Lidská skládačka

Jejím výsledkem navíc často bývá frustrace, poraženectví, závist, zloba a odsuzování. Jeden z druhého totiž vidíme jen ty pověstné špičky ledovců, a když se občas mrkneme pod hladinu, nestačíme zírat. Poměřovat se možná mohou jednovaječná dvojčata se stejnou genetickou výbavou a rodinnou historií. Ale jinak je to vždycky ono známé porovnávání jablek s hruškami a v dopadu na naši psychiku žíravina srovnatelná s louhem.

Dnes budu trochu jako teta Kateřina ze Saturnina a přidám další zásadní přísloví: Nesuď druhého, dokud jsi nechodil v jeho botách. Platí to nejen pro odsuzování, ale i pro snižování vlastní hodnoty při pohledu na úspěchy vrstevníků. Jenže lidem od malička vychovávaným srovnáváním se spolužáky či sourozenci se neustálé domácí i školní poměřování zarylo přímo do DNA.

V dospělosti pak poměřujeme byty, auta, účesy, obsah nákupních košíků, obvody pasu, výdělky a pracovní posty, počet dětí i vrásek a většinou pořád nejsme ve svých očích „dost“. Pro emoční vyrovnání míváme i opačné spektrum lúzrů, nad nimiž vítězně čníme a nad jejichž neschopností se zdravě rozhořčujeme.

Pohled na borce kolem nás může mít i motivační energii. Lepšími se lze inspirovat! Mě třeba herečka Pavla Tomicová provazem ve StarDance dokopala k tréninku. Věřila jsem, že do šedesátky to dám, ale pořád mi kus chybí. A kyčle vzdorují – čili je tu další otázka, zda jsem si vybrala zrovna tu ideální motivaci a jestli by nebylo zdravější naučit se třeba pár triků s grafickými programy.

Hledejme spojence, ne rivaly

Semínko našeho poměřovacího stromu zasadí rodiče a o hnojení a zálivku se brzy postarají vzdělávací instituce. Než se nadějeme, hnojíme a zaléváme ho sami posilováni mediální masáží ideální krásy, kondice a úspěchů. Málokoho napadne, aby si do jeho kůry místo nezdarů zaznamenával své úspěchy a kam až dorostl. Většina z nás jen zkoumá, v čem jsme horší.

Co by se stalo, kdybychom toho nechali a zaměřili se jen na to, co nám a druhým jde a v čem se můžeme navzájem obohatit? V knize Anny Kåver Cesty ke klidu se píše: Člověk je stvořen ke spolupráci. Moderní člověk však žije ve společnosti zaměřené na konkurenci. Lidé okolo nás se snadno změní v naše rivaly.

Za viníka extrémního srovnávání a nízké sebehodnoty autorka knihy považuje především sociální sítě, které šíří nerealistické ideály a zkreslenou představu o životě. Ty zejména u mladých lidí prohlubují pocit beznaděje a rezignace.

I když třeba na profesní síti LinkedIn poslední dobou sleduji zálibu ve sdílení takzvaných „fuck upů“. Zřejmě podobná reakce, jako když nemůžu mít samé jedničky, budu aspoň největší kašpar. Nebo snaha konečně to vyšponované soutěžení nablýskaných a nereálných ideálů tvořivě narušit?

Tři kamarádky

Jak přejít od rivalizování ke spolupráci přiblížím na příkladu tří fiktivních kamarádek Blaženy, Stáni a Vlasty. Tedy občas čtyř, protože Blažena je tak trochu bipolární. Někdy připomíná sněhuláka po oblevě, ale pak se zase vztyčí jako neohrožená Socha svobody. Stáňa a Vlasta by mohly mít pro zjednodušení nálepku hypersenzitivní a hypervýkonná. Jejich geny, rodinná historie i prožívání se liší víc než život eskymačky a obyvatelky Malediv. Bipolární Blažena je jakousi tlumočnicí mezi jejich světy, protože obě reality dobře zná.

Stáňa s Vlastou se potkaly v jedné kanceláři a užasle sledovaly, co je ta druhá za zvláštního živočicha. Přestože měly hodně společného, šly si dost na nervy. Vlasta nesnášela Stáninu přecitlivělost, pedantství, vyžadování zvláštního zacházení a časté nervování se. Zároveň obdivovala její pečlivost a solidní výkon navzdory – z Vlastina pohledu – neustálému fňukání. A nechápala, že taková „hysterka“ může mít docela solidní smysl pro humor, díky němuž ji nakonec vzala na milost.

Stáňu vytáčel Vlastin nadhled nad pracovní problematikou, chaotičnost, nedodržování termínů a záliba v hlasité hudbě. Přijdete do práce, tam otevřené okno do mrazu, za oknem rachotí sbíječky ze sousední stavby. Rádio puštěné na plné pecky a plně soustředěná Vlasta dohání soukromý kšeft, ani nezaregistruje, že jsem přišla. Na stole mám od ní štos faktur a každá druhá je blbě, líčí Stáňa začátky jejich spolupráce v zaměstnání, kdy nad vztekem převažovala bolestná závist, že ta ženská na rozdíl od ní vydrží i jaderný výbuch.

Stáňa žádá zavřít okno, zatopit, vyladit a ztlumit rádio a za Vlastiných očí obrácených v sloup se pouští naštvaně do práce. Ty jo, ty máš zas náladu, kontruje Vlasta, neměla bys začít brát prášky? Stáňa jí opakovaně vysvětluje rozdíl mezi špatnou náladou, hypersenzitivitou a depresí a Vlasta debatu uzavře nadřazeným Nojono, já si holt nemůžu dovolit bejt hypersenzitivní, když chci rozjet vlastní firmu. Stáňa potlačí chuť omlátit jí štos faktur o hlavu a vysvětluje, že její odpověď má asi takovou logiku, jako kdyby řekla Nemůžu si dovolit mít alergii. Tu prostě máš, nebo nemáš, na dovolení se tě nikdo neptá!

Co je vlastně úspěch?

Když Vlasta konečně opustila nenáviděnou práci a začala podnikat, k úžasu všech si vzala „neurotičku“ Stáňu s sebou. Vlasta firmě dodává invenci, Stáňa řád. Blažena, Vlastina příbuzná a Stánina spolužačka, jim občasné spory soudcuje a překládá, co kterou asi tak k určitým reakcím vedlo.

Neohrožená Vlasta má za sebou tisíckrát víc těžkých průšvihů než Stáňa a Bláža dohromady. Ovšem pořád působí jako dobře najedený Buddha a s lehkou přezíravostí poslouchá, jak to těm dvěma magorkám, který mají vystaráno, protože na rozdíl od ní neplatí tržní nájem a nevlečou na hrbu firmu, běhá v hlavě.

Vlasta sice na okolí působí úspěšně, sama ale považuje za úspěšné jen ty, kteří zdědili majetek, nemusejí se honit a mohou se jako Stáňa a Bláža zabývat „psychokravinami“. K pochopení nemateriálních problémů kamarádek ji nakonec dovede až těžké vyhoření kombinované s covidem. A v závěru ocení, že Stáňa po dobu její pracovní neschopnosti sice nic inovativního nevymyslela, ale udržela firmu v chodu.

Ať to na sítích vypadá, jak chce, skoro vždycky je něco za něco. Téměř každý člověk má nebo měl svůj kříž, nemůžeme se porovnávat s tím, jak působí nebo se prezentuje navenek. Když se někdy svým nedostižným vzorům podíváme za oponu, objevíme tam věci, kvůli nimž bychom s nimi neměnili za dědictví všech pražských činžáků ani za nehynoucí lásku oblíbené filmové hvězdy a život na jejím zámku.

Nebylo by tedy na čase místo posuzování a odsuzování začít skládat „lidské puzzle“ jako Vlasta se Stáňou? Protože naše vrcholy a propasti do sebe překvapivě dobře zapadají a doplňují se. A když každý z nás v té lidské skládačce najde to správné místo, povede se nám dobře na zemi.