Lze pomoci pitomci?

Před dávnými a dávnými roky jsem ošetřoval sedmnáctiletého mládence, který neměl žádnou pořádnou chorobu, zato to byl takový věčně churavý chcípáček. Střední školu jakž takž prochodil a dokončil navzdory několikasethodinovým absencím, v učení už to bylo horší. Trpěl funkčními trávicími obtížemi a starostlivou péčí starších rodičů. Tatínkovi bylo přes šedesát a maminka se tomuto věku blížila. Oba byli tehdy už ve starobním důchodu a synek spěl do invalidního; smutná trojice.

Chlapec mě ale tehdy drsně seznámil s mocí nemocných. Na obrázku paňáčka namaloval pod svýma nohama dvě mrňavé figurky, paňáčka a panenku se sukýnkou, a na můj udivený dotaz odpověděl, že to jsou přece jeho rodiče. Vysvětlil tak mně a všemu zdravotnickému personálu, proč se mu do žádného skutečného léčení nechce. Ukázal, že dává přednost sekundárním ziskům (mocenské postavení v rodině) před zdravím. Lze to srovnat s pradávným vítězstvím jakéhosi Pyrrha.

Psychosomatické těhotenství

Moudrý lékař Íbn Sína, česky vedený jako Avicena, napsal: Jsme tady tři – lékař, nemoc a ty. Ke komu se přidáš, ten vyhraje. A kterýsi klasik minulého století k tomu dodal, že mnozí pacienti dávají přednost chátrání v závětří chronické nemoci před rizikem selhání na zdravém povětří.

Ono to nemusí být úplně vědomé, je to však většinou vědomí dostupné, ačkoliv někdy až v průběhu léčebného vztahu. Přestože se to často vynoří popsaným způsobem jako věc nad slunce jasná, bývá to pro nemocné obtížně přijatelné. Ale také být nemusí.

Moje pacientka s řadou psychosomatických obtíží jednou přivlekla do ambulance svého manžela s tím, že si myslí, že by se měl léčit on, nikoliv ona. Manžel mi ochotně přikreslil svou sociální síť: čtvrtku obrátil vzhůru nohama a než jsem se nadál, byl paňáček umístěn do břicha manželky, kde si paraziticky hověl jako vyživovaný plod. Dvě jejich děti se potulovaly kolem takto náhle zázračně „těhotné“ matky.

Ani jeden ze zmíněných mužů neměl žádnou motivaci ke změně svých postojů a postupů. V takových případech je zcela marné nabízet nějakou léčbu, protože – ač je jasné, že potrefená je tady celá rodina – ti  konkrétní, zde uvedení postižení, o to vůbec nestojí. Na to, aby došlo k ozdravné změně, je nutné pohnout celým systémem:

• v prvním případě změnit hyperprotektivní postoje rodičů pacienta
• ve druhém zřejmě udělat zásadní řez a s psychopatickým parazitem se rozejít.

Určitě to není ani v jednom případě snadné a každý krok je záležitostí pouze aktérů, ne terapeuta, který je nesmí nutit do toho, co považuje za řešení. Paradoxně by v dobré vůli mohl napáchat větší paseku, než tam dosud je.

Nehrajte stejnou hru

Ne tak markantně a viditelně, ale v zásadě stejným mechanismem je léčebná snaha torpedovaná v situaci, kdy pacient přichází do terapie kvůli někomu (já sem jdu jen kvůli dětem, jen kvůli manželce, aby byl doma klid, atd.) a nepřichází ve svém vlastním niterném zájmu. Transakční analýza dokonce to, aby člověk, který vstupuje do terapie, to dělal výhradně kvůli sobě, považuje za jednu z podmínek, bez které nemá cenu léčbu zahajovat.

Tím, že člověk není ochoten převzít plnou odpovědnost za své rozhodnutí, mu ponechává možnost kdykoliv z terapie odejít, když ho osoby, kvůli kterým to dělá, zklamou. A to mohou udělat kdykoliv a čímkoliv. Pokud si terapeut s pacientem tyhle věci nevyjasní na samém začátku léčebného postupu, může to vést k nedorozuměním a frustracím na obou stranách; obě se mohou cítit podvedeny, když vyplynou na povrch skryté implicitní zádrhele.

Využívejte celý web.

Předplatné