Mají děti spát s rodiči?

Spaní dětí v rodičovské posteli řeší spousta rodičů. Třeba Mariana: její dcera má osm let a pořád chce spát u mámy. Kompromisy se neosvědčily, a tak nakonec manžel Mariany spí v jiném pokoji a dcera s mámou v ložnici. Dcera je komunikativní, spokojené, šťastné dítě, miluje mámu i tátu – ten jí večer obvykle přečte pohádku, než se všichni uloží. Přesto v Marianě vrtá červíček pochybností, jestli by přece jen neměla dceru donutit odejít do jejího pokoje i za cenu každovečerního stresu a nátlaku.

Natura

Se svými potomky spí mimo rozvinutý Západ většina světa a taktéž všichni naši nejbližší zvířecí příbuzní: malí šimpanzi, gorily i orangutani tráví noci prvních několika let života ve společném hnízdě s matkou. Dítě je z dělohy zvyklé na tlukot matčina srdce, jakož i další zvuky a pohyby jejího těla. Je proto pochopitelné, že je po narození zklidňuje matčina blízkost, že bezpečně a doma se cítí v její náruči.

Většina rodičů uvádí, že se jejich děti v noci vehementně dožadují blízkosti mámy. Vědí, co chtějí. Zklidňuje je její dotyk, vůně i zvuk jejího srdce, zneklidňuje samota. Hrůza z opuštění je pochopitelná: zmizení matky znamenalo po většinu naší evoluční historie téměř jistou smrt. Spánek miminka v těsné fyzické blízkosti matky je zkrátka přirozený, uklidňující a dětmi vyžadovaný.

Ritus

Faktorem, na který se trochu zapomíná, jsou možnosti a schopnosti matek a otců. Rodiče dnešních rodičů dávali většinou spát své děti do vlastních postýlek v dětských pokojích. Miroslava Klímová‑Fügnerová v knize Naše dítě, jež vychovala dvě generace matek, píše: „Nebudeme se dítětem v noci dlouho zabývat. Zakřičí‑li, přesvědčíme se, zda je mokré, a převineme je. Potom je necháme opět ve tmě samotné ležet… Je‑li to jen trochu možné, vydržte i hodinu křiku. Nedejte se oblomit a nevstávejte k němu!“ Děti neměly být rozmazlené a závislé.

Dnes již víme, jak traumatizující to pro děti bylo, nicméně se takto vytvořil zvyk: spí se v tichu a o samotě. Člověka, který spal od narození sám v tichu ve své postýlce ve svém pokoji, přítomnost dítěte často prostě ruší. „Já mít dítě v posteli nechci a nemůžu, vůbec bych se nevyspala,“ říká jedna z takových žen. I to je pochopitelně potřeba vzít do úvahy, hledáme‑li ideální řešení pro danou rodinu. Primárně jde samozřejmě o zdravý vývoj dítěte, ale kvalitní spánek rodiče nelze pominout.

Stejný problém mimochodem může znamenat i přítomnost partnera. Jedna má klientka se například svěřila, že ji manžel v posteli nikdy nesnesl. I když byl ještě zamilovaný, před spaním se vždy obrnil hradbou peřiny a nesměla se k němu přiblížit. Brzy se z ložnice odstěhoval a po narození dětí začal chodit spát do bytu ke své matce, kde má absolutní klid. Tvrdí, že s dětmi nedokáže spát ani v jednom bytě… Mou klientku to velmi trápilo, manžel jí i dětem večer a v noci chyběl, a ač za jeho chování nemohla, přátelům by to neprozradila, protože by se styděla.

Viděno z druhé strany, vnukávají takové příběhy otázku: je pro mé dítě skutečně dobře, aby si zvykalo spát v absolutním klidu a samo? Jaké důsledky to bude mít pro jeho pozdější partnerství a rodičovství?

Cultura

Antropoložka Meredith Small referuje ve své knize Naše děti, naše světy o rozsáhlém výzkumu Johna Whitinga, který na základě informací o 136 společnostech rozdělil typické spánkové uspořádání v domácnosti na čtyři typy:

1. matka a otec ve stejné posteli, dítě v jiné posteli
2. matka a dítě ve společné posteli, otec v jiné posteli
3. každý člen rodiny ve své vlastní posteli
4. všichni členové dohromady v jedné posteli

Nejrozšířenější je u všech kultur varianta druhá: matka a dítě v jednom lůžku, otec zvlášť. Na druhém místě spí dítě s oběma rodiči. John Whiting nalezl spojení s podnebím – v teplých oblastech spí děti obvykle s matkou, v chladných spíše odděleně, zabalené do dek, aby se minimalizovaly tepelné ztráty. I zde jsou ale matky nablízku, většinou na dosah.

Miminko ve vlastní postýlce v dětském pokojíčku je záležitost posledních generací v Severní Americe, Austrálii a Evropě. Podmínkou zde jistě bylo určité bohatství: abyste mohli dát dítě spát do dětského pokojíčku, musíte ten pokojíček nejdřív mít. To je podmínka nutná, nikoli postačující. Ještě musíte své dítě chtít odložit.

Meredith Small píše: „Miminka ve dne i v noci tráví čas s dospělými v takových kulturách, kde je primárním rodičovským cílem integrovat děti do rodiny, do domácnosti a do společnosti. Ve společnostech, které kladou důraz na nezávislost a samostatnost (hlavně na industrializovaném Západě, především v USA), spí miminka o samotě.“

Emotio

Kultury se liší v ledasčem, tak proč ne ve spaní, můžeme si říci. Otázkou ovšem je, proč je právě kolem spaní dětí tolik emocí? Okolo rozdílných pozdravů, jídelních a dalších zvyků zdaleka tolik emocí nepanuje.

Lidé z kultur, kde se praktikuje společné spaní rodičů a dětí, podobně jako lidé napojení na přirozenost či zastánci například kontaktního rodičovství, považují západní praktiky odkládání novorozence do vlastní postýlky za nepřirozené, nelidské a nemorální, za formu zanedbávání dítěte či rodičovských povinností.

V pozadí rozhořčení odpůrců společného spaní je často přesvědčení, že se dítě rozmazlí, že nebude samostatné. Dále se zastánci postýlek opírají o medicínu. „Lékařská literatura všech dob se přimlouvala za vlastní lůžko dítěte; poukazovala na případy, kdy bylo dítě zalehnuto některým z rodičů. Někdy byl příčinou smrti kojence zřejmě syndrom náhlého úmrtí, který tehdejší diagnostika neznala; mohlo však rovněž jít o formu infanticidy,“ píší historici Milena Lenderová a Karel Rýdl v monografii Radostné dětství?. A nejinak je tomu dnes.

Zalehnutí se většina odborníků již neobává: výzkumy ukázaly, že pokud není rodič silně obézní, kuřák nebo pod vlivem alkoholu, léků, drog či jiné patologie, je velice nepravděpodobné, že by dítě zalehl. Statistiky však ukazují vyšší pravděpodobnost výskytu náhlého úmrtí kojenců, spí‑li v posteli s rodičem.

A domnívám se, že je zde ještě třetí faktor, který si možná tolik neuvědomujeme, ale to neznamená, že svou roli nehraje. Mám na mysli asociaci mezi postelí a sexem, která je pro naši kulturu typická. Málo se již milujeme na seně a na mezi. Když o dvou lidech říkáme, že spolu spí, myslíme tím většinou, že spolu mají sex. Podobně sousloví šla s ním do postele, manželská postel a podobně. Postel máme zkrátka spojenou se sexem, stejně jako sex s postelí. Logicky nás pak dítě v posteli dospělého dráždí, jeho přítomnost na tomto místě nám jaksi podprahově připadá podivná, patologická, ba dokonce hříšná.

Electio

Na obou názorových protipólech tedy nacházíme silné argumenty a silné emoce. Co si z toho vybrat? Čemu dát přednost?

Jedna klientka mi vyprávěla, jak toužila mít syna u sebe v posteli, ale protože jí všichni říkali, že je to nebezpečné, spal v postýlce. „Jenže mně to trhalo srdce. Navíc jsem k němu mnohokrát v noci vstávala, abych ho nakojila. Byla jsem zoufale unavená a tak nešťastná, až mě manžel poslal na psychiatrii. Dostala jsem antidepresiva, ale zdravé já ve mně naštěstí konečně zabojovalo. Tu noc jsem si lehla se synem. A byla jsem tak šťastná! Nejdřív tajně, ale dodalo mi to sílu. Takže jsem se vykašlala na léky i na doktory a manželovi i tchyni řekla něco pěkně od plic. Začalo mě zase bavit žít a ze syna je konečně šťastné dítě.“

A z druhé strany: „Mně se s miminem špatně spalo, ale manžel se tvářil, že jsem krkavčí matka, když ho chci odložit. Někdo mu někde řekl, že máma a dítě maj bejt co nejvíc spolu, kůže na kůži. Malej teda nahatej, já ho furt přikrejvala a vůbec jsem se nevyspala, jak jsem se bála, aby neprochlad. Skončilo to po dvou měsících, kdy ze mě už ale byla skoro troska. Málem jsem ho tu noc hodila na manžela, ať si s ním spí sám. A konečně s těma řečma přestal, já dítě oblíkla, odložila a je klid. I syn se vyspí líp.“

Uvedenými kazuistikami chci ilustrovat, že není jeden univerzální recept pro všechny a že moudré rady nemohou fungovat. Ať argumentujeme zkušeností a logikou či výzkumy a sofistikovanými statistikami, pro konkrétní případ to nemusí být vůbec relevantní. Zkušenost jednoho nevypovídá o prožívání druhého a statistika nevyčíslí riziko pro konkrétní dítě.

Ostatně příčina vyššího výskytu syndromu náhlého úmrtí kojenců (SIDS) v postelích rodičů není známa. Uvažuje se o několika rizikových faktorech, například snadnější přehřátí, ale i o faktorech, jako je například kojení, jež naopak působí jako prevence SIDS. Bezpečí dítěte v rodičovské posteli tedy závisí na řadě konkrétních okolností, jež nelze jednoduše kvantifikovat, a je možné, že pro konkrétní dítě je společná postel bezpečnější než postýlka. Obviňovat rodiče, kteří mají dítě u sebe v posteli, z nezodpovědnosti tedy není na místě.

Poradit lze následující: Pokud si berete dítě do postele, dbejte na to, abyste všichni měli dost místa. Aby dítě neleželo na kraji, z něhož by mohlo spadnout, a také aby mezi matrací a stěnou nebyla mezera, do níž by mohlo zapadnout. Matrace by měla být rovná, spíše tvrdá a prodyšná. Používejte lehké, dobře prodyšné pokrývky. Nekuřte, nepijte alkohol a podobně.

Pokud si nejste jisti, co je pro vaše dítě nejlepší, rozumným kompromisem může být postýlka se staženou bočnicí, přiražená k manželské posteli. Dítě vás má dostatečně nablízku, a přitom má svůj prostor.

Responsio

A teď konkrétně k dotazu čtenářky. Mariana se ptá, zda má dceru donutit odejít do jejího pokoje za cenu každovečerního stresu a nátlaku. U dětí ve věku batolecím, předškolním, případně i školním se nemusíme obávat zalehnutí či syndromu náhlého úmrtí. Silnější jsou naopak sociální tlaky na vystrnadění dítěte.

Namísto jednoduché odpovědi bych se Mariany ptala, komu nebo čemu dcera v ložnici vadí. Pokud jsou takto všichni tři spokojení, není důvod dívku vyhánět, pravděpodobně odejde časem sama. Buď se přestane bát, nebo se začne těšit na svou postel, svůj pokojíček, případně se začne za společné spaní stydět.

Je to podobný vývoj, jako když doprovázíte dítě do školy. Prvňáček chce doprovodit až ke dveřím, pusu a mávat, dokud nezmizí z očí. Druhák už to zpravidla nevyžaduje. A leckterý třeťák vám naznačí, že není žádoucí, abyste ho doprovázeli až ke škole. Je to přirozený vývoj, pro který nemusíme udělat vůbec nic, stačí mu nebránit.

Existuje ovšem řada důvodů, proč stávající zvyk společného spaní změnit:

• Někdo (případně dokonce nikdo) se nevyspí dobře. Znám rodinu, kde rodičům chodí do postele v noci děti devíti‑ a jedenáctileté. Samozřejmě se tam dobře nevejdou a rodiče se pak často stěhují uprostřed noci do dětského pokoje, což zase vadí dětem, když se probudí bez nich… Prakticky každonoční šachy škodí kvalitě spánku všech zúčastněných. Pokud je snížená kvalita spánku pouze záležitostí prostoru, může pomoci větší postel. Znám rodiny, které si zřídily ke své veliké spokojenosti rodinnou postel: někde jednoduše přidali třetí postel k manželské, jinde si pořídili obří letiště na šířku místnosti.
• Někdo se cítí odsunutý. Zpravidla je to otec, kdo uvolní své místo dítěti. Některému to nevadí, jiný se může cítit odstrčený či je mu tato pozice nepohodlná z nějakého jiného důvodu.
• Rodičům schází intimní prostor. Jsou rodiny, v nichž se máma s tátou sejdou po celodenní práci až večer, pak se domácí život točí kolem dětí a na sebe samé, na svůj vztah – společné povídání, objímání a milování – nacházejí čas a prostor až v manželské posteli. Pokud ji dlouhodobě okupuje dítě, vztah rodičů o něco zásadního přichází.
• Zvyk spaní s rodičem dítěti brání v osamostatňování. Pokud vaše dcera nemůže odjet na školu v přírodě či přespat u kamarádky jen proto, že tam s ní nebude spát maminka, je to škoda.

Ještě zareaguji na „cenu každovečerního stresu a nátlaku“. Řada rodičů se bojí, že vystrnadit dítě ze společné postele bude těžké. Mnoho z nich je pak překvapeno, že to vůbec nebylo tak obtížné, jak se obávali. Buď dozraje dítě, nebo oni sami. Pokud si budete jisti, že je na čase, aby dcera z ložnice odešla, odejde pravděpodobně bez každovečerního nátlaku. Dítě silně reaguje na naši jistotu: kde jsme si jisti my, nepochybuje ani ono. Případně by bylo možné pracovat se strachy dcery. Přijít na to, kde se berou a co by je pomohlo rozpustit.

Společné či oddělené spaní dětí a rodičů je výslednicí faktorů biologických stejně jako kulturních, názorových, zvykových, povahových, finančních… Co je dobře pro kterou rodinu, ví jen ona sama. Rady, jakkoli dobře míněné, nemohou fungovat. Těm, kdo mají neodolatelnou touhu takové rady udílet, mohu říci jen to, že znám zdravé, sebevědomé, pohodové lidi s rozvinutými sociálními vazbami i mravním cítěním, kteří spali až téměř do puberty v ložnici s jedním či oběma rodiči. A znám stejně dobře adaptované a rozvinuté lidi, kteří spali odmala ve své postýlce a brzy i ve svém pokojíčku.