Kultura závislosti

V padesátých a šedesátých letech minulého století se zdálo, že vědci stojí už jen krůček od dalšího velkého úspěchu – objevení mechanismu drogové závislosti.

Pokusy na krysách byly jednoznačné: pokud mají krysy neomezený přístup k vodě smíchané s morfiem, postupem času jí dávají přednost před čistou vodou a zvyšují dávky do takové míry, že to vede až k jejich smrti. Závěr tedy zněl: morfium (a tím pádem i jeho derivát heroin) je látka způsobující chronické a smrtelné onemocnění jménem závislost.

Krysí park

Lékařské a farmakologické renomované časopisy chrlily o těchto experimentech jeden článek za druhým – zkoumala se tolerance, odvykací syndromy, testovaly se další látky. Teprve kanadský profesor psychologie Bruce Alexander si však začal více všímat toho, v jakém prostředí byly krysy při experimentech umístěny.

Byly to bez výjimky malé klece bez jakéhokoliv vybavení, každá pouze pro jedno zvíře. Alexander přitom věděl, že krysa je společenský a hravý živočich, a položil si otázku, zda by se výsledky experimentu změnily, kdyby se odehrál v jiných podmínkách.

Izolovanost, osamění, stres a ztráta smyslu každodenních aktivit zvyšují touhu po okamžitém uspokojení.

Takto vznikla studie, která vešla ve známost pod názvem Krysí park. Alexanderův tým z kanadské Simon Fraser University vytvořil na devíti metrech čtverečných rozmanitou krajinu s prolézačkami, překážkami, prostory ke šplhání i k odpočinku, a vypustil do ní dvaadvacet krys.

Ty měly přístup k vodě a morfiu přesně jako v dřívějších experimentech. Výsledky byly nyní ale zcela jiné. Krysy pily častěji čistou vodu než tu ochucenou morfiem, a to i v případě, že měly za sebou období, po které byly vystaveny pouze morfiu (a tudíž měly být „závislé“). Těšily se dobrému zdraví a rozhodně se nechystaly ufetovat k smrti.

Z Alexanderova experimentu vyplývají důležité závěry také pro naše lidské závislosti. Jsme sice o něco komplikovanější živočichové než krysy, ale i nám je vlastní společenskost a hravost. Proto i u nás může platit, že izolovanost, osamění, stres a ztráta smyslu každodenních aktivit zvyšují touhu po okamžitém uspokojení, zatímco při pocitech sounáležitosti, uvolnění, smysluplné činnosti se atraktivita intenzivního užívání látek způsobujících slast snižuje.

V některých částech města lze šíření drogové závislosti popsat jako epidemii.

V perspektivě krysího parku už tedy prostředí není jen podpůrným faktorem primárně biologického onemocnění, ale zásadním spolu‑tvůrcem závislosti. Navíc Alexander zpochybnil teorii o heroinu jako látce, která nutně vede k závislosti a následně ke smrti, a naboural tím dominantní teorie o závislosti jako chronickém onemocnění vyvolaném chemickým působením látky. Jeho závěry potvrdila řada dalších studií.

Lidé v klecích

I přes výmluvné závěry Alexanderovy studie se americký Národní institut pro otázky zneužívání drog (NIDA) a další vlivné instituce nadále drží definice závislosti jako onemocnění mozku. Z politického hlediska je tato opatrnost poměrně pochopitelná. Pokud bychom se totiž optikou krysího parku podívali na říši lidí, veškeré úsilí o řešení otázek drog a závislostí by muselo nabrat jiný směr.

Jestliže neplatí předpoklad, že určitá látka nevyhnutelně způsobuje závislost, jaký má potom smysl válčit proti drogám? A pokud má při rozvoji závislosti zásadní význam širší prostředí, neměly by se naše snahy o nápravu upínat spíše k rodině, komunitě a společenskému prostředí jako celku, než k tělesným schránkám jednotlivců užívajících drogy?

Přitažlivými atributy spjatými s užíváním některých látek mohou být například svoboda a nezávislost u marihuany, intimita u tanečních drog, odvaha u heroinu, sebevědomí a umění bavit se u pervitinu apod.

O prostředí můžeme obecně uvažovat jako o kultuře, do které se rodíme. Lidé, kteří jsou nám v prvních dnech, týdnech a měsících života nablízku, nám zprostředkovávají přístup k naší první kultuře, rodině. O tom, že i v této skupině mohou vznikat pocity izolovanosti, osamění a ztráty smyslu, se asi nemusím příliš rozepisovat.

Rodina nám navíc také zprostředkovává vstup do širšího prostředí, které může být velice různorodé. Stačí se projít z jednoho konce velké metropole na druhý, aby se člověk přesvědčil o tom, že v různých částech města je jiná šance pro vznik pocitů vyloučení, ohrožení, vykořenění či ztráty smyslu, aniž by zde přitom lidé žili osamoceni a v klecích. Někteří etnografové popisují rychlost, s jakou se drogová závislost rozšířila v některých takových lokalitách, jako proces ne nepodobný epidemii.

Únik a vzdor

Přednáška 19. listopadu 2024