Lékárnička pro duši

Podle knihy Rolfa Sellina Hojení vnitřních ran: Jak se vypořádat s duševním zraněním je v moci každého z nás dojít k vnitřní svobodě a zacházet s bolestí vědomě. Díky bdělosti, odpovědnosti a péči o sebe lze vlastní zranitelnosti čelit. Kniha pracuje s běžnými zraněními, traumata většinou potřebují odbornou péči. Nabízí řadu metod a cvičení, jak s menšími duševními úrazy nakládat a jak objevit a opečovat ty dávnější.

Spousta současných nepříjemných stavů je způsobena nahromaděním nezpracovaných zranění z minula. A stejně jako čas od času gruntujeme nejen v bytě, ale i ve sklepě a na půdě, bývá dobré projet svůj život, najít a rozpustit věci, které nám už neslouží, jen nás zatěžují. Pokud se do nich trefí aktuální bolest, umějí uvést do chodu celý řetězec trápení.

Často nám někdo neomylně šlápne na palec se zarostlým nehtem nebo nás kamarád bodře poplácá po zhmožděné ruce. Autor však varuje před hodně rozšířeným ezo moudrem, že si trápení přivoláváme sami. Je sice pravda, že v radostném rozpoložení míváme zelenou vlnu a den blbec jako by přitahoval potíže. Ovšem důležité je oprostit nepříjemné situace od pocitů viny, ty ještě nikdy nikomu nepomohly.

Emoce je projev pocitu

Na rozdíl od běžných myšlenek, k nimž lze zaujmout postoj ano, možná, ne, jsou pocity mnohem složitější a logika na ně moc neplatí. Bývají totiž smíšené a navíc jen těžko sdělitelné. Zkuste třeba nadšeně vyprávět introvertovi o báječném víkendu stráveném se širokou rodinou, kdy jste spali na matracích v jedné místnosti, vařili v prádelním hrnci a moc jste si to užili. Možná z takového vyprávění dostane panickou ataku.

Pocity jsou zkrátka nevyzpytatelné, mají velkou sílu a někdy s námi cvičí natolik, že se je snažíme umlčet a někam schovat. Jenže ony působí, i když jsou zavřené ve sklepě – možná silněji a záludněji, než kdybychom je přijali, prohlédli a ošetřili. Tělo nám se zlomeninou běhat nedovolí, duši je většinou možné umlčet. Ale jen na chvíli…

Stejně jako bolesti těla nás informují o naší hmotné existenci, bolesti duše jsou zprávou o existenci sociální. Pocity běží na pozadí veškerého konání a navíc si je neustále vyměňujeme s okolím, často jen prostřednictvím neverbální komunikace. Tělo a psychika jsou spojené nádoby, dění v jedné části se promítá do druhé.

Jaký je vlastně mezi emocemi a pocity rozdíl? Pocit je to, co cítíme uvnitř, emoce pak jeho projev navenek. Jako děti to děláme zcela automaticky, ale dospělý život má jiná pravidla.

Někdo se proto od svých pocitů raději zcela odpojí, jiný je potlačuje tak dlouho, až ho začnou ze stínu iracionálně ovládat nebo se hlásit o slovo „nevysvětlitelnými“ tělesnými příznaky. Potlačování pocitů je však podobné jako vypnutí radaru. Rozum sám totiž všechno neuhlídá, důležitá je vyrovnaná spolupráce obou složek.

Bolest je informace

Stejně jako na těle i na duši se často zraníme sami. Zejména lidé, kteří do životní koncepce nezapracují možnost zklamání a selhání a každou nepříjemnost vnímají jako potvrzení toho, že svět i oni za nic nestojí.

U zranění druhými hodně záleží na psychické kondici. Když v reálu někdo nastaví nohu mladému sportovci, dotyčný často ani neupadne, ale pro křehkého netrénovaného člověka může být taková zlomyslnost fatální.

Zatímco tělesná zranění se dají dobře zdokumentovat, duševní lze snadno zpochybnit. Můj otec třeba nikdy nepochopil mou zuřivou reakci poté, co jsem přijela z firemní akce – nalíčená, krásně oblečená a očekávající, že rodiče zvyklí na dceru v džínách vydechnou úžasem.

Nicméně otec vytasil televizní program, aby mamince ukázal, že vypadám přesně jako Robin Williams ve slavné roli Táty v sukních. Vzhledem k tomu, že jsem od něj při každém projevu šikovnosti a důvtipu desítky let poslouchala, že jsem holt měla bejt mužskej, mě chytl amok.

Důležité je bolest nevnímat jako nepříjemnost, ale jako informaci, že bychom s tím měli něco dělat. Je to vlastně komunikace, při níž se dozvídáme něco o životě, o druhých, o vztazích i o sobě. A jako bonus máme šanci posunout se dál.

Zejména si uvědomit, kolik blízkosti potřebujeme, před kým je vhodné se otevřít a u koho se mít na pozoru. V rodině je to někdy hodně náročné a udržení funkčního ovladače rolet na duši dá pořádnou fušku. Není divu, že řada lidí chodí světem bez obrany s rizikem, že je bolestivě trefí každý kámen, a jiní mají rolety trvale stažené a ven vykukují jenom špehýrkou.

Vyčistit zuby i duši a spát…

Řada lidí trpí zvláštní psychickou neuropatií – ve chvíli střetu s překážkou necítí bolest. Jenže po čase se objeví krvácení. Někdo se naučil už v dětství nebo ve zraňujícím životním období odpojovat a tento stav mu pomáhal přežít.

Taková zranění se ošetřují obzvlášť špatně. Ve chvíli, kdy je chceme s útočníkem řešit, ten už většinou dávno neví, že zraňující situace proběhla. A dostaneme další ťafku, že jsme divní, vztahovační, náladoví…

Autor doporučuje projít každý večer před spaním celý den a uvědomit si, co nás zabolelo, ale i to, zda jsme se náhodou nedotkli druhých. Věci, které budou vyžadovat, abychom se k nim vrátili, je dobré zapsat na papír na nočním stolku.

Je to skvělá prevence před nekonečným nočním přežvykováním myšlenek. A samozřejmě je potřeba si při té příležitosti vybavit i světlé momenty dne.

Milí rodiče!

K většině předmětů dostaneme návod, na řízení auta potřebujeme autoškolu, jen na výchovu dětí a vůbec na práci s vlastními pocity jsme tak nějak kompetentní sami od sebe. A tak často aplikujeme to, co jsme sami zažili.

Pokud naše dětství nebylo žádná hitparáda, sveřepě děláme úplný opak, studujeme příručky a návody na internetu a chytáme se různých moderních výchovných směrů. Pod tím vším probleskují nezpracovaná zranění a pro dovršení chaosu do toho mluví rodiče z obou stran, babičky nebo kamarádky.

S myšlenkou, že budeme bezchybnými rodiči, se můžeme rozloučit ještě před početím potomka. Stačí rodič dost dobrý, zdravě milující, respektující, schopný poskytnout ochrannou náruč i zřetelné hranice a nezpochybňovat pocity svých dětí. Věty typu Neřvi, nebo ti ještě přidám, abys měl proč bychom měli považovat za výchovný arzenál ze středověké mučírny.

Pokud dítě ví, že jeho trápení je přijato bez zlehčování a zesměšňování (zejména u prvních lásek se řada dospělých chová nevhodně), naučí se svým pocitům důvěřovat. Zpravidla přijde za rodiči i později s věcmi, které by mohly negativně ovlivnit jeho život.

Řada dospělých si s dětskou bolestí neví rady a snaží se potomky utěšovat sliby nebo odpoutat pozornost od trápení sladkostmi či dárky. To může položit základy k hledání náhražek skutečných pocitů v dospělosti, ať už je to jídlo, alkohol, drogy nebo nakupování.

I zlobivé dítě, které si nerespektováním zákazu ublížilo, má právo na oporu rodičů bez pomstychtivého To máš za to, máš poslouchat. Dospělí se také často snaží vše řešit záplavou slov, ale je to jako vnucovat prvňákovi k řešení rovnici o dvou neznámých.

Zkrátka – přijmout, pochopit, ošetřit a pokud možno nepředávat vlastní bolestnou zátěž. Tím rodiče dají dítěti do života tu nejlepší lékárničku na psychické úrazy.