Mám diagnózu. Nebo má ona mě?

„Když jsem se dozvěděla svou diagnózu, byla jsem v šoku,“ líčí Kristýna. „Moc jsem o ní nevěděla, jen lehce z internetu, ale říkala jsem si, že to ne…“ A Marie vysvětluje: „Nechtěla jsem to nikomu říkat, ve škole jsem to skrývala, styděla jsem se. Když jsem kvůli tomu chyběla, bylo to oznámeno jen jako zdravotní problém, přišlo mi to jako strašné ponížení.“

Někteří lidé, zejména ti, kteří k návštěvě odborníka byli donuceni a dost možná právě ani nevycházejí z ordinace, nýbrž rovnou z psychiatrické léčebny, budou při zjištění diagnózy hodně protestovat: Nemám žádnou nemoc, tohle na mě fakt nesedí, ti doktoři si prostě museli něco vymyslet, když už jsem tam byl/a, nejsem žádný blázen a nebudu brát léky, co mění moji osobnost. Raději o tom nikomu neřeknu a s těmi, kdo už to vědí, přeruším veškerý kontakt.

Jiní se rozhodnou jít cestou přijetí. „V tu chvíli jsem byla ráda, že mám razítko na to, že je mi blbě. Že si nevymýšlím,“ říká Bára. Kristýna dodává: „Později přišla úleva, protože jsem se dost nesnášela za některé své projevy, a pak jsem si uvědomila, že jsou to spíš projevy té nemoci než mě.“

I tato cesta však může obsahovat hodně negativních emocí: Budu to mít v papírech, říkala to známá, určitě mě nikde nevezmou, co na to řekne rodina, určitě jsem to měl/a zvládnout sám/sama. Beztak všem ublížím, budu jim na obtíž, mít doma někoho takového, budou se za mě stydět, kam půjdu, co se mnou bude… Ale chceme se opravdu cítit ještě hůř? Přidělávat si strach a úzkosti ještě nad ty aktuální?

Identita pacienta

A co se stane, když se se svou diagnózou ztotožníme až příliš? Projedeme internet a zjistíme, kdo všechno to zažívá stejně, jaké jsou obecné příznaky naší nemoci. A začneme je hledat, vybírat situace ze života a přiřazovat je k tomu, co čteme. Přijdeme na to, že za naše problémy nemůžeme my, ale naše choroba.

Pohled na věc tohle nejsem já, ale moje nemoc nás zbaví zodpovědnosti. Za spoustu věcí. Může se stát nástrojem vydírání. Jak si dovoluješ mi tohle vyčítat, jsem v depresi! Chceš se na mě vykašlat, teď? Také můžeme zjistit, kolik nám diagnóza přinese „výhod“. Psychiatr nám napíše omluvenku do práce či školy, a když člověk ví, kam jít, dostane i pořádnou dávku benzodiazepinů a invalidní důchod k tomu. Ostatní říkají, že s touto diagnózou se nemůžeme přetěžovat. A vysoká škola? Tu málokdo dokončil. 

„Lidé z práce mi často říkali, že skrze mou diagnózu bych neměla mít děti, neměla bych být učitelkou ve škole,“ svěřuje se Marie. „S nepřejícným pohledem se mne u každé činnosti ptali: A zvládneš to?“ V této fázi je snadné sám sobě říct, že je asi třeba slevit ze svých cílů, teď by byl lepší ten důchod, pak uvidíme, co dál. Ale žádné dál nebude. Už nebude žádná práce, žádné cíle. Protože v této chvíli už nemoc nemáme my, ale má ona nás.

Důchod nevyšel, ale známý nám řekl, co k tomu stačilo jemu: alespoň jedna hospitalizace a výjezd sanitkou. Řekneme si, že ji teda zkusíme. Stejně to byla jen otázka času, už dlouho to nestálo za nic.

A hospitalizace se po čase ukáže jako fajn. Nonstop přítomnost zdravotníků, jsou tu sestry, doktoři a psychologové, kterým můžete říct, že se necítíte dobře. Jsou tu lidé, kteří vás přijímají mezi sebe víc, než vás kdykoli přijímali kdekoli předtím. Tuto zkušenost má Bára: „Když jsem ostatním sdělila svou diagnózu, přivítali mě mezi sebe, znamenalo to, že jsem zapadla. Byla jsem jako ostatní.“

A vy víte, že to prostředí, ze kterého jste odešli, všichni tam venku… Že vás tam nic nečeká. Všechno by se to vrátilo zpátky, určitě. Tady vám pomohli. A až se nakonec dostanete ven, uvidíte, že to bude přesně takové, jak jste očekávali. Žádná motivace, žádná budoucnost. Nikdo vás nemá rád, rodina vám nepomůže, pracovní stres vám nevyhovuje… Nevyhovuje vám život.

Možná se pokusíte si ho vzít, možná dříve požádáte o pomoc. Další hospitalizace. Další stejná zkušenost. „Na prvním setkání s pacienty jsem musela říct svoje jméno, jakou mám diagnózu, po kolikáté jsem na hospitalizaci a kolik mám za sebou pokusů o sebevraždu,“ líčí Bára. „To mi dalo obrázek do budoucna. Soutěživost o to, kdo je na tom hůř. Na psychiatrii jsem měla jednoznačný pocit, že čím víc máte diagnóz, pokusů a problémů, tím víc jste braní jako validní.“

Marie dodává: „Tam jsem byla chráněná, chodila jen na terapie a nikdo na mě nemohl. Po návratu z nemocnice jsem se musela opět zařadit do běžného života, který mě stresoval, a znovu jsem upadla do stavu, v jakém jsem byla předtím.“ Důvody budou vždy o něco jiné než na začátku. A když už to zkusíte poněkolikáté, dojde vám, že víc než umřít se chcete vrátit zpátky tam, kde se cítíte doma. A to jakýmikoliv prostředky.

Jak výstižně shrnuje Bára: „Sama sebou jsem se cítila jen na psychiatrii, mezi svýma.“ A není na tom nic divného, když ten primární domov nikdy neexistoval. Jenže tohle není život, jen přežívání.

Učit se žít se skutečností

A jak to vypadá, když nemoc do našeho sebepojetí nezasáhne, respektive jí to nedovolíme? Diagnóza se stane jen popisem. Nebudeme mít potřebu napasovat její symptomy na náš život ani hledat další. Bude jen popisem problémů, které by existovaly i bez ní. „Taky jsem se viděla v nemoci, ale teď bych doporučila ostatním, aby mluvili jen s lékařem o problémech, co mají teď, a nic si nevyhledávali,“ tvrdí Bára.

Možná si dáme na nějakou dobu pauzu od všeho, ale svých cílů se nevzdáme. Určitě ne kvůli tomu, že nám někdo vykládá, že s duševní nemocí toho tolik zvládnout nemůžeme. Nebo nám podsouvá svůj příběh či to, že on se ještě nezotavil. Kristýna líčí: „Později jsem se naučila nenechat se ovlivnit lidmi, jelikož když jsem se s nimi chtěla dál bavit, potřebovala jsem naše příběhy oddělit. Navíc jsem jim chtěla být víc nápomocná, takže bylo nutné se obrnit.“

A nepřestaneme chtít, přestože vidíme, že nemusíme. Nepřestaneme se snažit a nebudeme říkat, co všechno kvůli nemoci nemůžeme. Naopak si ulevíme, že má jméno a léčí se s ní i další lidé. Zjistíme, že to není konečná, existuje přece tolik inspirativních příběhů. Vidí je kolem sebe i Marie: „Poslední dobou se bavím s lidmi, kteří tu se mnou byli od počátku mé nemoci. S těmi, kteří na sobě pracují, se kterými můžu své pokroky sdílet. Ti mi pomáhají. Už nesleduji žádné účty na sociálních sítích, kvůli kterým jsem se cítila méněcenná, že si ubližuji málo a nejsem tolik hospitalizovaná.“

Díky pojmenování lze přijmout i specializovanou léčbu. Kdyby alkoholik nepřijal, že je alkoholik, těžko by začal chodit na skupinové terapie pro alkoholiky. A sám by si nejspíš moc nepomohl, naopak stud za jeho nálepku by mohl prohloubit stres, vyhýbal by se lidem a příznaky by se ještě zhoršily.

Léčba, klidně i na psychiatrii, je někdy nezbytná. Otázkou je jen to, jak se vším naložíme poté. Jaký přístup zaujmeme k prostředí venku. „Nemocnice byla hodně chráněné prostředí, byla jsem tam v pohodě,“ všímá si Kristýna. „Návrat do normálního prostředí byl hodně těžký, nebyla jsem nadále chráněná a byly na mne kladeny větší nároky. Nebyla jsem tam tak dlouho, ale myslím, že kdyby to bylo delší, byl by návrat o to horší.“

Studie naznačují, že pacienti, kteří udělali progres, se z identity pacienta dostali k identitě já. Já znamená osobní identitu – to, co definuje nás. Naše vlastnosti, charakteristiky, koníčky, naši jedinečnost, všechno, v čem se lišíme od různých skupin. K této transformaci je důležité naučit se svůj příběh nevykládat skrze optiku toho, jaké překážky před nás byly položeny a jak to máme těžší než ostatní, ale naopak kolik jsme toho zvládli.

Už jen to, že jsme se přiměli někam zajít, znamená, že umíme problémy řešit. Jak se zdá, všechno závisí jen na zarámování situace. Nestyďme se za to, že nejsme „normální“. Ale nedejme nemoci možnost převzít kontrolu nad naším životem.