Málo jí

Milá Lucie, je těžké takto na dálku a s málem informací posoudit, zda se máte zneklidňovat a aktivně problém dospívající dcery s jídlem řešit, nebo o žádný problém nejde a dcera se svou váhou, svými stravovacími návyky a ideálně i mentálními vzorci týkajícími se jídla a tělesného vzhledu vejde do zdravého rozmezí, v němž jí nic závažného nehrozí.

Je možné, že dcerka nedávno prošla obdobím růstového spurtu – už se vytáhla, ale (zatím) nepřibrala. Vývoj dětí je velmi individuální a změna proporcí směrem k zeštíhlení nebo naopak k vyššímu BMI je běžná. K posouzení by bylo potřeba také vědět, zda dcera menstruuje – byly by to přínosné informace pro souvislost s možnou podvýživou i jako potenciální psychologické faktory při vzniku odmítání jídla.

Možná se dceři také změnil životní styl, méně se hýbe, třeba přestala chodit do sportovního kroužku, snížil se jí poměr svalové hmoty a má menší energetický výdej, tudíž už nemá takovou chuť k jídlu. Tyto okolnosti nejlépe posoudíte sama.

Komunikace přes kuchyni

Nelze vyloučit ani možnost, že vaše dcera spíše jen ostentativně nejí s rodinou: používá odmítání (společného?) jídla jako prostředek komunikace a energii si doplňuje jinde, tam, kde jídlo nemá žádné skryté významy. Mlsá ve škole nebo ve svém pokoji, například.

V takovém případě by bylo dobré podívat se blíže na dynamiku vztahů v rodině – nezaměřovat se na příznak, jímž je odmítání stravy, ale hledat příčiny. Mohou být skryty ve vztazích mezi členy rodiny, dítě může změnami v kvantitě a výběru stravy reagovat na disharmonii, napětí a konflikty…

Ale i naopak – může bezpečné prostředí harmonické rodiny používat jako prostor, kde si odehrává své vnitřní konflikty a napětí, případně ventiluje frustraci ze vztahů mimo rodinu. Jednodušeji řečeno, venku si možná nedovolí protestovat, bojovat, postavit se za sebe, ventilovat své negativní emoce – a doma ano, protože doma nemusí mít obavy z následků. Možná se cítí nepřijatá v kolektivu, nedostatečná ve srovnání s vrstevníky. To vše jsou ale jen hypotézy.

„Komunikace přes kuchyni“ je u dětí relativně častá. A není to překvapivé, nakonec i mnoho rodičů dává najevo lásku, zájem a péči spíše jídlem (dárky, společnými aktivitami) než třeba chápavým povídáním nebo objetími. Dcera může namísto odmítání matky, respektive ženství či vlastností, které v jejích očích máma symbolizuje, odmítat jídlo, které jí připravujete, nebo analogicky odmítat otce.

Obecněji vzato, v období přechodu od dětské totální závislosti na rodičích k totální nezávislosti dospělého věku může být v rodinách, kde panuje řád a rodičovská autorita, ale také v rodinách s velmi liberálním přístupem stravování jediným tématem, v němž si dítě může postavit hlavu, vzdorovat, jít do konfliktu.

Na druhou stranu je těžké určit hranici, kdy takováto „komunikace jídlem“, vědomá nebo nevědomá, už přerůstá v klasickou poruchu příjmu potravy, odpovídající lékařským klasifikačním kritériím a představující závažné riziko. Čtěte tedy prosím tyto řádky spíše jako návrhy k dalšímu směřování úvah a zejména jako pobídku ke komunikaci s dcerou a se všemi, s kým sdílíte prostor, čas a starost o dceřino zdraví.

Možná tak už činíte, o věcech otevřeně mluvíte, a ne jen o jídle – to jen já mám z vašeho krátkého dopisu trochu dojem, jako byste zredukovali starost o zdraví dcerky na „hmotnou“, měřitelnou část – kolik čeho sní, kolik měří, kolik váží, zda má v pořádku krevní testy.

Takovou úzce tělesně zaměřenou péči může dospívající dítě vnímat jako obtěžující, spíše jako kontrolu. Pokud navíc má hlubší problém, jehož je odmítání jídla jenom příznakem, a potřebovalo by s ním pomoci, pak fixace na „míry a váhy“ může dcerou být (přes všechnu vaši snahu pomoci) velmi lehce vnímána jako nepochopení.

Co jí chybí?

Vlastně z vašeho dotazu nevyplynulo: Máte strach z podvýživy, z nedostatku vitamínů, bílkovin, zastavení růstu, poruch hormonálního systému, souhrnně řečeno trápí vás tělesné zdraví dcerky – nebo se obáváte možných duševních příčin i následků nedostatečného příjmu jídla? To první lze relativně jednoduše zjistit komplexním lékařským vyšetřením, to druhé vyžaduje komunikaci.

Z komunikace s dcerou byste také jako rodiče zjistili (nestalo‑li už se tak), jak to má sama dcera. To by vám poskytlo důležitý klíč pro odhalení nebo vyloučení vážnějšího problému: Je jídlo dceřino téma, nebo není?

Nebo jinak: Jí dcerka málo proto, že se jídlem, váhou, postavou, zdravím příliš nezabývá? Prostě jídlo „neřeší“, jí, když má hlad, a to, co jí chutná, není velký jedlík – to jen vaše obavy dělají ze stravování téma a problém je sekundární, dcerka bojuje proti vaší kontrole a ne proti jídlu samotnému? To by byl ten lepší případ, je ale žel asi méně pravděpodobný s ohledem k tomu, co píšete o jejích úzkostech, hypersenzitivitě a opatrnosti ve výběru stravy.

Nebo dcera naopak s nastupující pubertou začala vnímat své tělo, svůj vzhled, případně za omezováním se v jídle jsou komplexnější psychologické příčiny, vnitřní a vnější konflikty, nedostatek sebehodnoty, sebedestruktivní sklony, strachy, perfekcionismus či pubertální opoziční vzdor?

V takovém případě už si věc žádá zásadní pozornost – ale stále může jít jen o dočasný stav, který se při citlivém a chápavém přístupu podaří překlenout bez následků. Co přesně by byl takový citlivý přístup, lze jistě probrat s psychologem, tím spíše, že dcera už psycholožku navštěvuje. Pokud se o psychických problémech doma bavíte otevřeně i bez odborné asistence, tím lépe.

A jak je to tedy vlastně s komunikací s vaší dcerou, ve vaší rodině vůbec? Bavíte se s ní o jejích úzkostech, o její citlivosti, o jejím prožívání i doma, nebo jen „občas zajde za paní psycholožkou“? Konstatování faktů ve vašem dotazu vyznívá trochu technicky. Možná je pro vás dceřin duševní svět málo uchopitelný, potřebovala byste se v něm lépe zorientovat?

Že dospívání děti bývá málokdy hladkým procesem, častěji výzvou pro dítě i celou rodinu, vám určitě nemusím vysvětlovat. Tato skutečnost je ale vlastně důkazem, že v rodině existuje blízkost, vztahovost, provázanost. Že je dítě vnímáno a má ve svých blízkých někoho, s kým si může dovolit rozehrávat své vědomé a nevědomé konflikty a napětí – rodina je místem, kde může ventilovat přetlaky a „trénovat“ komunikační vzorce.

Někdy je takovou komunikační rovinou jídlo. A někdy problémy s jídlem přerostou v závažnou nemoc. Je určitě dobře, že si všímáte, že se zajímáte, že si chcete být doma jisti, zda dceřin stav není závažný – raději zbytečné obavy, které z vás sejme tělesné vyšetření dcery a probrání tématu s ní a s její psycholožkou, případně s jiným odborníkem zkušeným v otázce poruch příjmu potravy, než přehlédnout potenciálně nebezpečný problém.

Přeji vám trpělivost a vzájemnou důvěru, abyste zjistili, o co v případě vaší dcery jde, a abyste touto fází společného života všichni prošli lehce a bez následků. Aby jediný potřebný zásah byl dohlédnout na to, aby měla dcera pestrou, vyváženou stravu s dostatkem živin, minerálů a vitamínů a aby s odkazem na známé rčení jednou mohla říci, že jí proto, aby žila, a nežije proto, aby musela neustále přemýšlet o jídle.