Lehkost bytí

Žila ve strachu, aby nepřišel trest. Dělala všechno tak, jak si přejí rodiče, aby neztratila jejich přízeň, a neměla prostor a podnebí k tomu, aby se naučila hledat své vlastní způsoby. Stala se z ní loutka, která už nedokázala prožívat do hloubky radost ani jiné emoce. Přirovnávala se k chodící mrtvole. Tak se cítila – bez života. Nevěděla, kdo je, co má ráda a co potřebuje.

Cítila se podobně, jako své pocity popisuje čtenářka Dagmar. Všechno se stalo nucenou, protivnou povinností. Do ničeho se jí nechtělo, všechno bylo těžké a depresivní. Protože vše dělala jen mechanicky, že se to musí. Výsledkem jejího počínání byla prokrastinace, obrovský pocit selhání a prázdnoty. Obklopovala se lidmi, kteří ji využívali. Jak by ne, když se snažila dělat vše pro druhé.

Kontakt se zdrojem

Pokud dítě zažívalo nepochopení, nepřijetí, shazování od rodiny a ještě k tomu například ve školním systému porovnávání, hodnocení, srážení a rivalitu, získá pocit, že je samo, opuštěné, nepochopené. Zpočátku děti o svou jedinečnost bojují a chtějí přijetí. „Zlobí“, upozorňují na sebe. Pak je to časem zlomí a dětská duše se přizpůsobí.

Zlomené vnitřní já začne vše vykonávat na povel jako robot. Přestává si říkat o to, co chce, vnímat, jak se cítí, přestává si hledat své cesty a nezná své potřeby. Odpojí se od sebe. Zamrzne v něm cit. Mnohdy dochází k projekci vlastních problémů do okolí – to se projevuje jako přísnost, zahořklost, upjatost, neschopnost žít a užívat si život, zatrpklost. Člověk neví, kdo je. Je pro něho těžké najít si přátele, protože nezná sám sebe.

Pokud jste se v příbězích Markéty a Dagmar našli, položte si otázku: Pro koho všechny ty věci děláte? Komu se chcete zavděčit? Vrací se vám to v dobrém? Co vám to přináší? Většina lidí si uvědomí, že se obětují pro okolí, které je neuznává, ve víře, že je druzí konečně budou mít rádi. K tomu ale většinou nedojde, a když jednou oni potřebují pomoc, málokdy ji dostanou. Zjistí, že jsou sami.

Právě v této chvíli se otevírá možnost ke změně. Přizpůsobování se nikam nevede, proč tedy nezkusit dělat věci po svém a pro sebe? Zamyslete se nad tím, co by vás potěšilo, co by vám udělalo radost. Učte se poznávat sami sebe, vnímejte, co se vám líbí, co se vám nelíbí.

A druhá strana mince: učte se říkat ne. Budujte si svůj názor. Učte se dělat věci podle sebe, hledejte si své způsoby. Nezaprodávejte se kvůli přijetí nebo souhlasu. Když většina lidí bude tvrdit, že správně je jít doprava, a vy cítíte, že srdce vás táhne doleva, jděte doleva. Co je dobře pro vás, nemusí být dobré pro druhé a naopak.

Každý jsme jedinečný a cílem je nalézt sebe, být sám sebou. Učte se dělat věci tak, aby vycházely z vás. Poznáte to podle toho, že vám přinášejí radost. Buďte bdělí a vnímejte, co vychází z vás a co děláte jen mechanicky, protože jste se to naučili. Staré věci a způsoby, které už vám neslouží, vyhoďte. Místo nich vneste do života to, co vám přináší radost.

Nekopírujte druhé lidi – najděte sami sebe, abyste mohli být originálem. Každý člověk, který najde sám sebe, je neopakovatelný unikát a v každém je něco krásného. Záleží na tom, do jaké míry máme zadupaný náš vnitřní plamínek. Vždycky je naděje tento plamínek opět rozfoukat, najít sami sebe a začít žít svůj život.

Někdo může mít vnitřní prázdnotu tak hlubokou, že potřebuje v nalézání sebe sama podpořit. Pomáhá obklopovat se lidmi, kteří vás mají upřímně rádi, nesoudí vás, cíleně vás nesráží. Nebo to můžete zažít s terapeutem. Jakmile ze sebe člověk uvolní roky nahromaděné napětí, nefunkční vzorce se přestanou propisovat do přítomného života v podobě stále stejných dramat. Není to jednoduché, ale když vytrváte a budete hledat cesty, sklidíte ovoce.