Malé a velké děti

Asi máloco nás v tomto směru ovlivňuje tolik jako sourozenecká role. Ať už je trvalá, nebo se postupem času mění, její charakteristice se jen těžko uniká, navíc obvykle proniká vším, co děláme. Podle některých psychologů nám pořadí narození připravuje jakési „podhoubí“, které podporuje rozvoj určitých vlastností.

Když toto téma začal poprvé zkoumat Alfred Adler, vzbudil obrovský zájem. Ústřední myšlenka byla vnímána jako pokroková a dovedu si představit, že byla i úlevná – najednou totiž mnohé vysvětlovala. A vžila se: asi každý se občas přistihne při konstatování typu no jo, jedináček nebo to víš, to je náš benjamínek…

Ať už naše představa o jednotlivých sourozeneckých rolích pochází z odborných konceptů, z tradičního uspořádání v naší rodině nebo vlastně odkudkoli, výrazně ovlivňuje to, co od takového „jedináčka“ nebo „benjamínka“ očekáváme. Je ale takové očekávání reálné a zdravé? A co je hlavní: dokáže kromě pořadí narození respektovat například vývojové nebo jiné potřeby (všech) našich dětí?

Malá, nebo dospělá?

Asi nejintenzivněji jsem nad tímto uvažovala, když ke mně přišla asi čtrnáctiletá dívka, která po několika letech u matky přecházela do výchovy otce. Popisovala mi, jak u matky vychovala svého nevlastního šestiletého bratra a jak její výchovu teď maří rodiče.

V nové rodině otce žije také s malou nevlastní sestrou, asi dvouletou, a nevlastní matka této malé neustále zdůrazňuje, že roli vychovatele u ní plní rodiče a ona – čtrnáctiletá – je „jen“ sestra, kterou malá nemusí poslouchat, ale která jí může spoustu věcí ukázat. I když dívka měla do té doby s nevlastní matkou velmi dobrý vztah, teď se v něm objevovaly jasné trhliny.

Když jsme si o tom chvilku povídaly, zjistila jsem, že tato dospívající dívka dostala sice od vlastní matky řadu pravomocí, co se týče výchovy mladšího bratra, ale to byla asi jediná možnost, jak se mohla cítit dospělá, protože sama nesměla jezdit ani autobusem. Mluvila jako dospělá, ale běžné činnosti vrstevníků jí přitom často byly cizí a vyvolávaly v ní strach a zmatek.

V otcově rodině se naopak automaticky předpokládalo, že čtrnáctiletá dívka je bez obtíží schopná kontrolovat své jednání i reakce a spoustu věcí v této oblasti už není potřeba říkat nahlas, protože jsou přece jasné…

Z mého pohledu je pochopitelné, že v případě takto odlišných nastavení obou rodin se dívka cítila zmatená, ukřivděná a nepochopená. To, díky čemu byla ještě donedávna užitečná a důležitá, bylo najednou nežádoucí. Už neexistovala žádná velká, rozumná sestra. Byla „jen“ sestra. To, čeho si sama na sobě nejvíc cenila, najednou nemělo žádný význam. A to, co význam pro rodiče mělo, pro změnu nedávalo smysl jí.

Krizový plán

Všimli jste si? Všichni aktéři našeho příběhu měli nějakou představu o tom, jak má žít čtrnáctiletý člověk. O té představě se ale nikdy přímo nemluvilo. Prostě byla „jasná“. A právě to je podle mě problém.

Ke každé takové představě by totiž podle mě neměl chybět manuál k použití a pro jistotu i jeden pro krizové situace, jako je třeba ta naše. Takový, který poradí, co dělat, když nic popsaného nefunguje. Anebo to sice funguje, ale pořádně nám to komplikuje život.

Dobře. Uznávám, že dát dohromady takové ABC pro všechny myslitelné představy o tom, jak mají věci fungovat, je asi utopie. Nicméně zamyslet se nad podobným plánem u situací, které se týkají přímo vás nebo vaší rodiny, by úplné sci‑fi být nemuselo.

Vezmeme‑li si jako příklad dívku z našeho příběhu a otázku sourozeneckých rolí, mohlo by to vypadat asi nějak takhle:

• Část A může zahrnovat popis jednotlivých sourozeneckých rolí podle některé z knih věnujících se sourozeneckým konstelacím, ale také klidně jen popis toho, jak své dítě vidíme, jakých vlastností si všímáme a podobně.
• V části B bychom si (sami nebo postupně i s dětmi) nejprve popsali, co od nich čekáme, čeho chceme ve výchově dosáhnout, jací si představujeme, že budou v dospělosti (a co si představují oni). Až si toto sesumírujeme, možná by bylo užitečné vzít znovu bod A a dát si dohromady, co z toho, co jsme objevili, může naší (jeho) představě pomoct a s čím by se možná mělo něco udělat.
• Na závěr si v části C můžeme pustit fantazii i zkušenosti „na špacír“ a sepsat krizový plán pro situace, které jsou tak nějak mimo naše představy a plány a více či méně je mohou zbortit. Co pak pomůže?

Krize v našem příběhu je typu dělá si, co chce, a nedělá, co má a jako taková má jeden z možných krizových scénářů: komunikovat, komunikovat, komunikovat. Co tedy chce dělat? Co má dělat? Co pro to můžeme udělat my a co ona?

Doporučuji si nejpozději právě tady uvědomit, jestli a jak naše rodičovské potřeby sekundují potřebám dětí a jejich věku, resp. vývoji. V této souvislosti mě kromě zmíněné dívky, která se z hlediska vývoje potřebuje začít pomalu zabývat sama sebou, napadá příklad jedné maminky, která nemohla svému asi dvouletému synovi v dětském koutku vysvětlit, že už potřebuje odejít. Syn odmítavě dupal nožičkou s vytrvalým NE NE NE a maminka zakročila pro mě nezapomenutelnou větou: „Vojto, nechovej se jako dítě…“

Co potřebují sourozenci

Pochybuji, že Vojta už v té chvíli plnil roli staršího „rozumného“ sourozence. Ale i kdyby ano, těžko by vzhledem ke svému věku a vývoji mohl mamince vyhovět. Ještě stále by ho totiž například profesor Matějček nazval hotovým dynamem. A protože to znamená, že Vojta zkouší všecko, co se naučil, a to zejména, co se pohybu týká, jen těžko se mu teď zastavuje. Dospělé chování zkrátka zatím zdaleka není na pořadu dne.

A teď si představte, že takovéto dynamo dostane na starosti třeba osmiletá sestra, která momentálně prochází obdobím, kdy pravidla vnímá jako stejná pro všechny, výjimky nepřipouští. Její reakce v situaci, kdy Vojta probíhá bez varování pokojem a cestou u toho s radostí vysype krabici se stavebnicí, do značné míry záleží na tom, jak se k celé situaci pod vlivem svého očekávání postaví rodiče.

Pokud si uvědomí, že každé z dětí momentálně potřebuje něco jiného, a najdou nějakou cestu, jak oběma jejich potřeby splnit a druhému přitom nepřekážet, všechno nejspíš proběhne alespoň relativně v klidu a je pravděpodobné, že v budoucnu budou hledat takové cestičky i sami. Pokud to ale přehlédnou a přimějí např. „rozumnějšího ustoupit“ a jeho potřeby zasunou do pozadí, může se stát, že vzájemný vztah obou dostane zásah, který se jen těžko urovnává.

Možná to teď vypadá, že byste tak trochu měli být svým dětem vývojovými psychology, kteří navíc na všechno mají mít dokonalý plán. To si ale opravdu nemyslím. Jen z vlastní zkušenosti vnímám, že zvlášť věci, které už dlouho fungují tak nějak automaticky, je dobré čas od času prozkoumat a zjistit, jestli opravdu fungují. Jestli to náhodou není spíš tak, že trochu vržou a prospěla by jim malá rehabilitace, ať už v podobě nějakého ABC plánu, nebo nějaké jiné.

Tenhle článek jsem měla v hlavě už dlouho a v zásadě se vlastně netýká jen sourozenců, i když je převážně o nich. Sourozenec může být podle mě úžasná příležitost. Možnost naučit se spolupracovat, vcítit se, řešit konstruktivně konflikty, komunikovat. Může poskytovat možnost naučit se v bezpečí řešit více či méně náročné mezilidské situace.

Možná jsem ale hlavně chtěla, abychom se jako rodiče zastavili a uvědomili si, kde teď jsme a kde jsou naše děti. Jestli to náhodou není tak, že děti vlají někde daleko za námi a my jsme si toho přes naše ambiciózní očekávání nestihli všimnout. Nebo jestli nás náhodou naopak nepředběhly jenom proto, že jsme je měli za ty „benjamínky“, které je potřeba ochraňovat.

Jak jsem totiž říkala už tehdy, když jsem radila, jak na bubáky, děti potřebují, abychom s nimi drželi krok. Právě tím se pak mohou dostat ke všem rolím, které je čekají, vyzbrojeny, jak nejlépe je to možné.