Limity empatie

Je vůbec možné mít výhrady vůči empatii, schopnosti „spolu prožívat“ emoce druhého člověka a dovednosti představit si sebe sama v jeho kůži? Bez empatie bychom přece nedovedli předvídat reakce druhých, nebylo by intimity, naše blízké vztahy by vypadaly docela jinak. Empatie tvoří podstatnou část naší lidskosti. Jenže obzvlášť když je kolem nás příliš trápení a my ho cítíme spolu s druhými, může nás to dočista vyčerpat. Právě teď máme k takové únavě z empatie spoustu příležitostí. Přesto nemusí být jediná obrana otupět a být vůči druhým neteční.

Svět je propojený, zpráva nabitá strachem má lepší čtenost a COVID‑19 se týká celého světa včetně nás. Média tak mají skvělou příležitost vyprávět nám zoufalé, hrdinské i děsivé příběhy z italských nemocnic, přinášet bezmocná svědectví prodavačů, řidičů nebo sestřiček bez ochranných pomůcek, lidské tragédie Američanů rázem bez práce, bez příjmů a bez zdravotního pojištění (nebo sice s prací, ale bez možnosti vzít si placenou nemocenskou).

A z jedné strany je dobře, že se témata medializují a vzniká tím tlak na politiky. Z druhé strany se tím ocitáme v něčem podobném informační válce. Je známo, že po válečném konfliktu mohou být reálně traumatizovaní nejenom lidé, kteří se války aktivně účastnili a bojovali na frontě, ale stejné symptomy mohou pocítit ti, kdo byli „jen“ bombardovaní zpravodajstvím – i ti můžou zažívat úzkosti, deprese, panické ataky, tělesné potíže, zlé sny.

Tak jako nás díky empatii baví číst knížky, protože spoluprožíváme jejich děj s hlavními postavami, s nimi se bojíme, s nimi pláčeme, s nimi jsme rozhořčení, stejně tak spoluprožíváme děj s lidmi ze zpravodajských příběhů. Jenže lidská empatie je stavěná na to spolu‑cítit s rodinou a přáteli, ne s celým světem. Prostě tolik trápení neusoucítíme. Buďto vyhoříme, nebo otupíme.

„Přece se nemůžu radovat, když se jiní tak trápí“

U některých z nás pak všechno dostává ještě jeden rozměr – jakýsi pocit, že když se svět má tak špatně, my sami bychom se neměli cítit dobře. Že je to tak nějak nepatřičné. Lidé o tom mluví třeba takhle:

• „Já se za to skoro stydím a radši to nikomu neříkám, ale popravdě, já si tu karanténu docela užívám.“
• „Mám úzkost z toho, co bude. A když mě napadne, že ono to asi pro mě bude v pohodě, že mě se to zas tak nedotkne, vůbec to nepomůže – protože mi to okamžitě začne připadat jako hrozně drzá myšlenka. Proč by se to nemělo dotknout zrovna mě? Čím já jsem lepší než ti druzí?“
• „Některé dny nemůžu vstát, ležím v posteli a myslím na to, jak to bude strašné pro lidi ve slumech v Africe nebo v Indii, jaká to bude tragédie. Já přece nemám ani právo na radost, když se na světě dějí takové věci.“

Situaci moc nepomáhá vědomí, které si drží lidé vnímaví ke globálnímu dění: Že totiž COVID‑19 je jen problém, o kterém se teď víc mluví. Ale pak tu taky máme další světové problémy, které nezmizely. Jiné nemoci, chudoba, změna klimatu.

Jenže na nic z toho nejsou naše empatie a soucítění stavěné. Prostě to k uchopení takových problémů není dobrý nástroj – je to jako snažit se vykopat tunel pro vlak tesařským dlátkem. Zavede nás jenom do vyhoření, což se ostatně stává spoustě původně angažovaných lidí, dobrovolníků a aktivistů.

Nechat se empatií a starostí o svět paralyzovat a položit do postele není řešení. Zakazovat si radost taky ne. Nikomu tím nepomůžeme, sobě ublížíme a jen se vyřadíme ze skupiny lidí, která by se situací bývala mohla něco dělat.

Co tedy? Jít cestou emočního odpojení? Smířit se nihilisticky s tím, že stejně všichni umřeme, tak o co se snažit? Ne nutně. K odpovědi nás může navést například buddhistická filozofie, v poslední dekádě silně podpořená neurovědním výzkumem.

Empatie versus soucit nebo „laskavá účast“

V angličtině se vedle empathy (empatie) obvykle staví compassion. Nejčastější překlad do češtiny je soucit. Jenže tento překlad ve skutečnosti nefunguje úplně dobře – soucit přece vede svým významem právě k tomu, že „cítím spolu s tebou“. V češtině má navíc soucit velmi blízko k lítosti, politování.

My ale potřebujeme vyjádřit něco jiného. Pojetí compassion jako lidského citu nebo kvality, která se odlišuje od empatie, je asi takovéto:

1. Vnímám tě jako hodnotnou bytost a vnímám, že se trápíš.
2. Dokážu porozumět tomu, co je zdrojem tvého trápení.
3. Dokážu cítit a rozpoznat své vlastní emoce spojené s kontaktem s tebou (tedy také empatické emoce), nejsem ale jejich zajatcem a dovedu od nich a od celého trápení poodstoupit.
4. Mám tě rád, přeju ti dobré a chci se aktivně podílet na tom, ať se tvoje trápení zmírní.

Spíš než „cítím s tebou“ tedy chceme říct „cítím pro tebe“. V mých vlastních pocitech je mnohem méně tvého zoufalství a tvé bolesti, naopak více prostoru pro lásku k tobě, vlídnost a určitý nadhled. To samozřejmě mnohem méně vyčerpává a nechává více sil pro akci.

Čeština pro toto vlastně nemá samostatné slovo. Dříve to snad mohlo být milosrdenství, jenže to je slovo velmi vázané na křesťanství a pro většinu lidí je jeho význam dost vyprázdněný. Možná by účel mohlo splnit něco jako laskavá účast. Angličtina také občas používá opis milující laskavost.

Zní to možná moudře a příliš vznešeně, ale praktikujeme to ve skutečnosti všichni. Když k vám přiběhne dítě a pláče, protože se mu rozbila hračka, reagujete čistě empaticky? Cítíte s ním jeho smutek a truchlíte nad hračkou?

Jistěže ne. Mnohem spíš praktikujete laskavou účast. Vyjádříte, že rozumíte, co dítě trápí („ty jsi smutný, že se ti rozbil vláček, viď“). Dovedete to pochopit – však byste na jeho místě taky plakali, kdyby vám bylo pět. Ale smutkem malého raubíře nejste sami smýkaní. Mnohem víc než smutek sami v sobě aktivujete lásku a vlídnost, takže uplakané mládě obejmete, sami zůstanete klidní a klid vyzařujete tak dlouho, dokud ho na ně nepřenesete. Znamená to taky určitý odstup? Ano, ale ne odstup ve smyslu emočního chladu nebo nezájmu – pouze nadhled potřebný právě k tomu, ať se vám lépe hledá vhodná reakce nebo řešení, které doopravdy pomůže.

Laskavá účast nás nevyčerpá

Zatímco dříve se o otázky soucitu, vlídnosti a účasti teoreticky zajímali především buddhisté, v posledních letech se dostávají do středu zájmu také vědců. A extrémně zajímavé je, když oba tábory začnou spolupracovat. Buddhistický mnich Matthieu Ricard tak třeba strávil nemálo hodin meditacemi v tunelu napojený na magnetickou rezonanci.

Ukázalo se, že empatie a laskavá účast v mozku spouští odlišná centra. Neurovědkyně Tania Singer a Olga Klimecki pracovaly se dvěma skupinami lidí, z nichž jedna prošla tréninkem v empatii a druhá v laskavé účasti. Zjistily, že empatie u zkoumaných lidí aktivovala centra spojená s emocemi a sebeuvědomováním a také s registrováním bolesti. Laskavá účast pak vedla k aktivitě v oblastech spojovaných s pocitem odměny, s učením a děláním rozhodnutí.

Kromě toho oba typy tréninku vedly k velkým rozdílům v pociťovaných emocích a v připravenosti k činům. Empatická skupina byla především unavená. Ta druhá naopak zažívala pozitivní pocity a byla ve výsledku ochotnější pomáhat druhým.

K dispozici máme třeba také data z výzkumu z Emory University, kde procházeli tréninkem laskavé účasti studenti medicíny. Výzkum byl spuštěn vlastně v reakci na to, že na medicíně se často jaksi „mezi řádky“ učí: „Nedopusťte, ať vám na pacientech moc záleží, nebo vyhoříte.“ Ukázalo se, že trénink v meditaci „milující laskavosti“ u nich vedl ke snížení symptomů vyhoření a deprese, aniž by se přitom jakkoliv snížila kapacita studentů soucítit s pacienty.

Dobrá zpráva je, že laskavá účast je dovednost, která se dá trénovat a učit. To ukázaly právě výzkumy s mnichem Mathieu Ricardem: jinak vypadala aktivita v jeho mozku a jinak v mozku netrénovaného člověka. Přitom se ale ukázalo, že k opravdové strukturální změně v mozku není potřeba padesát let meditací v klášteře – ve výzkumu stačilo dvacet minut laskavé všímavé meditace každý den po dobu čtyř týdnů.

Pouhých dvacet minut (třikrát týdně po dobu osmi týdnů) soustředění na vděčnost, laskavost, vědomé dýchání a spolupráci pak potřeboval výzkumník Richard Davidson v mateřské školce v Madisonu k tomu, aby se změnilo chování pětiletých dětí vůči spolužákům.