Láska a nevědomí

Když se zamilováváme, nečiníme tak na základě podrobné analýzy, zevrubného myšlenkového výkonu nebo po zvážení všech pro a proti. Vždyť přece některé bychom milovali rádi, například kvůli velmi pozitivním vlastnostem onoho člověka, jeho družnému chování či pro nostalgii. Ze zkušenosti ale možná víte, že lásku k druhému člověku v její partnerské podobě chtít nestačí. A s vírou se to má dosti podobně.

Ukažme si to na příběhu knihy Quo vadis? Spisovatel Henryk Sienkiewicz v ní popisuje příběh lásky římského vojáka Vinicia a křesťanky Lygie na pozadí Neronova Říma. Vinicius, jenž je do Lygie hluboce zamilován a rád by ji získal, vnímá propast mezi svou svévolnou a chladnou povahou a Lygiinou dobrosrdečností a pokorou, které pramení v jejím hlubokém vyznání.

Ví, že aby skutečně mohli žít v lásce, musí vzít za vlastní ono nové, jemu těžce pochopitelné náboženství, které vzývá jemu drahá žena. Vinicius ale nevěří v bohy římské, natož pak v Boha křesťanského. „Chceš snad přijmout Kristovo učení?“ „Chci, ale má povaha je nesnáší,“ přiznává se Vinicius v rozhovoru svému příteli Petroniovi.

Není podstatné, jak to s Viniciovým vyznáním dopadlo. Dodám jen, že k víře stejně jako k lásce docházíme nakonec spontánně. A často nevědomě.

Autentická sexualita

Podle Viktora Frankla jak sexualita, tak také spiritualita sídlí v lidském nevědomí. Znamená to, že je nedokážeme bezprostředně reflektovat – všímáme si jich až v jejich projevech. Třeba v podobě náklonnosti k osobě, která nám připadá atraktivní.

V knize Psychoterapie a náboženství se Frankl vymezuje proti teorii svého učitele Sigmunda Freuda. Podle té jsme v zajetí nevědomých sexuálních pudů, které usměrňují naše chování. Cílem takového chování je pak zajistit co nejvíce osobního požitku, blaha. Frankl souhlasí, že sexualita a spiritualita sídlí v lidském nevědomí, na rozdíl od Freuda ale zastává názor, že jsou projevem svobody, kterou v chování máme.

Skutečně autentická sexualita, tedy láska k druhému člověku, je tak symbolem naší osobní volby, vlastního rozhodnutí. I když takové rozhodnutí nereflektujeme, rozhodujeme se pro konkrétní osobu, kterou budeme milovat. Nejsme při tom zcela ovládáni nevědomými sexuálními pudy, které máme společné se zvířaty. Volíme si totiž intimní vztah ke konkrétní osobě.

Naopak neautentická sexualita nemá se svobodným jednáním mnoho společného. A podle psychoterapeuta Jakuba Hučína často bývá pouhým únikem z nepříjemné životní situace – proto se například muži oddávají krátkodobým sexuálním vztahům ve chvílích, kdy zažívají stresující období, například v prvních fázích rodičovství. Ve fyzicky i psychicky náročném období, navíc často sexuálně deprivovaném, hledají rozptýlení jinde. Sexualita se ale v takových případech stává pouhým vězněm našich pudů. Není opravdovou, autentickou sexualitou, není láskou.

Také Vinicius je nabádán, aby poznal jiné ženy, když trpí kvůli ztracené Lygiině lásce. „Než se najde tamta, hledal bych to, co mi spolu s ní uniklo, u jiné… Vím, co je láska, a vím, že touží‑li člověk po jedné, druhá ji nemůže nahradit. Ale s krásnou otrokyní člověk vždycky najde byť jen chvilkové rozptýlení.“ Vinicius ale Petroniovu radu odmítá. Koneckonců by to bylo pouhým odreagováním se, únikem z negativních emocí. Touží jenom po Lygiině lásce.

Autentická spiritualita

Skutečně autentická spiritualita a sexualita mají podle Hučína společného více, než se na první pohled zdá. Obě jsou výrazem hlubokého a intimního vztahu, ať už k druhé osobě, či k Bohu. Víra, náš vztah k nadpřirozenému, má stejně jako sexualita svou autentickou, ryzí podobu. A také méně hodnověrnou verzi. Autentické vyznání, skutečně hluboký vztah k Bohu je prožíván komplexně, tedy nejen duševně, ale také tělesně. Jste‑li například křesťan, míváte v kostele husí kůži?

Pro jiné slouží náboženství stejně jako sexualita jako únik z reality, náhradní svět, díky kterému se cítí jistěji, bezpečněji. Také z toho důvodu vznikají některé extrémistické náboženské skupiny. Kromě již zmíněného pocitu bezpečí nabízí svým členům přijetí, vliv nebo smysl života.

Rovněž víra je svobodným rozhodnutím. Máme koneckonců také druhou možnost – nevěřit. A tak i když náboženství obdivuji a samotnému mi imponují základní křesťanské hodnoty, křesťanského ani jiného boha nevyznávám. Vinicius by se mnou jistě z velké části souhlasil. Víra se ovšem nemusí nutně projevovat v podobě již existujícího, masového náboženství. Bůh může být „pouhým“ partnerem naší vnitřní, intimní rozmluvy, může být morálním či etickým soudcem.

Co tím Frankl myslí, popisuje na příkladu lidského svědomí. Svědomí je podle něj jakýmsi nástrojem spirituality. Vezměme si příklad – dejme tomu, že jste kolegovi z práce slíbili, že mu přes víkend pomůžete s vyklízením bytu. Později vás ale dobrý přítel pozve na atraktivní výlet do hor se skupinou vám blízkých lidí. Okamžitě tušíte, co byste měli udělat, pro jaký víkendový program byste se měli rozhodnout. Podle Frankla totiž jak svědomí, tak také láska fungují jako instinkty. A tak bez vyšší myšlenkové námahy víte, že správné je dodržet slib a pomoci kolegovi s nábytkem ze schodů.

Podle Frankla nám svědomí napovídá, „co by mělo být, co bychom měli udělat“. Dle jeho názoru se ovšem nezpovídáme sami před sebou, ale před něčím vnějším. A dotyčný soudce by pak mohl být oním bohem. Každá situace je přitom jedinečná, a proto svědomí nelze jednoduše připsat hodnotám, které jsou obecné.

Své svědomí za boha považovat nemusíme. Stejné měřítko ale platí i pro bohy, které známe z posvátných textů. Máme‑li věřit, nemusíme si vybírat z předem připravených forem, které nám namlouvají jednotlivá náboženství. Nikdo nám nemusí diktovat, jaký bůh je a jak bychom se k němu měli vztahovat. Bůh může být něčím nesmírně osobním a individuálním a kvůli tomu také vysoce intimním aspektem našeho života. Stejně jako láska.