když si tatínek vezme své dítě, matka je v závěsu, protože nedůvěřuje nikomu (ani svému partnerovi), že v cizích rukou dítě neutrpí žádnou zásadní újmu a dostane péči jako pod její ochranou. Partner tedy dítě špatně drží, dostatečně nehlídá, aby si neublížilo nebo neupadlo, špatně mu nasadil čepici, nesprávně je oblékl…

Pod palbou takové kritiky pak dochází k hádkám nebo k tomu, že se partner stáhne a raději si nedovolí nic říct, aby byl klid. Nepřiznaný a potlačený vztek se však zákonitě musí někde realizovat, a tak se mnohdy projeví na tělesné úrovni v podobě různých zdravotních obtíží.

S neochotou pustit dítě ze své péče a pozornosti souvisí i otevřenost k jeho hlídání, například prarodiči. Závislá a přehnaně úzkostná matka svému dítěti nedovolí dozrávat v samostatnou lidskou bytost, jelikož mu k tomu nedá prostor.

Zdravá míra frustrace

Rozumím tomu, že tento extrémně pečující a ochranitelský postoj vůči dítěti je veden těmi nejlepšími a nejčistšími možnými úmysly. Bohužel je dětem mnohdy spíše ke škodě než k užitku. Přehršel péče a pozornosti nevede dítě k samostatnosti, neustálý přísun všemožných podnětů nepodporuje jeho schopnost vystačit si i samo se sebou, o tom, že i dítě potřebuje někdy klid pro sebe a psychický odpočinek, ani nemluvě.

Psychoanalytik Donald Winnicott zastával názor, že pro dítě je prospěšné, pokud mu matka „dopřává“ přiměřenou míru frustrace. Tak se totiž učí zacházet s tím, že není vždy po jeho, a vytváří si mechanismy pro vyrovnávání se s těmito situacemi. Mnoho matek se snaží být naprosto dokonalými, naprosto však stačí, když jsou dost dobré.

Neustálá asistence a spoluúčast ve všech činnostech, kterým se dítě věnuje, nepodporuje jeho samostatnost a sebevědomí. Dítě by mělo zakoušet, že něco zvládlo samo, pocit, že to dokáže, že to je v jeho schopnostech. Pak může zrát v člověka, který si je vědom svých kvalit, disponuje zdravým sebevědomím a vírou ve své schopnosti.