Lidské zlo

V jednom ze svých článků jsem psal o konceptu zotavení (recovery) jako o alternativě k medicínskému způsobu léčby duše. V tomto konceptu není klientovo trápení chápáno jako nemoc, nepřítel, jehož projevy je třeba eliminovat, ale jako zkušenost, která vyžaduje porozumění.

Zotavení pak spočívá ve zpracování této bolestivé zkušenosti a vystoupení z traumatu do jiného světa, kde je možné zažívat dobro, lásku, smysluplnost a kde je možné se cítit doma a bezpečně. Jde vlastně o jiný postoj, jiný přístup k nemoci a nemocným. Dá se přenést i na to, jak přistupujeme k dění ve světě?

Co kdyby přišel do terapeutické ordinace jednoho dne klient, který představuje to, co obnáší být člověkem – nazvěme jej Člověk s velkým „Č“ – a trápením, se kterým přichází, by bylo lidské zlo?

Zlo, strach a my

Náš klient by přišel jistě svým problémem už velmi ztrápený a po vší té době, co ho sužuje, i vyčerpaný. Chtěl by se jej zbavit a cítit se konečně dobře. Přál by si, abychom mu pomohli jej vymýtit. Zničit.

S pokračujícím rozhovorem bychom ale nacházeli něco znepokojujícího – že ten problém jej sužuje vlastně odjakživa. Že je jeho součástí, jakkoliv tuto svoji část nemá rád. A jakkoliv se jí bojí, zároveň cítí, že k němu patří. Není to parazit, který přišel z vnějšku a usadil se v něm. Možná ale právě o to budí ještě větší strach, protože jej znejisťuje v tom, kdo vlastně doopravdy je.

A v té chvíli bychom se možná i více věnovali právě tomuto strachu. Strachu z něčeho, co v nás sídlí. Čeho se bojíme, protože to může být silnější než my a převzít kontrolu. Je to ale důvod, proč v sobě objekt tohoto strachu zničit? Nezničili bychom tím část sami sebe, která nám ukazuje něco důležitého o životě?

Po jabloni příroda žádá, aby plodila jablka, a od hrušně, aby plodila hrušky. Příroda po mně chce, abych byl jednoduše člověkem, říká v jednom rozhovoru Carl Gustav Jung a dodává: ale člověkem, který si uvědomuje, co je a co dělá.

Naladím se a vnímám

Občas o člověku před sebou v nadsázce přemýšlím jako o rádiovém přijímači, který je vždy naladěný na nějakou frekvenci. V rámci této představy je vysílačem reálný svět a frekvencí je vždy nějaká jeho část, kterou žijeme a prožíváme. Takových frekvencí (naladění) je bezpočet a nemají mezi sebou jasné hranice. Důležité je, že vždy jsme nějak naladěni a vždy na něco, co doopravdy je – akorát občas zapomínáme, že frekvencí existuje víc, a určitá frekvence se pro nás stane celým naším světem.

S trochou zjednodušení se v terapii zaměřujeme nejvíce na naladění dvojí – na to nejisté a nebezpečné na světě, kde cítíme úzkost a ohrožení, a na to bezpečné, kde cítíme důvěru a klid.

V terapii pak jde často o to dokázat svět vnímat celistvěji, získat dovednost se „přeladit“ a opustit naladění, v kterém jsem chycený a které mi působí bolest. Přitom ale paradoxně nejde o to odstřihnout se od „nebezpečného“ naladění do toho „bezpečného“ a v něm navždy zůstat. Přestože totiž život v čistě „nebezpečném“ naladění způsobuje bolest a úzkost, život v čistě „bezpečném“ naladění je iluzorní, protože něco přehlíží. Postrádá tedy smysluplnost a tím rovněž působí trápení.

Je důležité cítit, že na světě existuje bezpečí, ale přijímat i to, že v životě je mnoho nejasného a nejistého. Možná paranoidní schizofrenik není „mimo realitu“, ale je aktuálně naladěný na reálnou, hlubokou nebezpečnost světa, na bazální vnitřní nejistotu, kterou všichni sdílíme, ale málokdy máme odvahu na ni pohlédnout. A tak vidí svět v nějakém světle vlastně reálněji, pravdivěji. To, co z jeho života dělá utrpení, je pak neschopnost toto naladění opustit, vidět ze světa i něco jiného.

Pro plný život jsou životně důležitá obě naladění. Pokud k nějakému z nich nemám přístup, nemám kontakt s něčím důležitým, co ve mně a ve světě existuje, nemůžu růst, měnit se ve směru svých možností. Americký psychoterapeut James Bugental tvrdil, že to, kdo doopravdy jsme, naše „true identity“, není nikdy hotová věc, ale stálý proces, a že snaha zůstat neměnným nás zmrzačuje a činí náš život menším. Redukcí světa se vždy vzdalujeme tomu, kým doopravdy jsme.

Možnosti, které vidíme

Při naší cestě životem zakoušíme svět v různých naladěních a to, co touto zkušeností vzniká, vytváří určitý životní pocit. A věřím, že životní pocit vždy obsahuje určitý prostor pro možnosti, které vnímáme. A tím určuje, jak se k životu stavíme.

Pokud je naším životním pocitem strach, který nás děsí a kterému nerozumíme, a neumíme jej kvůli jinému naladění zpracovat, žijeme v permanentním ohrožení, které je pro nás neuchopitelné. Navíc hluboká nejistota, nad kterou cítíme, že jsme bezmocní, často ústí v potřebu jí dát alespoň nějaký tvar. Nějak ji zjednodušit. Tím vzniká prostor pro další strachy, pro objektivizaci lidí, pro násilí, pro manipulaci. Pro zlo, které ale sami vnímáme jako spravedlnost nebo nutnost.

Pokud ale náš životní pocit obsahuje strach i důvěru, nejistotu i víru, touhu po pravdě i přijetí neúplných odpovědí, vzniká prostor pro něco jiného. Pro lidskost. Lásku. Pocit smyslu. Pro odvahu a pochopení. Pro úžas. Pro zranitelnost. Pro využití toho, co je v nás zdravé.

Příběh našeho života

S naším klientem bychom se tedy nemuseli snažit o odstranění zla, ale o dosažení dovednosti cítit svět i jinak než jako nebezpečný. Cílem by bylo opustit bezmocnost, ve které se nachází. Pomoci mu se zplnomocnit. Vzít život do svých rukou. A společně překonat izolovanost a osamělost, kterou cítí.

Tím, co v takové situaci hluboce pomáhá, je možnost svá zranění sdílet. Náš životní pocit je vlastně způsobem, jakým chápeme náš životní příběh a jak jej vyprávíme. Skrze toto vyprávění můžeme zjišťovat, že náš příběh je příběhem druhých a jejich příběhy jsou naše.

Naslouchání a vyprávění jsou fáze léčení, píše Arthur W. Frank ve své knížce The Wounded Storyteller. Ten, který trpí, dosahuje celistvosti skrze naslouchání příběhům jiných, které jsou zároveň jeho, a skrze zážitek, že je jeho příběhu nejenom dopřáno poslechu, ale že je doopravdy slyšen, jako by patřil naslouchajícímu, což doopravdy patří. Překonává tak iluzi, že je ztracený.

Z vlastní zkušenosti mohu doporučit navštívit místa jako Sarajevo nebo Belfast. Prožité utrpení a vypuštěné zlo tam na vás stále dýchá. Vytvořilo důležitý otisk, který nám připomíná (pokud jsme ochotni mu naslouchat), že v naší povaze jsou násilí, zlo a nenávist stejně jako jejich opaky. To, co nám přijde nelidské, je většinou velmi lidské – bývá to něco, co má v sobě každý. Abychom byli Jungovým člověkem, který si uvědomuje, co je a co dělá, je třeba i tyto naše stránky vidět a uvědomovat si je. Tím zamezíme, aby nás měly v moci.

Náš klient, Člověk, totiž není jakýmsi antropologickým abstraktem. Tím Člověkem, souhrnem toho, co obnáší člověkem být, je každý z nás.

Vidět v lidech lidi

Nejistota a nebezpečí na světě nikdy nepůjde eliminovat a vyléčit, protože na svět patří – zlo nezničíme, protože je v každém z nás; o to nebezpečnější, pokud si je nepřipouštíme. Jeho zpracování vyžaduje zejména ochotu poctivě nahlížet na sebe samotné. V žádném případě to neomlouvá teroristy nebo vrahy, ale pomáhá nám to pochopit, že každý takový čin je čin člověka, který přestal své oběti vnímat jako lidi. A bojím se, že naší reakcí občas bývá zaujetí úplně stejného postoje, pouze jej zaměříme na někoho jiného.

Pokud budeme na zranění reagovat odvetným útokem nebo vnitřním ztvrdnutím, vytváříme tím svět, který je sice jasný a přehledný, ale nepravdivý. Překonáme tím plno strachů, ale tak nějak silácky, neopravdově.

Nejenže v našem postoji ke světu a k lidem existuje prostor pro jemnost a lidskost a víru v ně, ale ten prostor je strašně důležitý.

Bojíme se. Ale je to v pořádku. O tom je možná celá myšlenka psychoterapie – překonávat strach, mluvit o tom, o co doopravdy jde, a nacházet v tom to lidské. O hledání pravdy, jakkoliv nejednoznačné. O upřímnosti k sobě.

Strachu se přestaneme bát jenom tím, že mu porozumíme. Na to je třeba sestoupit do svých hloubek a vystoupat zpět na světlo – možná bez iluzí a trochu špinaví, ale svým způsobem tou špínou očištění a opravdovější.

Na konec mi přijde přiléhavá citace z knížky Joanne Greenbergové Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem. Jde o rozmluvu s její psychoanalytičkou.

• „Říkala jsem snad někdy, že to bude snadné? Nemůžu a nechci tě uzdravit proti tvé vůli. Když budeš bojovat a dáš do toho všechnu svou sílu a trpělivost, pak to spolu dokážeme.“
• „A co když to neudělám?“
• „V tom případě jsou tu spousty léčeben pro duševně choré a každý den se staví další.“
• „A když budu bojovat, tak o co?“
• „O nic snadného ani příjemného, a to jsem ti říkala už loni a předloni. O svou vlastní příležitost, o své vlastní chyby a trest za ně, o svou vlastní definici lásky a zdravého rozumu – o dobré silné já, se kterým je možné začít žít.“