Léčba narcistických zranění
Kousek narcise má v sobě hodně lidí. A někteří i vůli dojít k větší zralosti.
Nemám ráda nemilosrdné typologie prezentující lidi s nějakou charakterovou vadou jako stvůry, na nichž není nic dobrého. Za život jsem potkala spoustu osob, které se projevovaly někdy až šíleně. Přesto bylo možné jejich chování rozklíčovat a připustit, že i ony mají nějaké dobré vlastnosti. Na základě toho, co máme společného, pak lze s některými navázat opatrný vztah, nebo se aspoň pozdravit a podržet si dveře. Z haldy přečtených psychologických knih mi vyplývá, že při poctivé introspekci většina z nás najde v hlubinách duše větší či menší narcistické zranění. I když je zaskládané psychickým harampádím, stojí za vynesení na světlo a důkladné ošetření.
Pokud však matka dítě používá, aby plnilo její narcistické potřeby (říká se tomu narcistické obsazení), může péče navenek působit bezchybně. Jenže dítě je matkou s láskou přijímáno pouze tehdy, když je hodné, tedy projevuje se v souladu s matčinou představou o něm. Dítě se tak brzy naučí rozlišovat svou dobrou a zlou stránku.
Marná gesta touhy
Opuštěnost totiž neznamená jen být ponecháno samo a bez péče, ale i to, že je dítě emočně nepřijato a nepochopeno. Z toho se rodí také silné obrany a opuštění vlastních pocitů, od nichž se raději odpojíme, než abychom se jimi trápili. Plus setrvalá touha po potvrzení a odezvě.
Také tu však lidé s narcistickým zraněním mívají problém plně přijmout. Sice jsou si rozumově vědomi, co dobrého udělali, ale ocenění vnitřně neprožijí. V řadě pomáhajících profesí tak lze najít obětavce, jejichž nasazení a láska k lidem jsou obdivuhodné, ale sami sobě si je dát neumějí. Často končí vyhořelí, protože abychom mohli dávat, musíme mít z čeho brát.
Špatný vztah s pečujícími osobami, zejména s matkou, bývá v pozadí mnoha poruch včetně kriminality. Jednou z nich je vytvoření falešného self. Člověk pak někdy trvale opouští své opravdové prožívání v naději, že přizpůsobením získá přijetí a lásku. Navíc celoživotně hledá ideálního partnera a stoprocentní podmínky k životu.
Stejné nároky, jaké byly kladeny v dětství na něj, mívá na celý svět. Sice se k němu zpravidla vztahuje takzvanými gesty touhy, ale bývá opakovaně zklamán. Člověk zraněný ve své sebelásce celý život natahuje ruku, aby konečně dostal to, co mu v dětství chybělo, píše se v knize. Přijetí a uznání druhých je totiž jedinou možností, jak se cítit milovaný.
Přijetí vzestupů a pádů
Pro někoho je téma opuštěnosti a nepřijetí natolik bolestné, že si nevědomky život zařídí tak, aby se dalšímu zklamání vyhnul. Zároveň se zřekne vlastních pocitů, naučí se je potlačovat a nevěří jim. To může vyústit až v narcistickou depresi nejčastěji se projevující nechutí k práci, špatným soustředěním a znuděnou neradostností.
Řada lidí těmto pocitům čelí právě workoholismem ve snaze něco cítit, zaplnit prázdno a za něco se ocenit. V tom je rozdíl mezi narcistickou a endogenní depresí, kdy pacient dokáže svým utrpením zmobilizovat okolí k pomoci a péči. Narcisticky zraněný člověk se zpravidla projevuje sklíčeně, jen v nitru nutkavě masochisticky přemýšlí o své vině a obviňuje se z nedokonalosti. Tu však překvapivě vyžaduje jen od sebe, nikoli od druhých. Bývá pro něj obtížné říci si o pomoc, protože přiznané selhání ještě více prohlubuje jeho pocit nedostačivosti.
Někdy dlouho trvá, než se člověk k vlastnímu zranění dostane. Stále totiž čeká, že v jeho duši nastane mír, až se vyřeší nějaká situace v jeho životě, až se postaví na vlastní nohy, rozejde, rozvede, změní v práci… Od psychoterapeuta vyžaduje provázení klienta všemi jeho nadějemi o spásném AŽ velkou trpělivost.
Podle Junga je život setrvalý proces, při němž se musíme přizpůsobovat měnícím se podmínkám, přijmout i nevědomé obsahy našeho stínu a naučit se komunikovat s vnitřním animem a animou – obrazy muže a ženy. Díky tomu v průběhu zvládání krizí zrajeme.
Životní pocit kolísá u každého člověka, ale u narcisticky zraněné osoby je rozkmit od grandiozity k depresi mnohem intenzivnější, v krajním případě podle hesla všechno, nebo nic. Většinu energie věnuje zdokonalování persony, díky níž udržuje image. Jeho bytostné já zůstává ve stínu na odiv stavěné masky, za níž však často cítí prázdno.
Jak být v sobě doma?
Za nejvýraznější kroky narcistické proměny považuje autorka přisvědčení sobě samým, toleranci, přístup k vlastním pocitům, důvěru a radost ze života. Včetně schopnosti přijímat průměrného člověka, kterým každý také a především jsme.
Pro narcisticky narušeného člověka je důležité, aby navázal kontakt s vnitřním dítětem a jeho příběhem. Dovolil dítěti vyjít ze stínu a zakořenil se ve své historii. Probudí‑li soucit se sebou a najde‑li důvěru v sebe i ve svět, začne se sám v sobě cítit dobře. Přestane toužit po iracionálním ráji, ale přijme sebe i svět v jeho realitě, tedy i se všemi stíny. Pak už nebude mít důvod dosahovat úcty extrémními výkony a naučí se jen tak být bez neustálých investic do persony, kterou se prezentuje svému okolí.
K tomu všem dopomáhej dobrý psychoterapeut a laskavý, netrestající Bůh! A možná i vnímaví čtenáři, schopní opustit zjednodušující postoj Bacha, narcis! Zachraň se, kdo můžeš!
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..