Lásko, netrap se, není to logické!

„A když si pak postesknu, že se cítím opuštěná a zanedbávaná, že je se svou ženou víc než se mnou a že nechápu, proč od ní tedy odcházel, posílá mě k psychiatrovi. Protože to prý není normální, takhle žárlit kvůli dvěma hodinám s matkou milované dcery. To snad Bětce nepřeji hezký večírek? To jí nepřeji pocit, že na ní záleží oběma rodičům? 

A já pak zmlknu, protože má vlastně pravdu. Proč vůbec mám s těmi dvěma hodinami takový problém? I kdyby to bylo třeba šest hodin! Co je mi po bývalé ženě, rád má přece už několik let mě! Proč mě tak ruší, že s ní dobře vychází? A jak mu záleží na dceři! Mělo by mě to těšit, je to důkaz, že je charakter! Jestli já nakonec opravdu nejsem hysterka a nehledám problémy tam, kde nejsou.“

Citový babylon

Tohle a mnoho podobného trápí paní E. (E od slova emoce. To je to hlavní, čím žije, co paní E. těší, motivuje i sráží na kolena.) Je nešťastná, znejistěná a ztrácí naději, že se svým rozvádějícím se přítelem jednou bude doopravdy plnohodnotně žít. Teď sedí po večerech a o víkendech sama ve svém bytě a marně přemýšlí, kde se stala chyba a co s tím. Ale hlavně jí není dobře. Naděje na změnu pomalu vyprchávají a z budoucnosti se vytratil smysl. Pozitivní, láskyplné emoce z dob ne tak dávno minulých vystřídaly pocity smutku, zklamání a prázdnoty. Paní E. se nezlobí, respektive nezlobí se vědomě – jak by mohla, když vlastně nemá proč? 

Pak tady máme pana P. (Pan Pocitový. Všichni nemůžou být E., abychom se nepřejedli otravných éček.) Pan P. se cítí ve svém vztahu podobně zmatený jako paní E. A není to tím, že i on miluje muže. Spíše oba po výměně argumentů se svými protějšky dopadají podobně – nakonec ustupují pod palbou těch racionálních. V debatách a hádkách na téma My a náš vztah má totiž partner pana P. navrch úplně stejně jako partner paní E. (Říkejme oběma R., jako rozum, rácio. Nebojte, nepoplete se nám to, jsme snad nějací Homo rozumní.) A tak si pan P. nakonec ze všech těch argumentací vzal kromě menších a větších zklamání, malých a velkých bolestí také závěr, že ke všemu ještě neumí správně a úspěšně argumentovat a bude lepší raději se do toho ani nepouštět, a paní E. pomalu ale jistě přestává věřit, že ji vůbec někdo ještě může opravdu milovat, opravdu se kvůli ní třeba i rozvést a opravdu s ní žít. 

Pocit, emoci není možné odbýt logikou. Emoční „argument“ nelze zpochybnit a překonat argumentem racionálním.

A pro ty, pro koho by snad byly důvody duševní nepohody paní E. a pana P., jejich tápání na bitevním poli Emoce versus Rozum příliš malicherné, příliš běžné na to, aby na nich šlo vystavět článek, tady mám ještě slečnu Z. Znejistěnou, zmatenou, zoufalou. Znásilňovanou. Dlouho. Velmi dlouho. Ve velmi útlém dětství, bolestivě útlém. Rodinným příslušníkem, jak to tak, bohužel příliš často, bývá. Nelíbilo se jí to, bolelo to, ponižovalo, budilo to strach a úzkost, vyvolávalo to noční děsy. Jenže byla nevědoucí malé dítě, měla jen své pocity. A moudrý velký strýc jí vysvětlil, že to, co dělají, je dobré, a že je to tak správně. Odnesla si z těch hodin s někým, komu věřila, do života přesvědčení, že její emoce nejsou podstatné, že matou a lžou. Že nad nimi stojí vysvětlení. Racionální argumenty.

Nestálo by mě moc času ani námahy rozpomenout se na další podobné příběhy z terapeutických sezení, zdánlivě banální (vždycky jen zdánlivě – pro příběhy ze světa lidské psychiky neexistuje objektivní měřítko závažnosti) i takové, které pohnou nitrem i těch největších drsňáků. Ale klidně se obejdeme bez extrémních, drásajících příběhů, podobných tomu, jejž si s sebou nese životem slečna Z. Dokonce snad přesně naopak – právě ty každodenní, nenápadné a všudypřítomné příběhy a situace tvoří nejpříhodnější ilustraci psychologického jevu, který jsem si vzala na mušku v tomto článku. Možná už víte, který to je. Možná už jste ho poznali. Možná jste si ten vzorec vnímání a chování, o kterém je řeč, vyvodili z podobností mezi příběhy E., P. a Z. Možná jste stejný vzorec zaregistrovali už dávno, u druhých nebo ve svém vlastním partnerském svazku. 

Logika kontra emoce

Přednáška 24. října 2024