Lepší otázka

Proč mě vlastně ty vize a cíle tak popouzejí? Třeba proto, že je to tak často omílaná mantra různých samozvaných seberozvojových koučů. Nalejvárna, kterou vám budou bušit do hlavy v nejrůznějších MLM letadlech jako doplněk školení na prodejce Amway nebo Mary Kay.

Dozvíte se, že si své cíle a úspěchy máte vizualizovat, klidně v podobě konkrétních milníků – splacený dům, nové auto, dovolená na jachtě. Máte si tyhle cíle nakreslit, říkat si k nim pozitivní afirmace, a tím si je „přitáhnete“ do života. Celé to funguje na principu obchodu s nadějí, kdy ze školení odjedete plni dobrého pocitu, odhodlání a přesvědčení o šťastných zítřkách.

Jenže ono to takhle nefunguje. Vlastně mi to připadá docela nabubřelé. Představte si, že žijete ve slumu, dejme tomu v nairobské Kibeře. Nemáte práci, zato máte HIV. Pokud práci máte, denně si vyděláte méně než dva dolary. Nemáte elektřinu, vodu ani jídlo. Myslíte si, že vám pomůže vizualizovat si své cíle? Nakreslit si, jak se z vás stává úspěšný podnikatel? A každý večer si opakovat afirmace?

Bydlela jsem pár měsíců v Hongkongu s chlapíkem ze Zimbabwe, který tomu opravdu věřil. Četl Bibli, představoval si sám sebe jako úspěšného, byl přesvědčen, že pouhou silou myšlenky je možné si vyléčit nevyléčitelnou nemoc. Opakoval moudra z knih, jak je potřeba myslet out of the box, ale za čtyři měsíce se nešel podívat do města, neochutnal jediné neznámé jídlo a urputně nás přesvědčoval, že se musíme stát křesťany, protože jinak půjdeme do pekla.

Jedna věc je sebepodpora, dodávání odvahy sám sobě, naděje, ambice a následování vlastní touhy. Druhá věc je magické myšlení.

Pořád se posouvat, pořád na sobě makat

Uznávám, že to, co líčím, je trochu fanatická verze cílů a vizí. Dobrá. Ale rozčiluje mě na tom ještě něco jiného. A to, že je to součást současného myšlenkového proudu, podle kterého se všichni musíme neustále posouvat. Makat na sobě. Rozvíjet se. Stávat se vědomějšími, vyrovnanějšími, lepšími. Dávat si zpětné vazby i na organizaci výletu do hor. Lidé často přicházejí do terapie a jedou v tomto vlaku. Mnohdy je to i jejich zakázka: Cítím, že na sobě potřebuju makat. Člověk nesmí zakrnět.

Myslím, že to celé je tak trochu omyl. Naopak jsem přesvědčená, že jsou období, kdy je naprosto v pořádku stagnovat. Že k životu patří i se propadat. A že je samozřejmě dobré přemýšlet o sobě i o životě, učit se, hledat způsoby, jak žít spokojeněji a v souladu se sebou…, ale „makat na sobě“?

Pokud se chci rekvalifikovat z právníka na vývojáře, jasně. Často se mi ale zdá, že je to spíš jiné pyžamo, do kterého převlečete tlak na výkon, workoholismus a nenaplněný pocit vlastní hodnoty. Nemám hodnotu jen tak. Mám hodnotu, když na sobě makám a když se posouvám. Nesmím se zastavit, nesmím si dovolit jenom tak být.

A tehdy zvedá ruku můj vnitřní nihilista a ptá se: „A když se celý život posouváte, makáte, máte vize a cíle…, bude z vás za pár let o něco lepší hromádka popela?“

Osobní růst, podobně jako štěstí, mnohem spíš vzniká jako vedlejší produkt dobrého a smysluplného života. Když se budeme starat o své vztahy, o svou duši a setkávat se s životem nějak pravdivě a v souladu se sebou, růstu není možné uniknout. A tak možná není nutné se snažit posouvat pro posun samotný.

Čeho chci dosáhnout? Možná jsou i lepší otázky

Samozřejmě jsou oblasti a období v životě, kde je místo pro konkrétní milníky a cíle. Dodělat školu, dodělat kurz, dokončit projekt. Dodělat rekonstrukci, postavit zahradní domek. Vzdělávání je takto z většiny nastavené. Práce také, tam samozřejmě k výsledkům a cílům směřujeme. Ale v životě, ve vztazích?

Osobně mě před otázku smyslu a cílů postavila před pěti lety diagnóza mozkového aneurysmatu. Jde o výduť v mozkové tepně, která může najednou prasknout, a jednoduše řečeno, v jednu chvíli jste úplně zdraví, a druhou chvíli jste úplně mrtví. Moje aneurysma bylo tehdy možné ošetřit a tím mě „dostat do bezpečí“. Současně platí, že už jsem tu dávno nemusela být.

Od té doby mi ještě víc než dřív připadá, že jsou i lepší otázky než čeho chci v životě dosáhnout. Konkrétně tyto:

1. Co je pro mě v životě důležité? Čemu chci věnovat svůj čas a energii?
2. Co mi vlévá život do žil? Co mě umrtvuje?
3. Co chci v životě zažít?

Nevíme, jak dlouho tu budeme. Nevíme, kolik času máme. Ale věnovat čas tomu, co je pro nás důležité, to dává smysl i bez ohledu na tuto nejistotu. Dává to smysl tento týden a dává to smysl dalších šedesát let.

Totéž platí o druhé úvaze. Lidé se často snaží vizi svého života vymyslet rozumem. Ale někdy je lepší pocitová a tělová informace o tom, jestli vás nějaká představa láká, líbí se vám, jestli vás nějaká činnost nebo nějaký člověk vitalizuje a oživuje…, anebo devitalizuje.

Pokud jde o tu třetí otázku, když si člověk občas připomene, že mu na rameni sedí černý havran, dojde mu následující: Pokud chci něco v životě zažít, je dobré to mít na zřeteli a hledat, jak to do toho života dát.

Nebylo mým cílem nebo vizí mít v roce 2020 jedno dítě a v roce 2023 dvě děti. Ale chtěli jsme s partnerem v životě zažít, jaké to je být rodiči. No a teď máme ty děti. A když už je máme, bylo by docela dobré se o ně postarat. A tím se zbytek našeho programu tak nějak řeší.

Vize jsou dobré, dokud nás vedou k sobě

Nebyla bych to snad já, kdybych v závěru nezrelativizovala sama sebe. A tedy – přijde mi dobré se občas zastavit nad tím, jak žiju, co si přeju, kudy dál. Čas od času bilancovat, jak se mi daří žít v souladu se svými hodnotami, a věnovat čas těm nejdůležitějším vztahům. A třeba si zformulovat záměry a fokus do budoucích měsíců. Osobně mě to k tomu vede pokaždé s Novým rokem.

Současně myslím, že nakonec se dostaneme zase znova k tomu samému – k žití v kontaktu a v souladu se sebou samým, se svými potřebami a hodnotami. Snad každý zná větu mějte svůj plán, nebo zapadnete do plánu někoho jiného. Řekla bych, že ale nemusíte mít vysloveně plán, dokud víte, co vám dává smysl, co vám vlévá život do žil a co vám ho z těla vysává.

Plán často nepočítá se zákrutami života. Připravený poutník ano. Když jdete životem zhruba ve vámi zvoleném směru, v kontaktu s příjemnými i nepříjemnými emocemi, s vědomím, co je pro vás důležité…, budete se na jednotlivých křižovatkách s větší pravděpodobností rozhodovat tak, aby vám výsledná cesta dávala pocit naplnění.

To je samozřejmě někdy snazší a někdy těžší. Upřímně, třeba je to snazší, když je vám spíš třicet než dvacet. A v jakémkoliv věku, když…

• Máte podporu lidí kolem sebe.
• Vyrostli jste v prostředí, které vám umožňovalo dát na sebe, spíš než abyste neustále plnili jen přání druhých. Anebo jste se to později naučili.
• Umíte odmítnout, co není pro vás dobré.

Přeji nám všem tohohle všeho plnou náruč.