Lék pro zmatený svět

Chaos přináší do našich životů neočekávané, nové a neznámé. Ne vždy je to, co se vynořuje z chaosu, špatné, ale ani to pokaždé není dobré. Chaos nejde moc kontrolovat, ovládnout ani předvídat. Chaosu jsme do značné míry vydáni na milost a nemilost. Můžeme (a musíme) se pokusit mu čelit, ale výsledek je nejistý, jako v loterii. Proto chaos lidi od nepaměti děsí.

Hranice mezi řádem a chaosem (tedy bod, kdy člověk přestává rozpoznávat v pozorovaném světě vzor a pravidelnost, kdy se v jeho komplexnosti přestává orientovat) leží pro každého člověka jinde. Stejně tak rychlost adaptace na komplexní změny našeho světa (rychlost, s jakou dokážeme v nově uspořádaném systému znovu rozpoznat řád) je u každého jiná. Ostří, které odděluje řád a chaos, se tak může stát ostřím, které – minimálně na čas – rozdělí společnost.

Pokud se stane, že se část společnosti začne v situaci ztrácet, zatímco pro jinou část populace zůstává situace relativně přehledná, společnost se rozdělí. Při současné krizi kolem covidu‑19 se právě toto děje: část lidí je vytržena ze svých jistot, z bezpečí světa, který byl srozumitelný a ve kterém si dokázali nějak poradit.

Ztracení v chaosu

Když se váš svět změní natolik, že se v něm přestanete orientovat, zachvátí vás nejistota a strach. Nevíte, co dělat. Nevíte, co je opravdová hrozba, a tak se hrozba stane ze všeho. Hledáte, čeho se chytit. Hledáte něco, co by vrátilo vašemu světu řád. Hledáte, čemu byste mohli věřit. Potřebujete pevný bod, nějakou jistotu.

No a kde najdete vstřícnost a pochopení, když se vám jich nedostane u vašich blízkých? Na nečekaném místě! Na konspiračních webech, v řetězových e‑mailech a stránkách s fake news. Ty jsou totiž cílené na lidi, kteří se ztratili.

Konspirační teorie a poplašné zprávy vykreslují obraz světa, kterým validují náš pocit ohrožení jako oprávněný. Někdo vám říká, že váš obrovský strach je namístě, protože tu JE čeho se bát. A to je obrovská úleva! Můžete věřit svým pocitům, můžete věřit sobě! Vy jste v pořádku, problém je jinde. Ti, co se na vaši nejistotu a strach dívali spatra, se mýlí. To oni jsou mimo!

Tento opojně úlevný pocit ovlivní váš úsudek. Dostáváte se do tenat kognitivního zkreslení: Pokud by toto tvrzení byla pravda, ulevilo by se mi. Chci, aby se mi ulevilo, toto tvrzení je tedy pravdivé. Váš pocit frustrace také získá konkrétního viníka, na kterého lze ukázat. To vám poslouží hned dvakrát.

• Poprvé díky zmírnění strachu. Konspirace ukazují prstem a konkrétní zlo je uchopitelnější než to nekonkrétní – padoucha si zkrátka přestavíte snáze než nějaké abstraktní společenské nebo přírodní síly.
• Podruhé díky přenesení odpovědnosti. Můj pocit frustrace nejde za mnou. Je tu někdo, koho mohu činit odpovědným místo sebe.

Mít konkrétního zloducha se tedy hodí. Hodí se to vám, protože vás to zbaví pochybností o sobě, ale hodí se to často i někomu dalšímu – tomu, kdo na viníka ukázal jako první. Nemusí to tak být vždy, ale tuto přirozenou lidskou touhu po řádu, po srozumitelném světě, lze snadno zneužít.

Jak jsem již psal výše, konspirační teorie cílí na lidi, kteří se ve složitosti světa ztrácí. Na lidi, kteří se cítí být vůči okolnímu dění nepatrní, bezvýznamní, bez vlivu. Konspirační teorie jim nenabízejí jen jakési rozhřešení, nabízejí mnohem víc: zvláštní formu společenské prestiže. Možnost cítit se výjimečný.

Ve světě konspiračních teorií totiž existují čtyři skupiny lidí:

1. V první řadě jsou tu konspirátoři – padouši, někdo, kdo manipuluje společnost podle svých záměrů. Jsou to většinou mocní lidé, nebo organizace s velkými prostředky a vlivem – Gates, Soros, Ilumináti, farmaceutická lobby…
2. Pak jsou tu přisluhovači zla, kteří jsou zkorumpováni konspirátory a pomáhají jim ze zištných a sobeckých důvodů – v poslední době se v této roli objevily třeba neziskovky nebo zdravotníci.
3. Pak je tu nevědomá či naivní většina – zaslepené, tupé, důvěřivé ovce, které se nechají manipulovat a využívat dle záměrů prvních dvou skupin.
4. A poslední skupinou jsou ti, kteří komplot prohlédli – Vědoucí. Skutečná elita. A pro to, abyste se stali součástí této „elity“, nemusíte udělat nic jiného než se přidat. Je to jako esoterní zasvěcení – člověk je pozvednut z temnoty vlastních komplexů. Najednou patří mezi vyvolené. Komu by se z toho nezatočila hlava?

Dalším aspektem, který stojí za povšimnutí, je, že konspirační příběhy jsou jednoduché. Nenutí nás tak čelit neznámu a vlastní nevědomosti. Uvědomění si vlastní nevědomosti s sebou přináší hromadu pochybností. A tak místo toho, abychom znejistěli, když si přiznáme, že něco přesahuje náš intelektuální horizont, zpochybníme raději to, co v nás pochybnost vyvolává.

Neber mi mou oporu!

Ilustrujme si to na tématu, které je vděčným objektem pro spřádání konspiračních teorií: byli Američané na Měsíci? Pokud se rozhodnete pro svět, v němž je odpovědí na tuto otázku „ano“, musíte s ním přijmout i komplex technologií a vědomostí, které cestu na Měsíc umožnily.

Oproti tomu svět, ve kterém Američané na Měsíci nepřistáli a všechno si vymysleli, je podstatně méně složitý na pochopení. Je jednodušší představit si velký podvod než pochopit, jak probíhá kosmický let. Odpovídá to běžné zkušenosti – každý se někdy setkal s klamem, lží a přetvářkou. Málokdo se setkal s kosmickou technologií. Ve známém kontextu se cítíme bezpečněji, protože operujeme s něčím, co dobře známe.

Vysvobození z chaosu, sebepotvrzení, přenesení odpovědnosti, získání pocitu výjimečnosti a bezpečí vlastního intelektuálního horizontu – to jsou hlavní a nejsilnější lákadla konspiračních teorií. Lákadla, jejichž hodnota výrazně roste v neklidných, proměnlivých a nepřehledných časech.

Asi už tedy chápete, že lidi ke konspiračním teoriím netáhne jejich obsah, ale emocionální komfort, který poskytují. Věříme jim, protože se díky tomu můžeme cítit lépe. Proto konspirační teorie nemusejí být racionální. A racionální ani nejsou. Je snadné je rozcupovat na kousky, pokud chcete. Jsou plné rozporů. Ale koho z jejich příznivců to zajímá? Kdo by se chtěl dobrovolně pouštět stébla, které mu pomáhá držet se nad hladinou?

Proto je tak těžké konspirace a fake news vykořenit. Jsou značně rezistentní vůči osvětě, protože jejich vyznavačům nejde v první řadě o pravdu, ale především o bezpečí (když nevím, co je hrozba, hrozba je cokoliv – pamatujete?). Žijí z obav a nejistot a zároveň je pomáhají kompenzovat. Pochybným způsobem, způsobem, který je zneužitelný a často zneužívaný, ale pořád je to funkční berlička. Když se vrhnete do debaty s někým, kdo konspiračním teoriím uvěřil, a snažíte se ho přesvědčit (no, v některých případech spíš utlouct) argumenty, buď se naoko stáhne, nebo se zatvrdí, ale opravdu poslouchat vás nebude.

Je to, jako byste starému člověku rozmlouvali používat hůlku, která mu umožňuje chodit, ale nesvědčí jeho páteři, a nedali mu místo ní nic. Hůl možná není ideální, ale aspoň mu umožňuje chodit. Konspirace možná nejsou ideální, ale aspoň dělají svět snesitelnějším, jakkoliv paradoxně to zní.

Kudy z toho ven?

Tady nestačí edukace, rozvoj kritického myšlení, lepší školství či lepší informovanost. Ty pomohou těm, kdo se začínají ve světě ztrácet, ale ne těm, kdo jsou beznadějně ztraceni. Je to jen půlka rovnice. Druhá, zhusta opomíjená, je v této souvislosti emoční podpora. Na osamělého člověka je toho v životě zkrátka občas moc.

Když jste se někdy opravdu hodně báli, pomohlo vám slyšet, že se chováte bláhově, že váš strach je neopodstatněný, že se máte sebrat a začít chovat logicky? Asi moc ne, viďte!

Ale když vám v takové chvíli někdo blízký řekne, že rozumí vašemu strachu, že každý se občas cítí vyděšený, že je v pořádku a lidské se tak občas cítit, že i on se něčeho občas bojí a že to společně zvládnete, budete se určitě cítit o dost lépe. Proč? Váš strach a pochybnosti ustoupí, protože už na ně nejste sami. Přestanete se cítit ve svém strachu a pochybnostech tak osaměle.

Je to nepochopení a despekt ve chvílích, kdy jsme nejzranitelnější – v temných a nepřehledných chvílích života –, co lidi manévruje k radikálním postojům.

Bezpečí lze však nalézt nejenom v jednoduchých šablonovitých vysvětleních konspiračních teorií, ale hlavně v pochopení blízkého člověka. Potřeba potvrzení není nic jiného než převlečená touha po přijetí. Touha po pocitu výjimečnosti zase výrazně zeslábne, pokud máte pocit, že někam patříte.

Tíži nároků světa, ve kterém žijeme, je obtížné unést sám, ale pokud si pomáháme a podporujeme se, je sdílená odpovědnost daleko snesitelnější. A frustrace daleko nižší. Pak není už tolik potřeba mít někoho, na koho mohu odpovědnost i frustraci hodit – a společně se lépe čelí i neznámému.

Když se budeme více věnovat tomu, jak porozumět sobě i druhým, a učit se chápat se navzájem ve svých pocitech a potřebách, možná se už pak nebudeme muset tolik zabývat radikálními postoji a názory.