Láska a negativita

Až příliš často jsem se setkal s paradoxií lásky. Její účinek poznáte, až když jste od ní na určitý čas plně odděleni. Jedině tak může strach velmi snadno moderovat ubohost našeho nešťastného přežívání. Strach a temnota formují postoj k lásce a veškerá vnitřní negativita, která se v nás projevuje averzemi a odmítáním všeho druhu, vytváří podmínky pro to, abychom reálně zatoužili po návratu do její sjednocené náruče.

Vnitřní negativita

Nyní, ve fázi probuzení, v níž procházíte konfrontací s odmítnutými částmi sebe sama a se svými zraněními, učíte se k nim přistupovat s přijetím a porozuměním. Za většinu zranění vycházejících ze (sebe)destruktivního chování nemůže pouze vnitřní agrese, ale sebehodnotící postoje, vycházející z plnohodnotné vnitřní negativity.

Je nepodstatné, zdali jsme hrubí či uhlazení, chudí či bohatí, zdánlivě šťastní či nikoliv – vždy je naše existence poněkud nepohodlná. I když jsme úplně nezávislí, máme co jíst a pít, i když máme všechno, co ke svému materiálnímu zabezpečení a k vnějšímu štěstí potřebujeme, je v nás cosi více či méně patrného, co nás obtěžuje, není nám příjemné; něco, před čím se musíme neustále skrývat, chránit. Něco, co nás nutí dávat si pořád pozor, zabezpečovat se, nedělat chyby, i když mnohdy netušíme, v čem bychom vlastně mohli chybovat. Něco, co musíme držet v tajnosti, něco nepatřičného, co nesmí být spatřeno, a přesto to pořád vyčnívá. Je to někdy jen těžko pojmenovatelné. Je to určitý druh trvalé hrozby, pocitu, jako bychom stále seděli v čekárně u zubaře. Je to něco, co dělá každý náš nádech a výdech více či méně bolestivým.

Přednáška 19. září 2024