Láska je kýč

Věděla jsem, že se to chystá – tlačítkem se symbolem srdíčka mohou čtenáři, kteří mají přístup ke kompletnímu obsahu webu, hodnotit články a vytvářet si zároveň osobní archiv oblíbených. Přesto mě překvapilo, co s člověkem takové srdce v kroužku dokáže udělat.

Moje myšlenky pak šly od zneužívaných (protože fakt fungují) a mnohdy vysmívaných symbolů přes guilty pleasure (to jsou ty filmy, co u nich brečíte, nebo popové vykopávky, na které tancujete, když nikdo není doma) až k tématu, které se mi propojuje s osobním rozvojem a životní spokojeností.

Otázka, která se mi začala někde vzadu rýsovat, mě znepokojila.

Vytěsnili jsme lásku?

Dnešní doba přeje odkrývání tabu. Neplatí to vždy a všude, obecně vzato ale neexistuje takřka nic, o čem by se nemluvilo. Na světlo vycházejí nejrůznější temná tajemství.

Je to důležitý proces, ale má háček: ve stínu se přitom ocitá to pozitivní. Věnujeme‑li totiž soustředěnou pozornost a dáváme‑li prostor jednomu z pólů spektra, ten opačný se dostává „pod svícen“.

A tak je dnes možné veřejně přiznat, že člověk ve čtyřiceti pořád ještě nepotkal lásku a vlastně si je čím dál míň jistý, jestli o to po všech těch zklamáních vůbec stojí.

Je možné mluvit nejen o tom, že existují nemilující rodiče, ale i odkrývat hluboká osobní zranění a hlásit se k nim. Připustit, že jsme lásku vlastně nikdy nezažili.

Jak potom ale člověk může věřit, že je lásky hoden? Jak si může připustit, že i takto postavená otázka je absurdní, protože láska je něco, čeho hoden vůbec nemusím být, abych to zažíval?

Přednáška 19. září 2024