Lék na strach z budoucnosti

Poznámky z online rozhovoru psychologa Dalibora Špoka se šéfredaktorem Janem Majerem zpracovala editorka Psychologie.cz Jitka Cholastová. Celé video naleznete na konci článku.

Podstatné je, abychom ve všech třech časových pásmech pobývali přiměřeně. Do každého z nich totiž můžeme nezdravě utíkat – člověk se například příliš uchyluje do minulosti, protože z různých důvodů nedokáže od budoucnosti nic očekávat. Má proto z budoucnosti obavy (a ty prožívá ve své přítomnosti), které řeší útěkem do minulosti.

Nepřiměřeně ale můžeme ulpívat i v přítomném okamžiku nebo v budoucnosti. Důvodů, proč příliš utíkáme do některého z časových modů, je mnoho. Obecně je však spojují dvě propojená témata: Buď se nám v dané časové dimenzi velmi líbí a pobyt v ní nám přináší potěšení, které v ostatních časových dimenzích nedokážeme nalézt. Nebo se rovnou bojíme do opačné časové dimenze vstupovat, protože se nechceme dotýkat otázek a témat, které tento mód prožívání přináší.

Bojíme se budoucnosti, proto vzpomínáme na hezkou minulost. Nemáme vyřešena naše morální selhání z minulosti, proto sveřepě plánujeme světlé zítřky a prodléváme ve svých fantaziích o nich. Neumíme se těšit z nedokonalé přítomnosti, o to více si sníme, jaké to bude až jednou, a toto snění nám přináší skoro jediné životní potěšení…

Ale když takto odmítáme vstoupit do některé části své duše, nebudeme nikdy hluboce spokojeni. Budeme ostražití a nesví, podobně jako nám není příjemné žít v neuklizeném bytě, ve kterém na nás po otevření jakékoli skříně může cokoli spadnout a z neopravené podlahy může kdykoli vyběhnout myš… Stejná je situace s neuklizeným domem naší duše – dobře víme, že je v nás nějaká část, ze které máme strach nebo ke které máme odpor, stud, vztek, ve které prostě nejsou věci v pořádku. A to nás pocitově ohrožuje, protože si nemůžeme být jisti, kdy ve svých vnitřních životech do těchto oblastí nechtěně zavítáme. Nemůžeme nikdy vědět, ve kterém okamžiku nás proud vědomí zasype nepořádkem právě z těchto skříní.

Řešením není útěk před sebou a lepší zámky na skříně, řešením je úklid – zpracování těchto oblastí. Pro to ale musíme být přiměřeně rozloženi ve všech třech časových dimenzích, protože oblasti naší duše souvisejí se všemi těmito dimenzemi – musím dokázat zpracovávat minulost, být v kontaktu s přítomností i plánovat budoucnost nebo užitečně řešit obavy z ní.

Feťáci přítomného okamžiku

Problémem není jen přílišný pobyt v minulosti nebo budoucnosti. Přílišný pobyt v přítomnosti také škodí: může se měnit ve známé klišé buď teď a tady, které už nám nepomáhá, jen nás nesprávně nabádá k opuštění minulosti a budoucnosti za každou cenu.

Tento přehnaný důraz na přítomnost je někdy přítomen i v psychoterapii. Je totiž logické, že se tomuto modu v terapii věnuje pozornost – naše kultura není příliš zaměřena na pocitový, vjemový svět, které s přítomností souvisí. Potřebujeme se proto naučit vnímat, pociťovat, plně zažívat emoce, z přítomnosti neutíkat, být v kontaktu sami se sebou i s druhými.

Ale to platí jen do chvíle, kdy se to lépe naučíme. Podobně jako je podstatné naučit se psát, ale podstata vzdělání neleží v psaní. Jsou mezi námi tací (bohužel i mezi psychoterapeuty), kteří stále ostatní obtěžují s písankou a tvrdí jim, že krasopis (přítomnost) vyřeší všechny jejich problémy. Není tomu tak. I s důrazem na přítomnost to můžeme přehnat. Pokud ji neumíte, musíte se ji učit. Pokud ji ale umíte, musíte se učit také něco jiného.

Přítomný okamžik se tak často stává karikaturou opravdu plné přítomnosti. Plnost přítomnosti totiž tkví v naší schopnosti a ochotě tady a teď kdykoli opustit pro (užitečné) zabývání se minulostí nebo budoucností. Přítomnost má být základem, z kterého dokážeme odejít, nikoli vězením nebo úzkou komůrkou, odkud odejít nechceme nebo nemůžeme.

Žít v přítomnosti totiž není zase tak obtížné. Mnoho lidí žije v permanentní přítomnosti, ovšem nekvalitní a škodlivé: Narkomani nebo alkoholici utíkají do změněného stavu vědomí, aby nemuseli myslet na minulost či budoucnost. Bezdomovec, který nepracuje, nechce mít žádné závazky, nemyslí na zítra. Je v přítomnosti příštího piva. Určitě se nepodobá zenovému mnichu, že?

Prožívání přítomnosti je tedy důležitý nástroj, který ale není univerzální odpovědí ani všelékem. Měli bychom jej ovládat a mít ve svém repertoáru, abychom ho mohli použít, když je to vhodné. Musíme také myslet na to, že přítomnost ještě zdaleka nepodmiňuje svou kvalitu, tedy že se musíme učit nejenom žít v přítomnosti, ale také v kvalitní přítomnosti.

Kvalitní prožívání přítomnosti pak znamená, že se nebojím vnímat svět teď a tady (vnitřní pocity, vjemy, všechny své myšlenky, impulzy a intuice). Znamená taky, že se kdykoli mohu a umím obrátit do minulosti i do budoucnosti. Neohrožují mě kostlivci ve skříni, nevracejí se mi traumatické myšlenky. Nepřepadají mě nezvladatelné obavy – strach z budoucnosti podstatně zabarvuje současné prožívání. Kvalitní přítomnost žije ten, kdo se přehnaně (neuroticky) nebojí toho, co přijde, a je užitečně a pozitivně vyrovnaný se svou minulostí.

Dary minulosti

Psychoterapie ani sebezdokonalování se neobejde bez minulosti. Psychologický pobyt v minulosti má tři důležité funkce. Proč bychom se měli minulostí (nejen v terapii) pravidelně zabývat a reflektovat ji?

Minulost nás mění

Aktivní zabývání se minulostí nám přináší myšlenky, emoce i traumata, související s naší historií. Ukazuje nám, že se svými vzpomínkami musíme něco udělat, abychom mohli prožívat kvalitní přítomnost: například odpustit, převyprávět si je odlišně, nalézt v událostech jiný důvod, vidět je z jiné perspektivy. Když měníme tento svůj pohled na minulost, měníme i sebe, a to nejen na úrovni integrace těchto zkušeností do naší identity, ale i na vyšší metarovině – měníme se totiž v člověka, který se umí na věci podívat z různých pohledů a je tedy tolerantnější, který umí změnit v dobrém slova smyslu názor… a to jsou vlastnosti, které se projevují v přítomném životě.

Minulost nám dává smysl

Kdybychom žili pouze v přítomnosti nebo měli na minulost amnézii, chyběl by nám podstatný prožitek smyslu v našem životě. Smysl výrazně souvisí s tím, co jsme dříve udělali, jak jsme se chovali, kam jsme se posunuli, jaká rozhodnutí jsme učinili, jaké poučení si z vlastní minulosti bereme.

Může to být samozřejmě i poučení z chyb; svou minulost přerůstáme tím, že ze zážitku (třeba negativního) děláme zkušenost (třeba pozitivní). Zážitek je celkový prožitkový doprovod toho, co se dělo v daném čase, v historii. Něco se nám nepovedlo, chybovali jsme – ten zážitek byl velmi nepříjemný. Ale nyní, v přítomnosti (v reflexi, vzpomínání na něj a v jeho rekonstruování) z něj vytváříme zkušenost, která nás i dále formuje a směruje. Říkáme si, jak s tímto naložit dále, co neopakovat, jak odčinit to, co nebylo dobré… A tak se z negativního zážitku stává zkušenost s pozitivním koncem. Takto dokážeme dát smysl i minulosti, která je hrozná.

Minulost nás učí toleranci

Když oba předchozí body zvládneme, uvědomíme si, že i druzí lidé, kteří se z našeho pohledu dnes chovají špatně, jsou možná jen v určitém bodě svého vývoje. Umíme reflektovat vlastní minulost, proto víme, že i my jsme se často chovali podobně. Že i my jsme dříve byli podobní: pošetilí, hloupí. Druhým lidem to méně zazlíváme a vidíme je jako bytosti na své vlastní cestě, ve které taky budou muset později své chyby reflektovat a – v lepším případě – napravit.

Vidíme tedy šířeji, jsme tolerantnější. Svět a druhé lidi lépe chápeme, protože v nich často poznáváme minulé verze sebe sama, kterým dokážeme (museli jsme se naučit) odpustit. Tato tolerance a širší pochopení druhých v konečném důsledku také vede k tomu, že se druhých lidí a světa méně bojíme. A to je taky příjemný, byť nepřímý důsledek kvalitního vyrovnání se s minulostí.

Co bude dál?

Fantazijní prodlévání v budoucnosti nám také často přináší smysl, podobně jako propojení přítomnosti a minulosti, o kterém píšeme výše. Tento únik do budoucnosti je ale často spíše náhražka smyslu, protože se opírá pouze o fantazii, často grandiózní. Občas toho samozřejmě můžeme užitečně využít, ulevit si z těžké přítomnosti, nabrat sil, nadechnout se fantazijní naděje. Potud je vše v pořádku a takové odlehčení útěkem do budoucnosti je dobré a důležité.

Ale pokud se z utíkání do budoucnosti stane prožitkový styl a my v ní skutečně trávíme většinu času, často proto, že nedokážeme žít kvalitně svou přítomnost, začne nás tato představa budoucnosti měnit, a to nebezpečně.

Nezabýváme se totiž aktuální realitou (přítomností a jejími výzvami, obtížemi, úkoly a tématy). A proto se na kýžený budoucí čas vlastně nepřipravíme. Sníme si o budoucnosti (jaké to bude, až jednou), ale ve skutečnosti pro tuto budoucnost nic neděláme: to můžeme jedině v nesnadné přítomnosti, ze které ale utíkáme. Budoucnost nás tedy zaskočí nepřipravené. Ve svých fantaziích jaké to bude, až (toto skončí, přijde něco jiného, budu mít možnost udělat toto a tamto), jsme prostě zapomněli, že i pro toto „jednou“ si potřebujeme vytvořit, utužit nebo minimálně neztratit mnoho kompetencí, znalostí, zkušeností, postojů, hodnot… A ty vytváříme pouze nesnadným žitím v přítomnosti.

To neznamená, že plánování není důležité. Mělo by nám ale dát pouze směr. Plánování je dobré, pokud je vnímáme jako chvilkovou etapu svého přemýšlení, ve které se zorientujeme a určíme další kroky. Ale většinu reálné motivace a prožitkového uspokojení by měla představovat samotná cesta – vykonávání dané činnosti (role, života), nikoli fantazijní představa, jaké to bude „v cíli“. Naplánuji si směr a pak je čas znovu se ponořit do přítomnosti a konat v ní reálné kroky. Směr kontroluji pouze občas, jinak nikdy nebudu schopen užitečně jít kupředu a cestu si užívat.

V budoucnosti můžeme nezdravě prodlévat také v podobě obav. To nám také dává svým způsobem smysl (říká nám to totiž, co je podstatné: tato obava). Obava nás rovněž mění, ale k horšímu – zvyšuje naši úzkost, přílišně fokusuje naši pozornost a zužuje náš životní obzor tím, že se soustředíme pouze na jednu věc, z níž máme obavy. Najednou pro jeden nemocný strom nevidíme docela hezký les.

Jakkoli se očekávané nesnáze mohou stát skutečnými a je možné, že budeme opravdu procházet náročným obdobím, prožitek obávání se budoucnosti je mnohdy větším utrpením než samotná nepříjemná realita ve chvíli, „kdy to přijde“. Často je daleko horší obávat se mnoho měsíců třeba vytržení zubu (kolik jen chvil nám to znekvalitní) než přečkat deset minut samotného nepříjemného trhání.

Přehnané fixování se na obavu má za následek, že nedokážeme obrátit svou pozornost jinam, prožívat také pozitivní emoce, radovat se z věcí, které se daří a jsou dobré. Místo obavy (tedy představování si toho, co se může stát a jaké to bude nepříjemné, v prožívání) se můžeme třeba užitečněji připravovat. To znamená vytěžit ze své obavy praktické kroky pro přítomnost (co mohu udělat nyní, jak mohu minimalizovat rizika nyní, jak si připravit krizový plán…).

V budoucnosti tedy pobýváme nekvalitně, pokud se více obáváme, než připravujeme, nebo pokud se více připravujeme, než užíváme toho, co v přítomnosti stále zbývá jako pozitivní a přínosné.

Jak přistupovat k budoucnosti, aniž by člověk upadl do zoufalství nebo rezignace?

Když se postupně a dlouhodobě pravidelně vracím do své minulosti a vytěžuji ji kvalitně – tím, že se měním, integruji ji do svých hodnot a příběhu svého života, že v ní nacházím smysl, pak mám i z budoucnosti menší obavy, protože vidím širší perspektivu, a můj život je prožitkově bohatý i v přítomnosti – prostor pro obavy je zkrátka menší. Protože je zde i mnoho jiných, kvalitnějších obsahů, které s (třeba oprávněnými) obavami soupeří o pozornost. Pokud mám v životě příliš prázdno, obava snadno vyhraje a stane se smyslem.

Integrování minulosti a poctivé žití přítomnosti posiluje navíc moji sebedůvěru a vědomí, že i v objektivně náročné budoucnosti budu stále umět prožívat přítomnost kvalitně.

Proč o tom jsem přesvědčen? Protože tuto schopnost mám vybudovanou, denně ji zažívám a denně se o tom přesvědčuji. Umím‑li žít kvalitně dnešek a uměl jsem žít kvalitně minulý týden, dává mi to větší jistotu, že i za měsíc nebo za rok (který může přinést své problémy) budu tuto schopnost stále mít. Protože kdo by mě o ni připravil?

Umím‑li například kultivovat vjemově‑pocitovou dimenzi přítomnosti a to mi produkuje radost, zůstane mi tato schopnost bez ohledu na to, kolik mám starostí. Mám rezervoár drobných prožitkových potěšení (pohyb, kontakt s druhými, relaxace, sport, procházka…) – tyto malé aktivity nejsou náročné na peníze a jsou zdrojem každodenní, třeba malé radosti, která může představovat i v těžších dobách důležitou regeneraci.

Naše obavy často rostou také proto, že něco subjektivně neumíme – například ovládat emoce (včetně těchto obav, že?). Nebo zastavit se a užívat si přítomnosti, jaká je. Ukazují tak na nedostatek našich kompetencí. A právě ty se mohu kdykoli v přítomnosti učit, pilovat je. Pak budu mít jistotu, že budou k dispozici i později – v době, které se obávám.

Pokud naopak nedokážu něco aktivně udělat s vlastní přítomností a v této přítomnosti, pokud nedokážu zažít nějakou malou radost, nalézt uspokojení ve vztahu, v tichu, v meditaci a podobně, pak mé vědomí nebude mít k dispozici kvalitní obsahy pro vyvážení mých obav. Pak zůstanu jenom tam, kam mě mé starosti – třeba i ty objektivní a reálné – zanáší.