Láska ničí vztahy

Když se dočteme, jak jsou v některých částech světa domlouvány sňatky, považujeme to často za zpátečnický zvyk – za něco, co naše rozvinutá společnost už dávno překonala. Při sledování historických filmů trpíme s hrdiny, kteří se tajně milují horoucí láskou, ale jsou již rodiči zaslíbeni každý někomu jinému. Máme pocit, že jde o něco umělého, co lidem vnucují společenská pravidla a co jim brání před následováním jejich vlastních tužeb a potřeb.

Jenže když dostaneme volnost své tužby a přání následovat, často to také vůbec nedopadne šťastně. Moderní člověk v západních společnostech si může ve věcech milostných dělat víceméně, co chce – může střídat vztahy, zkoušet různé partnery, rozcházet a scházet se… a stejně tak může mít jednu lásku na celý život. Může být věrný i nevěrný, mít vztah uzavřený nebo otevřený.

Podle míry rozvodovosti se ale zdá, že téměř neomezená svoboda nám také milostné a partnerské štěstí nepřináší. Ano, svoboda je těžká…

Nebezpečný klam

Kromě svobody ale existuje ještě nejméně jedno vysvětlení, proč moderní člověk ve vztazích často trpí. Tím je skutečnost, že milostné vztahy téměř vždy zakládáme především (a často i výlučně) na představě romantické lásky. Ano, té romantické lásky, která dříve byla a stále v jiných koutech světa je mnohým zapovězena, protože se musí řídit vůlí příbuzných.

Většinou už na nevědomé úrovni je v nás zakořeněno přesvědčení, že je to právě romantická láska, na které má smysl vztah vybudovat. Proč je to ale pro nás samozřejmé – a proč jsou výsledky často tak neuspokojivé?

Jak tvrdí švýcarsko‑britský „youtuberovský“ filozof Alain de Botton v trefně nazvaném videu „How Romanticism Ruined Love“ (Jak romantismus zničil lásku), romantická láska není něčím přirozeným oproti arbitrárnímu dohadování sňatků, ale stejně jako ono je společenským výtvorem. Romantická láska vznikla v myslích poetů, spisovatelů a dalších umělců v Evropě přibližně v polovině osmnáctého století a je od té doby založena na několika základních myšlenkách:

• Manželství, pokud je postaveno na pilířích pravé lásky, přežije všechna příkoří a bude v něm stále přítomná vášeň.
• Láska a sex tvoří jednotu – sex bez lásky je povrchní a láska bez sexu není pravou romantickou láskou. Sexuální styk představuje nejvyšší vyjádření lásky.
• Láska je zároveň chápána jako souznění, které vytrhne člověka z jeho předchozí osamělosti.
• Mluvit ve vztahu o praktických věcech se nesluší – láska se přece neorientuje podle každodenních maličkostí, ale podle velkých citů.
• Milovat druhého romanticky znamená milovat ho bezpodmínečně a bezvýhradně. Pokud milujeme jednoho člověka, jsme slepí vůči půvabům všech ostatních.
• Mezi partnery neexistují tajemství.
• Pár musí vychovat děti bez toho, aby jejich vztah utrpěl jakoukoli emoční nebo fyzickou újmu.
• Lásce se nemusíme učit, stačí ji hluboce prožívat.

Takto ostře formulováno působí řada bodů jako banálně nepravdivých – víme přece, že třeba výchova dítěte představuje pro vztah vždy zátěž a že určité emoční nebo sexuální vychladnutí partnerského vztahu je po přechodnou dobu téměř nevyhnutelné.

Partneři si mezi sebou neříkají všechno – občas je prostě lepší, aby ten druhý něco nevěděl. Bezpodmínečná láska, tušíme, je přece jen asi možná jen ve vztahu k vlastnímu dítěti. A těžko si namlouvat, že vztah projde roky nebo dokonce desítkami let, aniž by ztratil cokoli z počáteční vášně. Každý by jistě našel v tezích romantické lásky něco, co lze jednoduše zpochybnit.

Ten pravý

I přesto si ale myslím, že některá přesvědčení o mýtu romantické lásky v sobě stále nosíme a považujeme je za něco přirozeného. Jsme přesvědčeni, že pevný vztah by měl romantickou láskou, vášní a zamilovaností alespoň začít.

Ano, po letech k sobě budeme asi těžko planout takovou vášní jako na začátku, ale bez počátečního „hormonálního koktejlu“ by to přece jen nebylo ono – to už bychom se skutečně mohli znovu začít brát z rozumu. A pokud vášeň vyhasne zcela a zbude jen přátelství, také to není v pořádku, protože k partnerství vzájemná přitažlivost patří, i když po letech už třeba rozředěná.

Lásku je lepší chápat jako vytrvalou snahu o vzájemné porozumění a schopnost být spolu.

Výzkumy také ukázaly, že většina lidí stále podléhá mýtu, že pro každého existuje „ten pravý“: pokud ho potkáte, je spokojenost ve vztahu zaručena. A pokud vztah nevyjde, není to tím, že jsme mu nevěnovali dost péče, nýbrž tím, že jsme o vztah nepečovali právě s tím pravým.

Jen pomalu a po mnoha negativních a stále se opakujících podobných zkušenostech nás napadne, že milovat druhého člověka se musíme učit a udržování lásky je závislé na nepřetržité snaze obou partnerů.

Předefinujme lásku!

Alain de Botton namísto romantického milostného ideálu předkládá „post‑romantickou“ představu lásky. Podle té platí, že láska a sex nemusí vždy jít ruku v ruce, že bavit se ve vztahu o penězích a praktických věcech není zradou lásky. Když druhého milujeme, není možné tak činit bezpodmínečně. Můžeme ale uznat, že druhý má chyby, a naučit se je tolerovat. A musíme přestat doufat, že náš milovaný partner nám bezezbytku porozumí pouhým pohledem do našich očí. K tomu, aby si dva rozuměli, jen naopak třeba hodně snahy a zkoušení na základě pokusu a omylu.

De Botton tedy navrhuje postavit proti představě lásky jako velkolepého pocitu, který hory přenáší, ale je zároveň velmi prchavý a proměnlivý, pojetí lásky jako vytrvalé snahy o vzájemné porozumění a schopnosti být spolu.

Je to sice méně romantické, ale naplnění lásky se tím stává podstatně více reálné: těžko kdokoli v dlouhodobém vztahu udrží stále stejně intenzivní cit a bude v neustálém oparu dokonalého souznění. Může se nám ale podařit starat se o druhého i s jeho chybami, snášet se vzájemně v jednom bytě, dělat společně důležitá životní rozhodnutí a občas prožívat sex jako duševní splynutí.

Nové pochybnosti

Zkusme se ale ještě na chvíli zastavit nad celkem abstraktními návrhy post‑romantického vztahového modelu a zamyslet se, co vlastně v praxi znamenají. Podle de Bottona musíme třeba přijmout, že láska a sex „nejdou vždy ruku v ruce“. Co to ale ve vztahu, který je založený na nové koncepci lásky, znamená? Že spolu můžeme mít sex a neprožívat u toho nijak silné emoce? Nebo že k sobě naopak můžeme cítit lásku, aniž bychom spolu měli sex? Pokud by obojí platilo ve vztahu příliš často, mluvili bychom skutečně ještě o lásce, nebo by už šlo o „kamarádství“ nebo „přátelství s výhodami“?

Trochu nejasné je také tvrzení, že nelze milovat bezpodmínečně, ale lze akceptovat druhého s jeho chybami. Není totiž jasné, co takové akceptování znamená. Pokud si řekneme, že náš partner není dokonalý, ale přesto ho milujeme, může jít také o bezpodmínečnou lásku. U dítěte jsme přece také většinou schopni přiznat si, že není dokonalé, ale i přesto ho milujeme za všech okolností. Nejde tedy pouze o to, že vidíme partnerovy chyby, ale také o to, jak moc a jakým způsobem jejich přítomnost „podmíní“ míru lásky, kterou budeme k partnerovi cítit, a jak s touto podmíněností budeme chtít dále pracovat.

I přes tyto nejasnosti se mi ale De Bottonova představa lásky líbí – zásadní je podle mne zejména jeho důraz položený na nutnost komunikace ve vztahu, na to, že nic není samo o sobě prostě „intuitivně jasné“, o všem je třeba diskutovat. A také má pravdu v tom, že síla lásky se neumenšuje tím, že si partneři budou od počátku ujasňovat, jak budou sdílet finanční náklady, jak chtějí mít zorganizované společné bydlení nebo třeba jak často se spolu chtějí milovat. Komunikovat a nebrat nic jako nezvratně a předem dané by tedy mohla být jednoduchá rada na závěr.