Léčba člověkem
Sami si o sobě můžeme vytvořit libovolnou mylnou představu a věřit jí do konce života. Proto bychom neměli žít osaměle.
Jednoho dne obrátíme pozornost do svého nitra a jeden z plejády možných důvodů nás přivede k tomu, že si řekneme: „Tak takhle to je! To, co jsem si o sobě léta myslel, není vůbec pravda! Takovýto já přeci vůbec nejsem!“ Nebo: „Takováto bych možná chtěla být, ale to nejsem já, já jsem někdo úplně jiný, než jsem si léta namlouvala!“ A nebo: „Ahá! Tak já nejsem jen takový, já jsem ještě i onaký, a ono se to překvapivě vůbec nevylučuje!“
Kolik toho už bylo řečeno a napsáno o sebepoznání! Miliony písmen! Ale to není ten důvod, pro který já dnes o sebepoznání psát nechci. Vůbec si nemyslím, že ty miliony písmen byly napsány zbytečně! A toto téma zaplní i v budoucnu jistě ještě mnoho stránek a zaplní je právem.
Znát se, znát svou osobnost, své inklinace, své možnosti a své limity, poznat nebo spíš nedokonavě, protože bez finálního, definitivního stavu dokonalého sebepoznání, poznávat původ svých myšlenek, emocí a činů, to je esenciální podmínka proplutí životem takovým způsobem, aby ten život nás ani ostatní kolem nás nebolel víc, než je nutné a přínosné.
Možná mezi námi jsou výjimky, možná existují šťastní lidé, přirozeně harmoničtí, kteří se nad sebou nijak nepotřebují zamýšlet, nepotřebují reflektovat sami sebe, nepotřebují poznat svou přirozenost, protože ta prostě dobře funguje, pro ně samotné i v jejich vztazích se světem. Vlastně ne možná, určitě jsou – právě jsme si totiž definovali plné duševní zdraví. A my jsme optimisté, samozřejmě věříme, víme, že mentálně zdraví lidé mezi námi jsou! Dokonce i v tomto našem bláznivém světě.
Je výtečné přemýšlet o tom, kdo a jací jsme, ale ještě lepší je umět přijmout, že to, co jsme si o sobě pracně vypřemýšleli, možná tak úplně neplatí.Zároveň jsme ale také realisté, navíc intelektuálně poučeni z hodin statistiky a dalších exaktních oborů, plus je nám jasné, že bláznivý svět tvoříme my, blázniví lidé, plus na vlastní kůži vnímáme všechny ty neurózy, neurózky a neurózičky individuální, vztahové i sociální… A říkáme si: „Každý máme něco!“ Takže prostě: Je dobré znát sám sebe a snažit se o sebereflexi potřebujeme dnes nakonec všichni.
Ale jak už jsem psala: Já se dnes tématem sebepoznávání zabývat nechci. Ráda bych se s vámi místo toho podělila o jednu myšlenku. Vyplynula z jednoho z mých „přemýšlení o životě“ a jelikož na její obdoby určitě narazíte i jinde než v mé hlavě, je zřejmé, že s tímto názorem nebudu osamělá. A tak si říkám, že by možná bylo fajn nechat tady onu myšlenku zaznít.
Zněla přibližně takto: Sebepoznání je výtečná věc, ale ještě mnohem důležitější, než se znát, je „ustát“, když zjistíme, že naše představa o nás samotných neodpovídá realitě. Nehroutit se, když v určitém momentu zjistíme, že vše je jinak, většinou hůř či pro nás méně lichotivě. Neboli – je výtečné přemýšlet o tom, kdo a jací jsme, ale ještě lepší je umět přijmout, že to, co jsme si o sobě pracně vypřemýšleli, možná tak úplně neplatí.
Vnitřní harmonie
Nakonec, má klinická i prostá lidská empirická zkušenost mi každý den přináší důkazy, že opravdovým důkazem síly a odolnosti osobnosti není to, že se umí rozanalyzovat na dřeň, rozebrat na součástky, dokonce ani to, že umí výsledky takové (sebe)analýzy přijmout, akceptovat, případně se snažit o změnu, aniž by se (například) narcisticky rozložila.
Že ještě zralejším projevem vnitřní harmonie a mnohem přínosnější vlastností než schopnost intelektuálního seberozboru je, když dotyčný umí svou představu o sobě s lehkostí a grácií pustit k vodě, když se v určitém momentu ukáže, že věci se mají jinak. Že se nějak znal, ale že je (také) jiným člověkem, než si dosud myslel. (A také, že jeho vztahový svět funguje jinak, než předpokládal a věřil – což z toho prvního přímo plyne, i když se to na první pohled nemusí zdát.)
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..