Lék na nestřídmost

Ekologické a společenské důsledky nestřídmosti

Vynikající kniha Douglase Couplanda Generace X vypráví v jedné pasáži o rodičích, kteří se chlubí novými, velice levnými plastovými přezůvkami. Hlavní hrdina to vnitřně komentuje: kdyby tak věděli, kolik podobných přezůvek si budou muset koupit, aby dosáhli životnosti jedněch kvalitních bačkor, a jak tímto odpadem zatíží životní prostředí, možná by až tak nadšeni ze svého „šetření“ nebyli. Nedávno jsem si na tuto pasáž vzpomněl při četbě zajímavého článku o levné módě.

Je neetické šetřit za každou cenu a nakupovat bezohledně ‒ tedy bez ohledu na důsledky a škody, které tím působím. Bohužel dnes často preferujeme levné zboží před kvalitním, protože to levné přece vždy můžu vyhodit a koupit jiné. Cítíme se báječně, když si můžeme pořídit hodně „produktů“.

Renesanční malíř P. Bruegel ukazuje mýtickou zemi Cockaigne, kde je „všeho nadbytek“. Všichni jsou sytí až přesycení. Nic není třeba. Do ničeho se nechce…

Toto spotřebitelské chování má drastické důsledky nejen pro naši společnost (v zaměstnanosti, dávání příležitosti lokálním výrobcům a kvalitním prodejcům), ale především pro země třetího světa, kde se v dodavatelském řetězci náš tlak na cenu projeví v nelidských podmínkách práce, snižování nákladů a poškozování životního prostředí. I přehnané šetření je projevem nestřídmosti, tedy neschopnosti uspokojovat své potřeby přiměřeně, zodpovědně, prostě.

Preference kvality vede k vnitřní kvalitě

Střídmost není pouze záležitostí omezení kvantity, ale často paradoxně také souvisejícího zvýšení kvality. Kvalitní a chutné jídlo nás psychologicky uspokojí dříve (a stačí nám ho sníst méně) než light náhražka. Kvalitní výrobek nám bude sloužit dlouhá léta.

Důraz na kvalitu je důležitý i z jiného důvodu: potvrzujeme tak, že ani jídlo, ani další výrobky zde nejsou jen tak. Není samozřejmé, že máme co jíst a že nám někdo ušil boty. To si musíme neustále připomínat a učit naše děti; nikoli pedagogickým kázáním, ale příkladem vlastního chování. Málokdo z nás zažil skutečný hlad ‒ teprve pak pochopíme, jakou úctu měli naši předci ke každé potravině.

Preferování kvality má navíc zásadní aspekt vztahový: oceňujeme a odměňujeme umění těch, kteří dokázali danou věc vyrobit a přinést až k nám. Samozřejmě zde nemám na mysli předražené snobské značky, ale třeba preferenci malých výrobců, lokálních zemědělců nebo fair‑trade výrobků. Právě díky volbě takové kvality si její nesamozřejmost také zpětně uvědomíme ‒ což potvrdí každý, kdo se zakousne do poctivého čerstvého chleba s domácím máslem. Prohlubujeme tak svůj pocit vděku (důležitou součást šťastného života) a „dobrý život“, o kterém jsme se zmiňovali v prvním dílu seriálu. Žít dobrý život totiž také znamená preferovat dobré nad nedobrým, poctivé nad ošizeným, kvalitní nad odbytým. Pokud to budeme umět navenek, pak to dokážeme i v naší duši.

V dětství jsem zažil školní jídelny, kde servírovali nechutná jídla v podobě nasládlých brambor, kusu vyvařeného masa a univerzální hnědé omáčky. Děti to nechtěly jíst a vždy se našel nějaký učitel, který je poučil, jak špatné je nechávat zbytky a co by za to daly děti v Africe… Problémem ale není, že dítě odmítá jíst nechutný oběd. Nezodpovědné je to, jak se dokážeme chovat k cenným surovinám. Proto bych dnes takovému učiteli řekl: „Co by tomu řekly děti v Africe, kdyby viděly, jak si těchto potravin nevážíme a v jakou šlichtu je dokážeme proměnit?“

Co když na to „nemáme“?

Tlak na co nejnižší cenu a šetření na kvalitě neobstojí ani před argumentem, že si mnoho lidí nemůže vyšší cenu dovolit. Nechci zde rozhodně bagatelizovat chudobu, která je samozřejmě problémem i v mnoha českých domácnostech. Obecně však cesta nevede nakupováním šuntů a nekvalitních potravin, ale omezením spotřeby.

• Potřebujete nutně dvoje módní boty, které se za půl roku rozpadnou, když si za stejnou cenu můžete koupit jedny kvalitní, které vám vydrží dva nebo tři roky?
• Proč potřebujete drahý prášek z reklamy, když na běžné praní postačí mýdlo s jelenem a trocha sody? A tak dále.

Když vidím nakupující, kteří se v supermarketu tlačí u lednice s prošlými potravinami nevábného vzhledu, kroutím hlavou. Než zelenou uzeninu se sójovým přípravkem, co si raději dát dobré brambory s čerstvým mlékem z mlékomatu nebo uvařit chutnou čočku? Proč v zimě nadávat na cenu ananasu a nekoupit si mrkev za pár korun?

Pokud ovšem naše představa o „životním standardu“ zahrnuje maso třikrát denně a při představě brambor bez vepřového se cítíme jako chudáci (byť jako správní šetřílci dáme přednost raději kusu „točeného salámu“), pak jasně vidíme, kde je problém – v nás. Pak na to skutečně nemáme – ale spíše uvnitř.

Učit se dobrovolné skromnosti

Jako jeden z prostředků boje s nestřídmostí doporučuji zařadit do života období vědomého omezení spotřeby v nějaké oblasti – neboli půst. Ten znají takřka všechny spirituální tradice – což ukazuje na jeho univerzální psychologickou potřebnost. Účinky půstu (a odříkání – viz dále) jsou pro naši duši zcela zásadní:

1. Učíme se sebekontrole a přiměřenosti – preferování zlaté střední cesty.

2. Učíme se (a rozvíjíme) svoji vnímavost, uvědomění, pozornost. Dokážeme postřehnout, co se v nás děje – jaké impulsy, potřeby a hlasy se ozývají. Učíme se je lépe rozlišit, všimnout si jich dříve – což je zásadní podmínka v jejich kontrole. To se samozřejmě netýká pouze myšlenek na jídlo. Ale právě oblast základních potřeb (které se ozývají velmi často) je velmi dobrou tréninkovou platformou. Pokud jednou takto naše vědomí rozvineme, zůstává stejně citlivé i pro další oblasti naší mysli a odlišné impulsy a potřeby. 

   I štíhlé dámy a atletičtí pánové mohou trpět „vnitřní otylostí“ nebo „vnitřní mentální anorexií“. Možná je v naší duši něčeho příliš a my ji futrujeme dále. Možná se jí něčeho zásadně nedostává, a my si namlouváme, že je přesto naše „duševní hmotnost“ v pořádku a že nám to velice sluší. Pokud se učíme kultivovat naše uvědomění, pozornost a sebekontrolu na úrovni uspokojování základních potřeb, dokážeme to i na úrovních ostatních. 

   Učíme se tak důležité schopnosti: uvědomit si, co se v nás děje, co z toho a jak si vybíráme a co děláme. Právě tato pozornost a kultivace uvědomění stojí v základu cesty ke štěstí, jak jsme upozornili v článku o psychologické lenosti.

3. Posouváme zpět hranice naší emoční spokojenosti. Když jsme sytí, rohlík s mákem nám nepřijde nijak lákavý; když celý den hladovíme, těšíme se na něj jako na nedostižnou laskominu. To neplatí pouze o jídle. Nikdo si tak nevychutná rozkoš pohovky jako ten, kdo strávil týden v přírodě; nikdy si neužijeme teplo u krbu tak, jako když přijdeme z celodenního zimního výletu. Učme se žít v těchto polaritách a díky nim (omezení něčeho na jedné straně) si vychutnávat prosté radosti života (na straně druhé).
4. Stáváme se obecně citlivější, vnímavější, motivovanější. Pokud jsme sytí (nejen jídlem) a všechny naše potřeby jsou uspokojeny, pak jediné, co nás může dále uspokojit, je ulehnutí na pohovku. Nic se nechce. Není proč. Jsme apatičtí, prázdní. 

Velkým uměním životní rovnováhy a sebemotivace je vědomé uspokojování svých základních psychologických potřeb pouze „do polosyta“. Zůstat v některých možná maličko deprivován – nikoli mít je do sytosti, libovolně, kdykoli uspokojené. To vede ke kvalitnějšímu, senzitivnějšímu prožívání, které je pravým opakem prchavých potěšení fast‑foodové kultury s heslem „konzumujte rychle‑hodně‑nekvalitně“. Učíme se naopak rozlišovat a vybírat. Konzumovat vědomě‑přiměřeně‑kvalitně. Zvyšujeme své uvědomění, citlivost, motivaci a v konečném důsledku i životní radost.

Učit se odříkat

Doporučuji vám tedy zařadit do vašeho života několikrát během roku takovýto půst. Ten může spočívat například v tom, že po určité období vyloučíte maso či alkohol (nebo třeba televizi), večeři nahradíte dvěma jablky apod. Nepropadejte komplikovaným schématům – čím jednodušší a jasnější pravidla půstu budou, tím snáze jej udržíte.

Doporučuji vám také přenášet princip dobrovolného omezení i do každodenních životních situací (jedu na celodenní výlet – beru si s sebou pouze pár celozrnných rohlíků a vodu; mám před sebou volný víkend – zamknu ovladač k televizi; mám pár dní volna – domluvím si pobyt na samotě, kde nepotkám člověka).

Zdůrazňuji přitom, že toto omezení by se mělo týkat spíše kvantity než kvality. Kvalitu při půstu musíme často změnit, nikoli ale snižovat. Smyslem omezení v jídle není jíst „nechutné“ potraviny – ale najít si jiná, dobrá jídla. Pokud chci být tři dny sám, není to výzva k nalezení nevzhledného místa a asketickému překonávání mé nechuti k němu – právě naopak: místo, kde sociální kontakty nahradí krása přírody, bude jistě vhodnější.

Toto „cvičení částečné deprivace“ není okrádáním vaší duše, ale má pro ni naopak hojivý efekt v podobě zvýšení citlivosti, sebekontroly, uvědomění a paradoxně též umění dosáhnout rovnováhy. Konečným důsledkem je, že se tyto schopnosti přelijí do životního stylu dobrovolné skromnosti, vyváženosti a přiměřenosti, kterou nebudete prožívat jako donucení, ale naopak jako zvýšenou radost a pocit štěstí.

Psychologie masopustu – proč jsou nezbedné dny důležité

Opakovaně v tomto seriálu upozorňuji, že život (i život naší duše) má mnohé protikladné aspekty, kterým musíme naslouchat. Přiměřenost či vyrovnanost znamená dát prostor vždy oběma polaritám. Většina světových kultur zná jak období půstu, tak období „dopřání si“ (z naší tradice známe masopust, období hýření, hodování a zábavy). Bylo by velmi škodlivé chápat střídmost jako asketismus a neúprosný boj sama se sebou. Tím bychom porušili zásadu vyrovnanosti a zlaté střední cesty. Nezbedné či neposlušné dny, během kterých si můžeme dopřát více, jsou psychologicky stejně důležité jako období většího omezení, o kterém píšeme výše.

Kdo drží dietu a chce zhubnout, tomu radím jednou týdně zavést „žrací den“, kdy můžeme všechny zásady porušit a najíst se do sytosti, čím chceme. To má velký psychologický význam. V ostatní dny si totiž neříkáme: „toto už nikdy nesmím, takto to bude pořád“, ale daleko svobodněji (a pro naši psychiku stravitelněji): „toto teď nebudu, odložím na později – v sobotu si dopřeju, už se těším“. Vědecké výzkumy ukazují, že pokud bojujeme se svými chutěmi a pokušeními právě tímto způsobem (tedy že náš vnitřní komentář není „nesmím“, ale „mohu, ale odložím na později“), pak je dokážeme ovládnout daleko lépe.

Neposlušné dny si samozřejmě můžeme dopřát nejen v oblasti jídla, ale i dalších potřeb, které u sebe omezujeme a vnímáme jako výrazné (den lenosti, hýčkání se, dopřání si něčeho, bezstarostnosti…). Důležité je, aby i tyto nezbedné dny měly jasně stanovené hranice. Abychom věděli, kdy končí. Abychom to byli my, kdo je kontrolujeme, ne ony nás. I to je známkou vyrovnanosti a přiměřenosti.

Nezapomeňte si dopřát

Nezapomínejme ani na jinou, velice důležitou polaritu k půstu nebo omezení – dopřání si. Užíváme si oslav a hostin, a to je dobře. Jedno přitom připravuje kontext pro druhé: omezení způsobí, že se na chvíli dopřání si o to více těšíme a více si ji užijeme; uspokojení potřeb v dopřání si nám pak umožní lépe vstoupit zpět do období střídmosti a neprožívat je jako stresující a frustrující záležitost.

Neodmítejme tedy situace, ve kterých „můžeme více“. Podobné období si můžeme udělat třeba na dovolené – více lenošíme, více utratíme, půjdeme častěji na večeři do restaurace… Dopřání si samozřejmě musí být přiměřené a dopředu plánované, ideálně vsazené do kontextu vztahů s druhými lidmi (společná oslava, piknik, dovolená). Pokud do sebe každý pátek vyklopíme deset piveček nebo při sebemenším stresu spořádáme dva dorty a řekneme si však to je to, o čem psal Špok, pak se jedná pouze o oslavu naší neschopnosti sebekontroly, nikoli o plánované dopřání si.