Léčení narcismu

Ubližuji lidem okolo sebe, vypráví mi čtyřiatřicetiletý Viktor. Mám masku, kterou nedokážu sundat. Druhým ukazuji, jak jsem v pohodě. Jak mě nic netrápí. Častokrát mi říkají, že působím sebevědomě. Někteří se mě bojí. Bojí se mé dokonalosti. Perfektního zevnějšku. Sebejistoty. Oproti mně jsou méněcenní. Ošklivější, hloupější, chudší. Já jsem dokonalý. Mám báječný život. Drahé auto, oblečení, všechno značkové. Fotky úžasného života. Mám všechno. Tenhle pocit zbožňuji. Mé dokonalé já.

Ale někdy je mi z toho špatně. Někdy se cítím méněcenně já a vůbec nevím proč. Něco uvnitř bolí. Možná mi z života něco uniká. Možná mi chybí kousek do skládačky. Jsou okamžiky, kdy se ze svého chování cítím divně. Momenty, záblesky, chvilky, než usnu. Někdy mám strach, že bez své masky, bez věcí, které vlastním, nejsem nic. Čas od času slyším kritiku vůči mně. Nebo vidím opovržení v očích druhých. Většinou je mi to jedno. Jsou to nedůležití lidé s hloupými názory. Nedokážou mě docenit. Ale někdy… někdy to ve mně zůstane a nemůžu to dostat z hlavy. Někdy to zabolí. Jak si mohou dovolit mě kritizovat?

Něco uvnitř mojí mysli hlodá. Nevím, co to je, ale nechci to. Pochybnosti jsou mi nepříjemné. Dřív mi bylo jedno, kdo mě kritizoval a proč. Beztak mi jen záviděli. Ale čím dál častěji vnímám jejich opovržení. Jak mám s těmi ostatními líp vycházet? Nebo je to jen jejich problém? Protože nejsou tak dobří jako já? A kvůli tomu se mám cítit špatně?

Podoby narcismu

Psychologové dlouho diskutovali, zda a jak narcismus zařadit do Diagnostického manuálu nemocí. Složitost spočívá ve velmi různorodých a někdy i nespecifických projevech.

Většinou jsme zvyklí na ty „namyšlené lidi“, co oplývají grandiózním sebevědomím. Co dokážou bravurně přehlížet druhé. Ukazovat, že jsou krásnější, chytřejší, bohatší. Vůči nám jsou dokonalými bytostmi a zaslouží si obdiv. Mají nás rádi, pokud jim projevujeme dostatečný respekt a úctu. Pokud je zahrnujeme lichotkami a ochotně plníme jejich přání.

Nicméně existují i narcisové, a není jich málo, kteří se projevují zakřiknutě. Vůči lidem se mohou chovat obětavě, skromně a tiše. Uvnitř ale touží po obdivu, slávě, úspěchu. Když ve společnosti nedostávají potřebné uznání, raději se straní. Mohou to být samotáři. Uvnitř svojí duše jsou ale lvi salónů, pro které společnost nemá pochopení, a oni cítí velkou křivdu.

Ostatní se k nim častokrát chovají přezíravě či kriticky. Považují je za podivíny. Pocity vlastní důležitosti a grandiozity si narcisové drží pouze uvnitř. Mohou být nedůvěřiví a nepřátelští. Alespoň vůči těm, kteří se na ně dívají skrz prsty. Nicméně tento boj je tichý a plný vnitřní bolesti.

Narcismus vulnerabilní a grandiózní. Zjevný nebo skrytý. Narcismus elitářský, histriónský, kompenzující, vyhýbavý či bezcharakterní. Netečný či ostražitý. Dělit je můžeme různě. Vědci mají rádi škatulky, kategorie, definice a diagnózy. Nicméně když od tohoto odhlédneme a podíváme se na narcismus obecně, najdeme něco společného: vnitřní zranění. Bolest, kterou uvnitř cítí. Maska, kterou musí mít, aby nebyli zranitelní. Dvě tváře, které umožňují, aby jim bylo dobře. Aby dokázali existovat mezi lidmi.

V případě, že se narcis projevuje drsně vůči ostatním, hýří sebevědomím a vypadá nezranitelně, minimálně jedna životní oblast značně trpí, a tou jsou vztahy. Lidé v jeho okolí nemohou být dlouhodobě šťastní. Jakmile se u narcise začneme něčeho dožadovat, máme přání, prosbu o kompromis či přizpůsobení, je oheň na střeše. Narcis neustupuje. Neplní přání druhých. Narcis má rád sebe. Uspokojuje své potřeby. Tak, jak jeho bolavá duše potřebuje.

Momenty prohlédnutí

Příběh Viktora je příběhem narcise, který si začíná uvědomovat, že není vše v pořádku. Možná s ním, možná s okolím, to ještě neví. Ale někdy si uvědomuje, že by chtěl žít jinak. Spokojeněji. Někdy vidí, že lidé v jeho okolí trpí. Chová se tak, jak se mu to doposud vyplácelo. Ve většině situací ukazuje druhým svoji dokonalost. Svoji nezranitelnost. Ale opravdu to takto cítí uvnitř? Opravdu musí druhé ponížit, aby něco znamenal?

Někdy o sobě pochybuje. Někdy závidí ostatním. Zdá se mu, že žijí lepší život než on. Jsou spokojenější. Možná přízemnější, možná daleko méně dokonalí, než je on sám. Možná ani nevlastní tolik skvělých věcí. Přesto má někdy, v prchavých chvílích pocit, že jsou spokojenější. A to ho rozčiluje.

Viktorovi do života proniká stále více okamžiků, kdy nechává mluvit svoje nitro. A jak se to stalo? Možná dostal zpětnou vazbu od blízkých lidí. Možná, že někdo byl ochotný mu opravdu naslouchat. Možná, že si Viktor dovolil být s někým chvíli zranitelný. Mluvil o svých pocitech, které na dlouhou dobu pohřbil pod nánosem falešného sebevědomí. Otevřel se s důvěrou, že mu nikdo neublíží.

Nebo začal pochybovat o svém způsobu života. O tom, že je to jediná správná cesta. Možná dostal od autority, které si váží, znatelně najevo, že není tak dokonalý, jak se mu zdá. Možná uvnitř klíčí semínko pochybnosti, že ve skutečnosti tak dokonalý není.

Důvodů, proč o sobě narcis začne pochybovat, může být mnoho. Momenty uvědomění se nedějí často a je třeba jich využít. Nikoliv tak, že ihned začneme lámat všechny jeho obrany a dosavadní způsob chování. Ale povzbuzujeme jej v hledání autentických pocitů. Povzbuzujeme touhu mluvit o strachu, zranění a nejistotě. Vytváříme bezpečnou půdu, na které se narcis může otevřít, aniž by mu bylo vyčteno, jak se doposud choval.

Mohou to být chvilky sebekritiky, náhledu na své chování, moment lítosti. Může to být soucit, empatie či vřelost, kterou projeví namísto hrubosti, síly, agresivity a přezírání.

Viktor začal mít náhled. A znalý čtenář Psychologie.cz ví, že aby se uvnitř nás mohlo něco změnit, prvním krokem je uvědomit si, s čím vlastně chceme bojovat. Na čem chceme pracovat. Co nám už není příjemné. A ve Viktorově případě je dobré, pokud se tento krok děje pomalu. Tak, aby se zničehonic nerozbil narcistní svět, který doposud budoval.

Brnění a to pod ním

Představme si bojovníka, který je zvyklý válčit na koni, se štítem, kopím, helmou a brněním. Do každé společenské situace jde takto vybaven. Kůň je jeho sebevědomí. Štít a kopí jsou materiální věci, které mohou jeho hodnotu demonstrovat navenek: majetek, peníze, módní značky. Vzhled, vyjadřování, povýšenost je brnění. Chrání jej před jakoukoliv kritikou a nepřátelským chováním. Namyšlenost a grandiózní sebedůvěra je jeho síla, která mu pomáhá zvládnout mezilidské konflikty.

A teď si představme, že bychom po narcisovi chtěli, aby toto vše odložil. Aby se vzdal všech svých zbraní, štítu, všech strategií, které mu doposud pomáhaly přežít. Pokud se někdo v našem okolí takto otevře, je potřeba k němu přistupovat velmi citlivě. Je možné, že v jeho chvilce slabosti (otevřenosti) bychom chtěli na narcise vychrlit vše, co máme na srdci. V tu chvíli by se ihned chopil své zbroje a přešel by do intenzivního útoku. Nic by nám nedaroval.

Uvnitř je narcis křehký, zranitelný. Mnohdy víc než my. To, že se navenek projevuje jinak, je věc zcela odlišná. Je přirozené, že někdy máme chuť vrátit mu všechny bolístky, kritiku, neúctu a mnoho dalších křivd. Nicméně, příliš prudká zpětná vazba při prvním náznaku jeho uvědomění není namístě.

Vyhledání terapie ze strany narcise není příliš časté. Neradi žádají o pomoc. A už vůbec nemají rádi pocit, že potřebují druhé. Oni přece zvládnou své problémy vyřešit sami. Nejsou žádní slaboši. Čas od času ale pomoc vyhledají. A jaká je původní zakázka? Zcela jistě ne: vylečte můj narcismus. Obvykle přichází se vztahovými problémy: partner mi neprojevuje dostatek lásky, ostatní si mě neváží, stále musím řešit problémy druhých… Nebo s problémy v zaměstnání, neshody s kolegy či vedoucím, depresivními náladami či závislostním chováním.

Nenechají si pomoct jen tak od někoho. Dotyčný musí splňovat nezbytná kritéria. Diplomy, výcviky, zahraniční praxe, skvělá pověst. Nicméně když už se svěří do něčí péče, je to velký krok, který vůči sobě udělají. Je možné, že tak zranitelní ještě nebyli. Je to možná poprvé, kdy připustí, že na něco nestačí. Že potřebují pomoc, i když to neřekli nahlas. Ukazují svoji slabost, což je pro narcise víc než obtížné. A doposud to možná bylo nepřijatelné.

Terapeutické přístupy

Kognitivně behaviorální terapie se na narcismus (a jiné formy chování) dívá jako na naučený způsob života. Něčemu pomáhá. Před něčím chrání. Kdyby se narcis takto nechoval, něco by ztratil. Trpěl by víc než teď.

Aby toto chování člověk změnil, musí vidět něco výhodnějšího. Příjemnějšího či efektivnějšího. Namísto narcismu je potřeba nabídnout jiné chování, které Viktorovi – či komukoliv jinému – přinese větší klid v duši. Vyrovnanost, spokojenost a zcela jistě vřelejší vztahy.

Viktor hodně trpí tím, že vše je pro něj buď dobré, nebo zlé. Hezké, či ošklivé. On sám je buď skvělý, nebo k ničemu. Nenávidí, nebo miluje. Obdivuje, nebo opovrhuje. Viktor se po krůčcích bude učit přijímat ostatní v jejich komplexnosti. S jejich pozitivními i negativními rysy. Bude se učit naslouchat, rozumět a někdy i plnit přání na úkor svých potřeb.

Kognitivně behaviorální terapie využívá nácviku, zvládání pocitů vzteku, impulzivity, zmírnění přecitlivělosti. Dívá se do reality. Rozbíjí nefunkční schémata, vzorce a styly chování, které jsme doposud měli. Cílem je změnit přemýšlení. Testovat automatické myšlenky. Místo domněnek a pocitů dosadit reálnou zkušenost.

• Opravdu jsou ostatní tak špatní? Z čeho vychází mé sebehodnocení?
• Jsem lepší nebo horší než ostatní? Jaká je realita?
• Odkud se bere mé původní přesvědčení o sobě samém?
• Co mě dělá šťastným či nešťastným?
• Jak se zajímám o ostatní? Jak se vůči nim projevuji?
• Co může spouštět kritiku druhých? A myslí to se mnou špatně, když mě kritizují?

A mnoho dalších otázek, které narcisovi pomohou vidět svět a druhé reálněji. Bez emocí, strachu, zranitelnosti, vzteku a všech dalších intenzivních pocitů, které v sobě má.

Narcismus je však známý hlavně jako psychoanalytický pojem. Sigmund Freud, Erich Fromm, Karen Horney, Otto Kernberg, všichni tito velikáni se jím zabývali. Paradoxně, co narcis v léčbě nejvíce potřebuje, je nepodmíněné sebepřijetí. Lásku, respekt, naslouchání. Zdravou reflexi a konfrontaci své zranitelnosti.

Potřebuje Carla Rogerse. Ne přímo jeho, samozřejmě, ale přístup, který vnímá narcise jako zralého člověka, který hluboko uvnitř ví, co je správně. Ví, co jeho duše potřebuje. Ví, jak se chovat k lidem. Ví, že ubližovat jim k jeho zdravému sebevědomí nepomůže.

Heinz Kohut, významný psychoanalytik, mluví hlavně o empatii, se kterou je potřeba k narcistním jedincům přistupovat. Vnímal jejich zranění. Bolest, kterou si nesou ze svého dětství. Vnímal izolaci a odcizení, které mají ukryté v duši.

Psychoanalýza může odhalit významné okamžiky, vzorce, vztahy, jež nastavily vnímání nás samotných, světa a lidí. A jakmile poznáme naše zranění, můžeme ho začít léčit. Narcismus je (zjednodušeně řečeno) kompenzace za nešťastné dětství, kdy dítě nemělo dostatek lásky. Strádání, opuštění, odmítnutí je tak těžké, že všechny tyto pocity skryje. Ony ale nezmizí. Bublají pod povrchem a páchají mnoho duševní škody.

Krok za krokem

A zpět tedy k Viktorovi, který se ptá, co s tím. Psychologové, psychoanalytici a terapeuti se zde shodují: postupně a opatrně. Když půjde Viktor moc rychle, kdyby ho někdo nebo on sám zbavil všech jeho obran najednou, nestane se nic dobrého. Viktor se po malých krocích bude učit přijmout své pravé já. Vybudovat si opravdové sebevědomí, které není vystavěno na hodnocení ostatních.

Prozatím je závislý na hodnocení ostatních lidí. Ačkoliv se snaží odmítat kritiku, stále ji vnímá. Prahne po uznání a obdivu. Pokud necítí dostatečnou úctu a respekt, je nespokojený, podrážděný a někdy až agresivní. Narcis potřebuje pomocnou ruku, ale připustit si tuto myšlenku, nebo dokonce požádat o pomoc je pro něj v jistých chvílích nemyslitelné.

Viktor, podobně jako mnoho jiných narcisů, vyhledal psychologa se zakázkou: Nefungují mi vztahy tak, jak si představuji. Nevím, jestli žiji opravdu šťastný život. Je cesta, jak být ještě spokojenější?

V jeho mysli bylo mnoho psychických obran. Vytěsnění, projekce, idealizace, racionalizace, popření. Mnoho strategií, jak si uchránit svoje křehké ego. Všechny tyto obrany mu braly energii. Všechny ho bránily před skutečností tak, aby jeho křehké sebevědomí zůstalo zachováno.

Ne všichni narcisové jsou nespokojení. Rozhodně ne všichni vyhledají pomoc. Mnoho z nich žije svůj život spokojeně v iluzi, že oni jsou víc než ostatní. Že si zaslouží obdiv, úctu, respekt, chválu, aniž by pro to museli cokoliv udělat. Že druzí rozpoznají jejich dokonalost, a pokud ne, je to jejich chyba.

Výzkum provedený v české populaci udává, že přibližně 18 % mužů a 6 % žen může být charakterizováno rysy namyšlenosti, arogance nebo pohrdání druhými. Rozhodně ne všechny můžeme posoudit jako narcistickou poruchu osobnosti. Psychiatři tuto poruchu čistě statisticky diagnostikují nejméně. To ale neznamená, že kolem sebe nemáme kolegy, přátele, partnery s narcistními rysy. Jsou to lidé, kteří projevují svoji dokonalost tak demonstrativně, drsně, nekompromisně, sobecky a nehezky, že si tím znova způsobují bolest.

Pokud jsou subjektivně spokojení, nic s tím nenaděláme. Patrně se budou takto chovat dál. Nicméně pokud chtějí, zcela jistě existuje z narcismu cesta ven. Většinou psychoterapeutická. Nejčastěji je to právě psychoanalytik, který pečuje o klienty s narcistní poruchou osobnosti. Empatie, vlídná konfrontace, analýza objektních vztahů a obranných mechanismů ega. Interpretace přenosu a protipřenosu. To jsou metody, které terapeut může využít, aby pomohl (nejen) Viktorovi vidět své skutečné já.

Cílem terapie či psychoanalýzy je přijmout sebe jako nedokonalou bytost. Zaměřit se na využití svých pozitivních vlastností a ty negativní přijmout jako svoji součást. Umět o sebe pečovat. Být s druhými lidmi. Navázat vřelé vztahy, bez potřeby převyšovat druhé a dokazovat si na nich vlastní hodnotu. Být zranitelný. Přijmout kritiku bez potřeby druhé odsoudit. Projevit empatii, soucit a lásku druhému člověku bez zištných myšlenek.

Viktor se vydal na dlouhou cestu. Pokud on sám chce, pokud cítí, že by mohl žít svůj život jinak, neexistuje žádná překážka, která by mu mohla zabránit být klidnější, vřelejší a uvnitř spokojenější.

Pro ty, kdo by se chtěli o tématu dozvědět více:

• Houbová, P., Praško, J., Preiss1, M., & Herman, M. (2005). Narcistická porucha osobnosti – diagnostika a léčba. Psychiatrie pro praxi. 1, 18 – 25.
• Houlcroft, L., Bore, M., & Munro, D. (2012). Three faces of narcissism. Personality and Individual Differences, 53, 274–278.
• Kohut, H. (1991). Obnova Self. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
• Mitchell, S., & Blacková, M. J. (1999). Freud a po Freudovi. Praha: Triton.
• Morf, C. C., & Rhodewalt, F. (2001). Expanding the dynamic self‑regulatory processing model of narcissism: Research directions for the future. Psychological Inquiry, 12 (4), 243–251.